Polet, Grégoire

Polet, Grégoire

rozhovor beletrie zahraniční

Vyprávění příběhů mě nikdy nezajímalo, k psaní mě přivedla touha pravdivě přepsat skutečnost – říká v rozhovoru Grégoire Polet, belgický spisovatel, jehož tvorba zatím neoslovila žádného z českých nakladatelů. Témat k diskusi jsme ale našli spoustu a Polet se nadšeně podělil o mnohé, co s jeho tvorbou souvisí.

Píšu pro lidi, které nikdy v životě nepoznám osobně

Na jaře Českou republiku navštívil belgický spisovatel Grégoire Polet. Na půdě Filozofické fakulty UK se autor setkal se studenty překladatelství: hovořil s nimi o svých románech, odpovídal na otázky ohledně vydávání knih v Belgii, ale také o tom, co pro něho znamená literatura.

iLiteratura: Proč se vaše první kniha (Madrid ne dort pas, Gallimard, 2005, Madrid nespí) odehrává právě v Madridu?
Grégoire Polet: Protože jsem tam bydlel. Skoro vždy píšu o městě, ve kterém zrovna bydlím. Mám totiž trošku omezenou představivost, a tak je pro mě snazší psát o něčem, co vidím, co mě zrovna obklopuje. V Madridu jsem bydlel rok, psal jsem tam doktorskou práci o španělské literatuře. Vedoucí práce mě tam poslala, abych chodil do knihoven a měl čas na psaní disertace.

iLiteratura: Ale vy jste místo doktorské práce psal román…
Grégoire Polet: Disertaci jsem přesto dokončil včas, takže jsem svůj závazek splnil. Je ale pravda, že psaní románu bylo pro mě přednější než doktorát. Ale jak jsem řekl, mám omezenou představivost, a tak jsem nechtěl vytvářet něco nového, ale spíše opsat, přepsat skutečnost. Skutečnost, jejíž jsem byl součástí. Takže román začíná v kavárně, kde jsem seděl, rozhovorem s osobou, s níž jsem seděl u stolu. Ta postava mě zastupuje, nebo spíš já se stanu postavou, jakmile odejdu z kavárny. Začátek románu je ale popsán tak, jako když věci vidíme přes výlohu kavárny. To, co je popsáno na začátku, se opravdu stalo, začátek díla není fikce. Nikdy mě vlastně vyprávění příběhů nezajímalo, to mě k psaní nepřivedlo, mě zajímá spíš pravdivé přepsání skutečnosti. Snažím se zachytit skutečnost, abych jí mohl lépe porozumět. Fikce začíná v momentě, kdy postava (vypravěč) vyjde z kavárny. Kouzlo literatury spočívá v tom, že když po sobě přečteme, co jsme napsali, vyzní to literárně, i když to třeba ani nebyl původní záměr. Například jsem až zpětně zjistil, že podnik, kde jsem seděl, je věhlasná literární kavárna a mimo jiné se stala inspirací pro román, kterým jsem se inspiroval já sám. Je to román z 50. let, jmenuje se La colmena (Emecé Editores, 1951, Úl) a jeho autor Camilo José Cela je držitelem Nobelovy ceny za literaturu. Ten román nevypráví jeden příběh, ale ukazuje zalidněné město s mnoha samostatně se odvíjejícími a blíže nepropojenými příběhy. Právě to mě fascinovalo, a proto mi můj přítel Jean-François Dauven (dnes také belgický spisovatel) knihu doporučil. První věta románu zní: „Neztrácejme perspektivu.“ Jinak řečeno, držme kurz, držme oči otevřené, hlídejme si směr. A to byl pro mě klíč ke všemu. Mít při psaní oči dokořán, držet se určité perspektivy a snažit se vše pojmout, vše pochopit.

iLiteratura: Takže díky Celovu románu jste se rozhodl napsat román, kde je více postav, ale žádná hlavní?
Grégoire Polet: Já jsem už předtím psal povídky a divadelní hry, ale nějak mi to nešlo. Po chvíli jsem pochopil, že mě přitahuje něco jiného, a sice přivést na scénu zároveň několik postav. Zaměřit se na to, co nám neustále uniká. Každý z nás má sebestředné vnímání, pojetí simultánnosti nám uniká. Připadalo mi ale, že próza to umožňuje. Život jednotlivců se tak relativizuje, smysl dostává spíš společnost jako taková. Je to takový mechanismus, který není vidět.

