Hannah, Sophie: Záhada tří čtvrtin

Hannah, Sophie
Záhada tří čtvrtin

recenze krimi

Nový „poirotovský“ román Sophie Hannah potvrzuje, co už fanoušci slavného literárního detektiva vědí. Vypůjčené postavě autorka vymýšlí příběhy, které se originálům od Agathy Christie podobají jen vnějškově.

Když je Poirotovi vidět do hlavy
Sophie Hannah
: Záhada tří čtvrtin. Přel. Veronika Volhejnová, Knižní klub, Praha, 2018, 336 s.

Než v roce 2013 vyšlo najevo, že současná britská autorka Sophie Hannah napíše knihu s Herculem Poirotem, která nijak nevychází z nepoužitého námětu detektivovy stvořitelky Agathy Christie ani z jejího nedokončeného rukopisu, zůstávala dílu královny detektivek aura nedotknutelnosti. Jakkoliv se některé televizní nebo filmové adaptace odchylovaly od původních děl, využívaly alespoň nějak původní předlohu, třebas někdy zkombinovaly více příběhů. S výjimkou jednoho snímku ze 60. let však filmaři nikdy nedosadili žádnou z postav Agathy Christie do vlastního výtvoru. Takový jev přitom není nijak nezvyklý, scenáristé napsali vlastní příběhy původně literárních postav například u televizního zpracování Vražd v Midsomeru, detektivek s inspektorem Morsem nebo Perrym Masonem, o Sherlocku Holmesovi nemluvě. Stále v mezích práce s původním námětem Agathy Christie byla i beletristická zpracování tří jejích divadelních her, jejichž autorem je Charles Osborne a která vyšla v originále na přelomu milénia (česky teprve nedávno, v roce 2016).

Co dál s Christie
Ačkoliv se nám rozhodnutí vlastníků práv, posvěcující poirotovské pokračování, může sebevíce protivit, zdá se pochopitelné. Právě roku 2013 skončil veleúspěšný seriál Hercule Poirot s Davidem Suchetem v hlavní roli, a tak se přímo nabízí, že se hledaly všemožné způsoby, jak dále držet dílo Agathy Christie ve všeobecném povědomí – vedle knih Sophie Hannah jsou toho dokladem třeba nové, moderněji pojaté televizní či filmové adaptace.

Oficiální verze „příběhu“, proč byla pokračováním pověřena právě Sophie Hannah (nar. 1971), říká, že vlastníky práv sama oslovila právě v době, kdy o nové knize s Poirotem uvažovali také oni. Podrobnosti nezjistíme, můžeme se nicméně domýšlet, že odměna pro už publikující, ale nepříliš známou autorku psychothrillerů byla nižší než pro hypoteticky v úvahu připadajícího úspěšného autora, který třeba po něčem takovém ani netoužil, byť by býval vhodnější a schopnější. Volba zrovna Sophie Hannah je totiž kardinální problém celého pokračování. Dokázal to první díl Vraždy s monogramem (2014), o dost lepší, avšak dílu Agathy Christie stále jen v něčem podobná Zavřená truhla (2016) a dokazuje to i třetí poirotovská kniha Záhada tří čtvrtin, která vyšla v angličtině letos v srpnu a v září následoval rovněž český překlad.

Anonymy od Poirota
V této knize kontaktují Hercula Poirota postupně čtyři lidé se shodným příběhem. Dostali dopis podepsaný jeho jménem, v němž je obviňuje z vraždy Barnabase Pandyho. Poirot dopisy neposlal a nejprve ani netuší, kdo Pandy je. Ukáže se, že jde o muže, který nedávno v 94 letech utonul ve vaně. Čtenáři společně s Poirotem tak mohou začít zvažovat, jestli nešlo o vraždu. Otázek je ovšem víc. Znali všichni adresáti zesnulého muže? Je mezi nimi jeho vnučka, ale i lidé, kteří s ním alespoň na první pohled neměli žádné spojení. Proč se pisatel dopisů vydával za Hercula Poirota (znalci bliknou Vraždy podle abecedy, v nichž anonymní dopisy dostává naopak Poirot) a jsou oni čtyři adresáti jediní možní podezřelí (znalci se vybaví Karty na stole, v nichž vystupují jen čtyři podezřelí)?

Poirot na pomoc s případem povolává z dovolené inspektora Catchpoola, který vystupuje pouze v detektivkách Sophie Hannah. V prvních dvou knihách vypravoval většinu kapitol a zejména svou nechápavostí, co se týče detektivního případu, se projevoval jako kopie kapitána Hastingse, jenž vypráví některé původní poirotovky. V Záhadě tří čtvrtin naštěstí kapitol, které jsou psány v ich-formě z Catchpoolova pohledu, ubylo a jeho natvrdlost byla též zmírněna. Zvláštně působí, že když Poirot potřebuje na začátku příběhu informace od policie, musí se do Londýna vrátit Catchpool – vážně by se s Herculem Poirotem žádný jiný londýnský policista nebavil? Jako by se Sophie Hannah chtěla držet své postavy a navíc ji začala přetvářet.

Poirot jako v seriálu
Poirot tu prokládá promluvy francouzštinou a zmiňuje malé šedé buňky, jak jsme zvyklí. Jenže jen tím nejočividnějším se Poirotovi od Agathy Christie nemůže začít podobat. Přehání se tu jeho smysl pro provádění výstředních, divných věcí. Zdůrazněna je detektivova obliba sladkého – čtvrtiny z názvu odkazují kromě záhadných událostí rovněž na kousek dortíku, jejž si pravidelně dává v jedné kavárně. Podobá se to spíše zmíněnému televiznímu seriálu, který také nějaké prvky zdůrazňuje, než že by to zachovávalo ducha původních knih. Navíc je podivné, že Poirot se na jednu stranu ukazuje jako někdo, kdo dokáže ledacos vyvodit, ale na druhou stranu si jindy musí ověřit, jak bude člověk v určité situaci reagovat.

