Amaral, Ana Luísa

Amaral, Ana Luísa

rozhovor beletrie zahraniční

O spadaných kaštanech, o loupání cibule, o komárovi poletujícím v kavárně – Ana Luísa Amaral při psaní poezie často vychází z každodenních situací. Ohrazuje se však proti termínu „banalita“, protože nic, co se týká života, není banální. Její tvorba je ale také aktivistická, angažovaná, upozorňuje například na nebezpečí návratu diktatur. Podle ní je to jako s vejcem: jakmile spadne, rozbije se a už ho nikdy neslepíte a nenaplníte rozlitým obsahem.

„Potřebujeme mnoho Marií,“ říká Ana Luísa Amaral

28. ročník mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha 2018 měl motto „Živé zlo“, jehož podobu v anglickém jazyce lze číst jako palindrom „Live-Evil“. Zlo v různých podobách bylo též – pochopitelně vedle samotné tvorby autorů – jedním z hlavních diskusních témat.

Rozhovor s portugalskou básnířkou, spisovatelkou, novinářkou, feministkou a lidskoprávní aktivistkou Anou Luísou Amaral v mnohém navazoval na skutečnosti zmíněné během jejího autorského čtení. Ana Luisa Amaral do programu zařadila několik společenskokritických básní, které se týkaly xenofobie, ženských práv, ale také třeba probíhající celosvětové migrační krize. Připomněla tak zdánlivě samozřejmou „moc slova“. Pro slova bývají lidé posíláni do vězení, slovo může zabít nebo naopak zachránit život. Slovy jsou vytvářeny zákony. Poezie je v autorčině pojetí protikladem jazyka moci. Úřední jazyk je přesný, poezie si může dovolit být mnohoznačná. Kombinace iluzornosti a přesnosti se může jevit jako subverzivní, čímž se stává účinným pomocníkem proti útlaku. Ana Luisa Amaral však není zastánkyní prvoplánově angažovaného umění, protože to sděluje poselství jen během omezené doby. Zásadní tvorba pro ni je ta nadčasová. Poezie sice vychází z určitých konvencí, její kouzlo je však v tom, že „ve dvou verších lze obsáhnout svět“. Běžné maličkosti jí slouží k tomu, aby do hloubky pohovořila o světě. I taková cibule je zdrojem mnoha metafor a propojení, dokáže skládat složité básnické obrazy. Na rozdíl od literárně častěji zobrazovaného jablka nemá střed ani jadérka, ale mnoho vrstev, jejichž loupání může vytvářet dojem nekonečného procesu. Také se nad ní občas slzí.

iLiteratura: Fascinuje vás hra se slovy. Rovněž jste uvedla, že psát básně je mnohem snazší než je pak vydat. Proč?
Ana Luísa Amaral: Na vydávání knih je hodně práce, která není tvůrčí. Je to proces především organizační, spočívající ve výběru básní, určení jejich pořadí a případně i členění do oddílů. Mám ráda spontánnost a báseň je pro mě nejspontánnější formou vyjádření. Během tvorby mi většinou nejde o vyčlenění, o zvýraznění některých slov, ale naopak o jejich začlenění do celků. Části knihy by spolu měly být v určitém dialogu a podobně na sebe nutně musí reagovat jednotlivá slova v básni. Pro mě je důležitá vnitřní soudržnost knihy, což je náročný úkol.

iLiteratura: Vraťme se prosím ještě k cibulím z vašich básní. Dala by se cibule a její navrstvená struktura připodobnit k různým vrstvám verše nebo jednotlivých slov?
Ana Luísa Amaral: Rozhodně se dá všeobecně připodobnit k vrstvám života. My také postupně sloupáváme různé symbolické slupky nebo spíš jimi procházíme. Vše, co fyzicky i psychicky prožíváme, nějakým způsobem též vnitřně zaznamenáváme, vše v nás zůstává, vstupuje to do vztahů s ostatním. Stejně jako životy, prožitky a zkušenosti našich předků. Zejména ve městech často nevědomky šlapeme po hrobech, vlastně žijeme s mrtvými. Chodíme po stejných místech jako předtím oni a to v nás zanechává stopu. Jednotlivé slupky cibule mohou být vnímány jako vrstvy paměti. Psané texty jsou rovněž vrstvy. Nefungují jako samostatné jednotky, ale vždy jsou v podobě jakéhosi palimpsestu vztažené k dalším textům. I to je jedna z metaforických podob cibulové slupky.