iLiteratura: Něco jako Život návod k použití od Georgese Pereca?
Grégoire Polet: Ano, určitá analogie tu je. Vždycky jsem Pereca chtěl vnímal jako takovou spřízněnou duši, ale nefungovalo to. I přes veškerý můj obdiv jako by mezi námi byla jistá propast. Perec totiž popisuje simultánnost znehybněnou, strnulou. Myslím, že tato strnulost bere postavám život a přetváří je v cosi abstraktního. Kdežto já se snažím vykreslit postavy co nejživější.

iLiteratura: V románu jste zvolil jasné časové omezení: román se odehrává v Madridu během 24 hodin.
Grégoire Polet: Necelých 24 hodin, ano. Ale když vyprávíte život mnoha lidí, když zmiňujete hodně lidí, tak…

iLiteratura: … to zabere dost místa.
Grégoire Polet: Ano. A čas se krátí. U Pereca se čas vytratí úplně. U mě čas nezmizí. Ale je pravda, že je ho málo. Román začíná v pět odpoledne a končí další den s východem slunce.

iLiteratura: Jak při psaní postupujete? Začnete jednou postavou a přidáváte další, nebo vykreslujete jednu situaci z pohledu několika postav?
Grégoire Polet: Když jsem se pouštěl do první knihy, nevěděl jsem, co přesně budu psát. Jenom jsem stanovil, že všechno musí mít stejnou důležitost. A to nejen lidé, ale i například moucha, která se tam v jednu chvíli objeví. Nebo třeba peříčko. Jako obrazy Vittoreho Carpaccia, kde i ten nejmenší detail je nakreslený s největší precizností. Takže když moje postava odejde z kavárny a jde do metra, kde potká známou, se kterou se dá do řeči, vím, že v tu chvíli tu dívku nesmím nechat být, ale musím sledovat i ji spolu s tou svou první postavou. Pokaždé když se objeví nová postava, musím ji zařadit někam do celého mechanismu. Navíc o nějaké ze zmíněných postav nemůžu jen tak znovu psát, postavy se mezi sebou musejí střetávat. Protože tak to funguje i ve skutečnosti. Lidé prožívají stejnou chvíli jako my, ale po svém.

iLiteratura: A věděl jste hned od začátku, jak román skončí, nebo to vyplynulo až později?
Grégoire Polet: Na začátku jsem vůbec nic netušil. Věta „Neztrácejme perspektivu“ znamená i to, že postavy se mohou kdykoli odkudkoli vynořit, pokud tedy nezemřou. Nějaké postavy se vlastně objevují v mých dalších knihách, samozřejmě respektuji časovou posloupnost.

Román bývá nečekaným odrazem autorova podvědomí
iLiteratura
: Váš druhý román Excusez les fautes du copiste (Gallimard, 2006, Omluvte kopistovy chyby) se ale trochu vymyká.
Grégoire Polet: Ano. Když jsem totiž nabídl rukopis prvního románu belgickému nakladatelství, odmítli ho. Říkal jsem si, že to bylo asi špatně napsané, že bych měl zkusit napsat smyšlený příběh. Říkal jsem si, že když se mi nepodaří napsat příběh, asi nejsem dobrý spisovatel a neměl bych se psaní věnovat. A tak jsem se pustil do práce, bez přemýšlení, psal jsem to první, co mě napadlo. A za týden jsem měl hotovo. Za čtrnáct dní mi volal francouzský nakladatel…

iLiteratura: Gallimard?
Grégoire Polet: Ano. Možná jsem udělal chybu, že jsem byl v prvním románu příliš osobní, proto druhý představuje příběh, který by se mohl potenciálně líbit všem. Chtěl jsem prostě vědět, jestli jsem něčeho takového schopen.

iLiteratura: Takže malíř byl vaše alter ego?
Grégoire Polet: Určitě, protože to byl neúspěšný malíř.

iLiteratura: A manželka, která mu umřela?
Grégoire Polet: V té době jsem už sice ženatý byl, ale svou manželku jsem nijak eliminovat nechtěl. Ona tehdy potratila. Možná to mělo co do činění s tím, že v románu postava manželky zemře, kdo ví.