Do pátrání se krátce zapojuje servírka z kavárny, která zároveň prosí Poirota o pomoc, protože podezírá bývalou kolegyni z krádeže receptu na svůj dort. Opět to připomíná poirotovské televizní příběhy, kdy s Poirotem v družné atmosféře pátrají Hastings a slečna Lemonová (kteří se přitom v knihách nikdy nesetkali!) a ke kriminální linii přibývá nějaká menší zápletka týkající se aktuálních nekriminálních zájmů detektivů.

Oproti předchozím dvěma knihám ubylo popisnosti a psychologizování, avšak i tak zůstává Záhada tří čtvrti zbytečně upovídaná. Některé pasáže, jež se nakonec ukážou zcela nepodstatné nebo by alespoň mohly být kratší, nás možná mají zmást, ovšem jsou tu též jiné slabiny. Někdy chvíli trvá, než se v dialogu začne řešit to zásadní; informace o případu jsou opakovány nebo je sdělováno to, co si má čtenář v hlavě zrekapitulovat sám; Poirot je méně tajemný, než jsme zvyklí, a dokonce někdy nahlédneme do jeho vnitřních pochodů. Jistě, rozuzlení přichází až na konec, ale přesto je román na několika místech vůči čtenáři víc nápomocný, než by klasická anglická detektivka měla být.

Až příliš složité
Řešení je i napotřetí překombinované ve stylu Sophie Hannah. V obecné rovině – jak pracovat s detektivními fintami, že něco může být jinak, než se na první pohled zdá atd. – odpovídá ladění klasických detektivek i samotné Agathy Christie a ti, kteří mají načtené rovněž její méně známé knihy, by dokonce jisté aspekty zápletky mohli uhodnout. Dlužno navíc říct, že i řešení v díle Agathy Christie jsou někdy těžko uvěřitelná, avšak odpovídají duchu jejích knih a není tak těžké je akceptovat, motivy vražd jsou nadto přes všechnu kouřovou clonu jednoduché a snáze zobecnitelné.

Zato u Sophie Hannah má člověk nutkání se ptát, co si to zase vymyslela. Rozřešení Záhady tří čtvrtin je komplikované a natolik specifické, až nám může připadat divné, že se všechno odehrálo právě kvůli tomu (byť pohnutky se pochopit dají); je až příliš postaveno na mezilidských vztazích a jejich analyzování. Rozdílné je také to, že v detektivkách Christie jsou čtenáři před finálním odhalením průběžně naváděni na konkrétní falešné podezřelé; to u Sophie Hannah se sice o případu diskutuje, ale pocit, že by k celému složitému počínání mohlo mít pádný důvod více postav, tu nezískáme.

Vše zde řečené přitom nemíří k tomu, že bychom tuto knihu měli brát jako špatnou. Jen nemá tu lehkost, kterou nelze ani po letech upřít původním textům královny detektivek. Autorka ji pojala po svém, a proto je těžké přijmout, že v ní vystupuje Hercule Poirot. Sophie Hannah ostatně už před vydáním své první knihy s tímto detektivem prohlásila, že nenapodobuje styl Agathy Christie, nad čímž zde na iLiteratuře vyslovil podiv Roman Lipčík v recenzi Vražd s monogramem. A lze s tím souhlasit, protože proč číst literární dílo, kde vystupuje postava jménem Hercule Poirot, když se nepodobá knihám Agathy Christie? Není to přitom myšleno tak, že by invenční přetváření jejímu dílu a priori škodilo, ale bylo by pochopitelné spíš u audiovizuálních adaptací – a dobrou ukázkou je „moderní“ Sherlock z produkce BBC, kdy přesazením do jiné doby můžeme úpravy obhájit tím spíš. U Hannah to ovšem dopadlo tak, že čteme především její knihu, kde vystupuje oblíbená postava, kterou stvořil někdo jiný. Ve Vraždách s monogramem a lépe v Zavřené truhle se alespoň podařilo vystihnout atmosféru doby (odehrávají se v roce 1929) a klasických detektivek vůbec, ale Záhada tří čtvrtin (zasazená do doby o rok později) působí i přes některé dobově podmíněné motivy (jako například trest smrti) mnohdy spíše současně.

Zatím není jasné, jestli bude Sophie Hannah pověřena napsáním čtvrté poirotovky. Ta třetí nejvíc ze všech ukázala, že si píše po svém. Na to má jistě právo, avšak po jejích knihách s Poirotem by místo čtenářů Agathy Christie – a hlavně těch ortodoxních – měli sahat především ti, kterým nevadí svět jejích psychothrillerů ze současnosti.

 

© Juan Zamora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jakub Gazárek, 07.11.2018 08:42
Hannah, Sophie: Záhada tří čtvrtin
Není zač, já tyto nové díly čtu už spíš ze setrvačnosti, původní Poirot byl až na některé výjimky (The Big Four) mnohem lepší.
Vložil: Juan Zamora, 06.11.2018 13:00
Hannah, Sophie: Záhada tří čtvrtin
Děkuju za doplnění. Recenze byla napsána už dříve, tak se do ní informace o 4. díle nestihla dostat.
Vložil: Jakub Gazárek, 06.11.2018 10:17
Hannah, Sophie: Záhada tří čtvrtin
Souhlasím, že z těch tří "nových" Poirotů je zdaleka nejlepší Closed Casket (Zavřená truhla); co se dalšího pokračování týče, tak určitě bychom měli dostat minimálně ještě jednoho Poirota od Hannah v roce 2020, viz sophiehannah.com
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1095x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce