Binebine, Mahi

Binebine, Mahi

rozhovor beletrie zahraniční

Otec marockého spisovatele dělal šaška královi, jeho bratr se účastnil vojenského puče. Mahi Binebine bojuje na jiných frontách a jinak: z toho, co vydělala úspěšná kniha, zakládá v chudinských čtvrtích marockých měst kulturní centra. Román Boží koně na podobném místě začíná – a popisuje, jak se z dětí z předměstí marocké Casablanky, jež nečekala žádná budoucnost, stali sebevražední atentátníci. V rozhovoru, který nám poskytl, je stručný, jeho slova ale nejdou jen po povrchu.

Hořící les může hasit i kolibřík

Mahi Binebine (1959) je marocký výtvarník, sochař a spisovatel. Proslavil se zejména románem Boží koně (Étoiles de Sidi Moumen), který byl inspirován teroristickým útokem v Casablance v roce 2003. Právě tomuto dílu byl věnován tematický večer v rámci festivalu orientálních kultur Nad Prahou půlměsíc, na němž měli diváci možnost zhlédnout dvě různá zpracování tohoto literárního textu (film a divadelní představení) a také se zúčastnit debaty se samotným autorem. Při této příležitosti byl pořízen i následující rozhovor; debatu vedla Jovanka Šotolová.

iLiteratura: Váš román Boží koně (Étoiles de Sidi Moumen) vyšel v roce 2009. Jaké to pro vás je, vracet se dnes ke staršímu dílu?
Mahi Binebine: Geneze této knihy byla velmi složitá a napsat ji mě stálo mnoho času. Všechno začalo v roce 2003, když se v Casablance rozpoutal masakr, při němž se odpálilo čtrnáct sebevražedných atentátníků. Tehdy si všichni mysleli, že naše země je vůči terorismu imunní, a tohle byla obrovská rána. Najednou došlo k atentátu přímo v našem městě a ukázalo se, že všichni útočníci byli mladí lidé z místní chudinské čtvrti Sidi Moumen. A já jsem to chtěl pochopit. Protože Maročané přece nejsou násilníci – naopak, jsou to velmi milí lidé. Když se třeba na ulici zeptáte na cestu, okamžitě vám na pomoc přispěchá asi deset lidí a dostanete deset různých odpovědí. Možná vám sice poradí i špatně, ale jsou velmi ochotní. Chtěl jsem tedy pochopit, odkud se to násilí v Casablance vzalo, a tak jsem se jednou ráno do čtvrti Sidi Moumen vydal. Je to obrovský slum, kde ve strašlivých podmínkách žije asi 400 až 500 tisíc lidí. To samozřejmě na pohlednicích nenajdete.
Když jsem na místo dorazil, začal jsem chápat, že tito lidé nemají žádnou naději. Celý jejich svět se omezuje na čtvrť Sidi Moumen. A možná kdybych se tam sám narodil, taky by se ze mě stal terorista. Nevěděl jsem, jak mám o té zkušenosti napsat. Nechtěl jsem obhajovat neobhajitelné – a terorismus bezpochyby neobhajitelný je. Ale zároveň jsem chápal, že tito lidé mohou být schopni vyhodit všechno do povětří.
Na románu jsem začal pracovat v roce 2004. Měl jsem štěstí, že jsem měl v Sidi Moumen kamarádku novinářku, která mi svým způsobem otevřela cestu – po bombových útocích se totiž místní obyvatelé před lidmi z vnějšku dost uzavírali. V roce 2006 jsem si musel dát na dva roky pauzu, protože jsem zjistil, že o tom nedokážu psát. Nevěděl jsem, jak vyjádřit, že ty děti nejsou monstra.

iLiteratura: Nejen román Boží koně, ale i další vaše knihy se věnují problémům mladých lidí z oblasti Maghrebu. Není to smutné, když problémy, o kterých jste psal před dvaceti lety – mám na mysli třeba na román Cannibales (Kanibalové) –, nemizí, ale naopak rostou?
Mahi Binebine: Ano, to je zajímavé: román Cannibales jsem napsal před dvaceti lety a tehdy to téma opravdu ještě nebylo v módě, Evropa se nestrachovala, že ji zavalí vlny uprchlíků. Takže když jsem psal o nelegální imigraci, všem se to zdálo trochu mimo, ale dnes je z toho problém století.
Knihu jsem začal psát v roce 1997, když jsem přijel do Tangeru a viděl jsem tam situaci mladých Maročanů, kteří snili o tom, že opustí svou zemi a vydají se do Evropy. Bylo to proto, že ve své vlastní zemi už nedokázali snít. Překupníci jim prodávali vidinu Eldoráda: Paříže, Londýna, Prahy… A v tom je jejich osud podobný dětem ze Sidi Moumen – těm zase byl přislíben ráj náboženský: sedmdesát dva panen, prýštící voda… V obou případech jde o mladé lidi, kteří jsou ovládáni mafií: v Sidi Moumen je to mafie kvazináboženská a v Tangeru je to mafie v klasickém slova smyslu.