iLiteratura: Myslíte si, že literatura žije vlastním životem a ovládá spisovatele, nebo naopak spisovatel ovládá psaní a literaturu?
Grégoire Polet: Myslím, že obojí. Například v jednom z mých románů je postava malého chlapce Chucha, kterého vychovává prostitutka. Prostitutka jednoho dne spáchá sebevraždu, den předtím ale daruje Chuchovi tenisky. Když tedy Chucho zjistí, že se zabila, celý zkroušený sedí a pozoruje své tenisky. Když jsem to psal, přišlo mi to logické, líbilo se mi to, prostě jsem to tak chtěl napsat. Po nějaké době se mě jeden novinář ptal, proč jsou ty tenisky tak důležité. Já mu odvětil, že to tak v literatuře chodí, že nevím… a v tu chvíli jsem si vzpomněl, že moje první zkušenost se smrtí někoho blízkého přišla v mých sedmi osmi letech, tedy ve věku Chucha. Zemřel mi kmotr, při autonehodě. Tehdy mi to maminka přišla oznámit do školy, odvedla si mě ze třídy, já brečel… A pak k nám přišla kmotrova manželka a dala mi tenisky. Bylo to v době mých narozenin, kmotr byl bohatý a dával mi různé hezké dárky, které si rodiče nemohli úplně dovolit. A když mi dávala ty tenisky, ukázala mi kmotrův diář, kam si před tím, než zemřel, zapsal: „koupit Grégoirovi tenisky“. Já na tuhle příhodu při psaní úplně zapomněl. Přijde mi to naprosto úžasné, že podvědomí může být tak přesné a konkrétní, aniž bychom se o to snažili. Proto si myslím, že psaní souvisí s podvědomím. A zároveň má autor nad psaním naprostou moc. Myslím si, že podvědomí se projevuje dobře jedině tehdy, pokud ho hlídáme.

iLiteratura: Kdo je Jean-François Dauven, kterého jste zmínil?
Grégoire Polet: To je můj přítel a bývalý spolužák. Oba jsme byli fascinovaní zachycením simultánnosti. On začal psát už na vysoké škole a inspiroval mě. Byli jsme si tehdy hodně blízcí, i díky stejnému pohledu na literaturu. On ale po nějaké době psát přestal a taky život nás trošku rozdělil, ale pořád jsme přáteli, i když se vídáme méně. Nejvíce nás totiž spojoval stejný pohled na literaturu a také to, že román nemá být pouhé vyprávění příběhu, i když je tak vlastně definován. Potřebovali jsme psát, abychom dali podobu knihám, o jaké jsme stáli. Dauven tehdy psal i básně a myslím, že dokonce i o Praze.

iLiteratura: Je těžké v Belgii publikovat poezii?
Grégoire Polet: Jen pro upřesnění, on své básně nevydává. Já jsem spíš náhodou publikoval pár básní v jedné revue. Nějaké možnosti jsou, ale je to pro tak úzký okruh lidí, že to ztrácí význam. Normálně se knihy píšou a vydávají proto, aby je četlo co nejvíce lidí, které neznáte, u poezie to bývá spíš naopak.

Romány bez imaginace a bez fikce?
iLiteratura
: Když píšete, myslíte na čtenáře? Přizpůsobujete se čtenářskému očekávání, píšete pro čtenáře, anebo spíš sám pro sebe?
Grégoire Polet: Obojí. Na jednu stranu sám sobě vyprávím příběhy, ptám se sám sebe, co mě zajímá, na druhou stranu se snažím vytvářet takový text, který bude srozumitelný. Můj otec učil na univerzitě literaturu a vnímal ji trošku elitářsky. Tento pohled jsem od něj zčásti přejal. Na škole se literatura řadí do škatulek. To se mi ale protivilo. Vždycky jsem chtěl, aby se mé knihy prodávaly ve stánku na nádraží s populárním čtením a aby se zároveň zařadily do prestižní edice, jako je třeba „Pléiade“ v nakladatelství Gallimard. Dokonce to ani není nemožné, podívejte se na Victora Huga či Balzaca.

iLiteratura: Zmínil jste se o tom, že jste si jako začínající spisovatel myslel, že vám pro psaní románů chybí představivost. Jste o tom přesvědčený, i když už máte několik vydaných knih?
Grégoire Polet: Nevím. Vlastně mě víc než fikce zajímá realita, tedy žánr non-fiction. Přesto literaturu faktu nepíšu.