iLiteratura: Často se zmiňujete o aktivistickém významu literatury. V jednom rozhovoru jste uvedla, že abychom mohli změnit svět, potřebujeme ke komunikaci „nový jazyk“ (lingua nova). Co jste tím myslela?
Ana Luísa Amaral: Tento „nový jazyk“ je především čirá utopie. Myšlenka na něj přišla během psaní mého zatím jediného románu Ara, který vyšel v roce 2013. Nejde o nějaký typ esperanta, který by fungoval jako univerzální dorozumívací prostředek, nebo o experimentální tvoření novotvarů. Nový jazyk by byl výsledkem imploze stávajícího jazyka, sabotoval by syntax a částečně i význam jednotlivých slov, byl by zbaven tíhy konotací.
Jako příklad vezměme to, co bylo řečeno a především napsáno o ženách a o jejich literární tvorbě v minulých staletích. Básník Charles Hopkins napsal, že „dar tvoření byl dán výhradně muži“. Schopenhauer tvrdil, že když se ženy chtějí naučit hrát na nějaký nástroj nebo psát, jistě to zvládnou, protože jsou jako opice napodobující lidi. Voltaire řekl, že ženská hlava je vhodná pouze na předvádění účesů. To všechno jsou slova klasiků a je to součástí „velké“ literatury. Podobnými negativními a diskriminačními konotacemi je dle mého názoru zatížena především poezie, protože má velmi dlouhou tradici a ženské autorky do ní vstoupily relativně pozdě. U románu, což je přece jen mladý žánr, to není tak zřejmé.

iLiteratura: Dlouhodobě jste se zabývala zvláštním souborem próz z roku 1972 nazvaným Nové portugalské listy, který sepsaly tři autorky Maria Isabel Barreno, Maria Teresa Horta a Maria Velho da Costa. V Portugalsku kniha tehdy představovala velmi výrazný akt umělecké vzpoury proti autoritářskému režimu Marcela Caetana. Vyvolávala kontroverze již zvolenými tématy jako ženské tělo, sexuální otevřenost, kritika patriarchátu, rozporuplný vztah k církvi… Velmi mě zaujal váš projekt z roku 2014 Nové portugalské listy po 40 letech, který kriticky, z nového pohledu a rovněž literárně zhodnotil tuto „vzpouru tří Marií“. Potřebuje literatura – nebo obecně svět – další takové „Marie“?
Ana Luísa Amaral: Ano, rozhodně, potřebuje mnoho Marií. A nejde jen o svobodu tvorby, ale o veškerá lidská práva, která jsou ve světě stále pošlapávána. Značné úsilí je třeba vyvinout v zemích, které mají zkušenost s diktaturou a kde diktatura dnes znovu hrozí. Například na východě Evropy nebo aktuálně v Brazílii, kde jsou práva žen, komunity LGBT a nejrůznějších menšin skutečně v ohrožení. Opět tam nastává doba represí a věznění. Zdálo by se, že společnost se zkušeností s diktátorským režimem poučí a něco podobného znovu nedovolí. Bohužel, opak je často pravdou. Proto je potřeba si neustále připomínat i bolestivou část minulosti a učit se z ní. Správně pojmenovávat skutečnosti. Znehodnotit vše, čeho už bylo dosaženo a co už bylo vybojováno, je totiž nebezpečně snadné. Použila bych svůj oblíbený příměr s vejcem. Jakmile spadne, rozbije se a už ho nikdy neslepíte a nenaplníte rozlitým obsahem. Můžete se o to dlouho snažit, ale nepovede se vám to.

iLiteratura: Co pro vás z literárního hlediska znamená „být ženou“?
Ana Luísa Amaral: Popravdě řečeno, jsem za to ráda. Nikdy jsem nechtěla být mužem. V portugalské literatuře je hodně básní, v nichž mužský lyrický subjekt touží po přechodné ženské identitě nebo se přinejmenším silně vciťuje do ženské postavy. V těchto postupech spatřuji určitý únik do světa fantazie a magie. Vzpomeňme třeba tvorbu modernisty Mária de Sá-Carneira nebo i celou středověkou poezii. Tematizace ženství ovšem přetrvala téměř až do revolučního roku 1974, což jistě způsobila i absence ženských autorských hlasů. V tuto chvíli mě nenapadá příklad opačného procesu, kdy by autorka v nějakém díle pracovala s ryze mužskou optikou světa.
Jako žena-spisovatelka cítím velkou zodpovědnost. Literatura napomáhá společenským změnám. Vždy musím myslet na ženy starších generací, které neměly dostatečný přístup ke vzdělání a všeobecně ke kultuře. Cítím spoluodpovědnost za to, aby generace mé dcery už nic takového nezažila.

 

© Karolina Válová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1007x

Inzerce
Inzerce
Inzerce