iLiteratura: Měl jste sám podobné dětství, můžete zčásti mluvit z vlastní zkušenosti, anebo je vám ten svět, o kterém píšete, vlastně cizí?
Mahi Binebine: Já sám pocházím ze skromných poměrů, moje matka byla chudá sekretářka, měla sedm dětí, a když mi byly tři roky, odešel od nás otec. Proto když píšu o dětech ze Sidi Moumen, píšu také o svém dětství a vím, o čem mluvím. Po vydání knihy následoval také skvělý film. Jeho režisérem je Nabil Ayouch, který se sám narodil na předměstí Paříže Sarcelles ve velmi chudých poměrech a musel si všechno vybojovat.

iLiteratura: A vy jste se na filmu nějak podílel?
Mahi Binebine: Když se film natáčel, do dětských rolí byly obsazeny děti přímo ze Sidi Moumen. Já jsem se na natáčení chodil dívat a jako spisovateli mi samozřejmě lichotilo, že se něco, co jsem napsal, zhmotňuje. Děti byly na půl roku ubytované v hotelu a měly vždy zajištěné obědy. Viděl jsem je, jak si všichni nakládají plné talíře, i když toho byli schopní sníst třeba jen desetinu, protože tušili, že tahle oslava přece jednou musí skončit. Viděl jsem, že jsou najednou čistí, že přibrali, a když mají hrát chudé děti, musejí se za ty ušpiněné kluky z ulice nechat namaskovat a hned po natáčení se zase osprchují. Ptal jsem se režiséra: „Co s nimi potom uděláš?“ A on mi řekl: „Co bych s nimi měl dělat, prostě jim zaplatím, vrátí se k rodinám.“
Nakonec jsme ale s režisérem díky tomu filmu o chudobě vydělali spoustu peněz a řekli jsme si, že pro ty děti chceme něco udělat. Rozhodli jsme se, že ve čtvrti založíme kulturní centrum, a opravdu jsme to udělali. Nese název Hvězdy ze Sidi Moumen a je zde kino, pořádají se taneční, jazykové, výtvarné a další kurzy. V současnosti ho navštěvuje asi tisíc lidí. Potom jsme otevřeli druhé kulturní centrum ve slumu Beni Makada u Tangeru a za půl roku chystáme otevření dalších tří center ve Fesu, Safi a Agádíru. Spustili jsme s režisérem něco velkého a nyní sháníme peníze, abychom mohli pokračovat. Nemáme žádnou pomoc od státu, ale obracíme se na různé mezinárodní organizace a spřátelené organizace v Maroku.

iLiteratura: V Praze mohli diváci v rámci festivalu Nad Prahou půlměsíc během jednoho večera vidět váš román ve filmové adaptaci a pak ještě zhlédli divadelní představení, které vzniklo na motivy knihy. Sám jste všestranný umělec, věnujete se literatuře i výtvarnému umění – jakou váhu pro vás osobně má psaný text, divadlo, film? Myslíte si, že jeden z těch způsobů uměleckého vyjádření má lepší prostředky, jak na příjemce působit?
Mahi Binebine: Jako spisovatel vidím, že lidé například v mé zemi moc nečtou. Po natočení filmu se ale z knihy stal bestseller, z toho mám samozřejmě radost. Kniha se následně dočkala patnácti překladů a prakticky všechny využívají nikoliv původní název (Hvězdy ze Sidi Moumen), ale titul filmu (Boží koně).

iLiteratura: Co pro vás znamená spojení politiky a umění? Vaše literární dílo je ve své podstatě velmi angažované: dokážete říct, co je první: slepice, nebo vejce? Píšete, abyste vyprávěl o světě, kde je něco špatně, nebo je svět tak špatný, že o tom musíte psát?
Mahi Binebine: Víte, jako spisovatel musím neustále podstupovat takovou donkichotskou misi. Tolik věcí u nás nefunguje, že je potřeba o tom mluvit. Napsal jsem deset knih a všechny se věnují pochmurným tématům: otrokářství, nelegální imigrace, drogy, terorismus… Teď konečně píšu příběh o jisté tanečnici a velmi si to užívám.

iLiteratura: Stejně jako vaše první kniha Le Sommeil de l’esclave (Otrokův spánek), i ta zatím poslední, Le Fou du roi (Králův šašek), o níž se loni hodně psalo, se vrací k vašim osobním vzpomínkám: inspirací pro Le Fou du roi byly osudy vašich nejbližších, otce a bratra?
Mahi Binebine: Já jsem se spisovatelem nestal náhodou. Můj život je totiž plný dramat a psaní mě vlastně zachránilo. Tak například můj otec působil u dvora krále Hassana II. Byl to jeho šašek a měl za úkol krále bavit. V roce 1971 se v Maroku chystal vojenský převrat a mezi vzbouřenci byl i můj bratr. Takže můj bratr obléhal hrad, zatímco otec se s králem schovával ve sklepení. No není tohle jako ze Shakespeara? Právě o tom je Le Fou du roi, který se prodává už v deseti zemích a všude má úspěch.

iLiteratura: O převratu a věznici Tazmamart psal také Tahar Ben Jelloun, který ale následky neúspěšného puče osobně nijak nepocítil… I Mathias Énard zpracoval podobné téma jako vy, v románu Ulice zlodějů popisuje osudy chlapců a mladíků toužících dostat se z Maroka do Evropy. Dá se podle vás poznat, jestli spisovatel popisuje příběhy a prostředí, které zažil na vlastní kůži, nebo je to u fikce, tedy v literatuře, vlastně podružné?
Mahi Binebine: Já vycházím z vlastní zkušenosti. Můj bratr věznici Tazmamart zažil – tehdy byli poražení vojáci odvezeni a nevěděli jsme ani, zda jsou živí, nebo mrtví. Čekali jsme na bratra dvacet let a matka byla vlastně jediná, kdo stále věřil, že její syn je naživu. Každý den mu prostírala u stolu a o to více jsme pociťovali jeho absenci. Ve své nepřítomnosti byl vlastně velmi přítomný. Po dvaceti letech nám ho vrátili. Byl to jen stín, vážil třicet kilogramů – jako to známe z fotek přeživších z koncentračních táborů po druhé světové válce. Měl propadlé oči, byl to jen uzlíček kostí a oni nám ho vydali se slovy: „Tohle je vaše.“ Matka si myslela, že ho vyměnili, protože dřív byl vysoký a statný.

iLiteratura: Jakým tématům se věnujete ve své výtvarné tvorbě? Jsou stejně těžká a závažná, nebo pro vás změna výrazových prostředků znamená něco jako relax?
Mahi Binebine: Jak víte, spisovatelé se obvykle psaním moc neuživí. Proto taky maluju hezké obrázky a tím si vydělávám peníze. Ne, teď vážně: při malování se zabývám úplně stejnými tématy jako ve svých knihách. Obvykle to vypadá tak, že od osmi do dvanácti píšu a odpoledne potom strávím malováním nebo socháním. Takže témata, kterým se věnuju celé dopoledne, plynule přecházejí také do mé výtvarné tvorby.

iLiteratura: Z Maroka jste odešel jako mladý, pak jste žil na různých místech ve světě: v Paříži, v New Yorku. A nakonec jste se vrátil domů. Píšete ale ve francouzštině a vaše knihy vycházejí ve Francii. Proč? Rozhodl jste se psát pro jiné publikum, než jsou vaši krajané? Přizpůsobujete tomu nějak i způsob, jak a co píšete?
Mahi Binebine: Domnívám se, že při psaní je jazyk druhotná věc, je to jen nástroj (i když si myslím, že francouzština je velmi krásná). Samozřejmě, že všechny mé knihy byly přeloženy do arabštiny a prodávají se také v Maroku. Například knihy Le Fou du roi se prodalo více výtisků v Maroku než ve Francii. Je pro mě důležité, když se v Maroku přečte deset tisíc výtisků mé knihy.
Zajímavá je také skutečnost, že když jsem žil v Paříži a poté v New Yorku, celou dobu jsem psal o Maroku. A od té doby, co jsem se vrátil do Maroka, píšu o Francii.

iLiteratura: Po tom všem, co jste napsal – máte stále ještě naději a věříte, že se svět může změnit k lepšímu?
Mahi Binebine: Zkusím to vysvětlit na jednom vtipu: někde začne hořet les a všichni ptáci letí pryč. Jediný, kdo zůstane, je maličký kolibřík, který se snaží les počůrat. Ptáci si z něj dělají legraci, říkají mu, že to je přece k ničemu. Ale on odpoví: „Víte, já aspoň čůrám…“

 

© Eva Ullrichová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 990x

Inzerce
Inzerce
Inzerce