iLiteratura: Někdy jsou hranice mezi beletrií a literaturou faktu vágnější, třeba v případě životopisných románů. Do jaké míry je podle vás důležité v románu jasně oddělovat smyšlené od skutečného?
Grégoire Polet: Příklad, který mluví za vše: In Cold Blood (román z roku 1965, česky překládaný jako Chladnokrevně, poprvé vyšel r. 1968 a nejnověji v Knižním klubu r. 2010) od Trumana Capoteho. Kniha vypráví o zločinu a Capote do ní zakomponoval rozhovor, který ve vězení pořídil se zločincem chvíli před jeho popravou. Už první řádky jsou naprosto skvělé. Capote popisuje krajinu, projíždějící vlaky, kterých v tom místě není moc, jeden spoj ráno, jeden večer, západ slunce… Popis se nevztahuje k fiktivnímu světu, ale ke skutečnosti. A právě konkrétno mě fascinuje. Mě totiž nebaví psát v minulém čase. Někdy musím, protože to jinak nejde, ale mám radši, když se příběh odehrává v přítomnosti. Dalo by se říct, že se mám před představivostí trošku na pozoru.

Když se překládaný autor sám stane překladatelem
iLiteratura
: Proč jste se vlastně při studiu orientoval na španělskou literaturu?
Grégoire Polet: Kdysi jsem byl na letní škole v Salamance. Potom jsem se tam chtěl vrátit na Erasmus, ale vybrali někoho jiného, takže jsem jel do Cáceres. V Paříži jsem pak dělal doktorát a chtěl tam zůstat, ale belgická univerzita mi nabídla výjezd do Barcelony, pokud tématem mé práce bude španělská literatura. Váhal jsem, ale přišlo mi to jako znamení osudu, a tak jsem místo přijal.

iLiteratura: Ze španělštiny jste i překládal, je to tak?
Grégoire Polet: Jednu knihu. Tehdy mě v rámci jednoho projektu požádalo švýcarské nakladatelství, abych přeložil nějakou španělskou klasiku, která ještě nemá francouzskou verzi. Vybral jsem si knihu Juana Valery, který má podobný styl jako Anatole France. Překlad jsem měl celkem rychle hotový a považuji to za skvělou zkušenost.

iLiteratura: A není to tak trochu ztráta času? Věnovat se překládání, místo abyste sám psal?
Grégoire Polet: V žádném případě. Nuda, nicnedělání je ztráta času. Čas je třeba využít kvalitně. Například překládat špatný text je ztráta času. Když se věnujete něčemu nekvalitnímu na úkor vlastního talentu.

iLiteratura: Pročítáte si překlady svých děl? Například právě ty španělské?
Grégoire Polet: Moc ne. Můj známý přeložil do katalánštiny román Barcelona ! (Gallimard, 2005), a poslal mi překlad, abych zkontroloval vyznačená místa. Musím přiznat, že jsem všechno odsouhlasil.

iLiteratura: Aniž byste to četl?
Grégoire Polet: To zase ne. Nečetl jsem sice celý text, ale prošel jsem všechna ta zvýrazněná místa. Občas si totiž dovolil něco upravit, aby mu to souhlasilo s katalánskými reáliemi. Například jedna moje postava si vezme mentolový bonbon – a on se ptal, jestli tam může místo toho dát typicky španělské bonbony. To si překladatel přidal, já to tak v originálu nenapsal, ale podle mého názoru to patří k věci. Někdy se mi líbí přečíst si nějaký úryvek, abych věděl, jak text zní v jiném jazyce, ale celý román rozhodně ne.

iLiteratura: Dá se stručně popsat, jaký je rozdíl mezi belgickým a francouzským knižním trhem?
Grégoire Polet: Pokud píšete francouzsky, mnohem víc se vyplatí publikovat v některém z velkých nakladatelství, která se nacházejí pouze ve Francii. V Belgii jsou dobrá nakladatelství, ale ne velká. Když chce belgický autor vydat knihu, jde raději rovnou za francouzským nakladatelem.

iLiteratura: Když kniha vyjde ve Francii, dostane se i do belgických knihkupectví. Funguje to i obráceně?
Grégoire Polet: Občas to funguje i naopak, ale není to běžné, protože malá belgická nakladatelství k tomu nemají prostředky.

Ve Španělsku jako doma a v Belgii cizincem
iLiteratura
: Po určitý čas jste žil ve Španělsku, pak jste se vrátil domů; dnes žijete stále v Belgii?
Grégoire Polet: V Bruselu bydlíme už třetí rok. Byl jsem pryč dost dlouho, abych si vůči vlastní zemi dokázal vytvořit odstup. Zjistil jsem taky, že Belgii vlastně moc neznám. Dřív mě příliš nezajímala, ale teď rád poznávám a objevuji kraj, kde bydlím, jeho historii… Snažím se kompenzovat smutek po cestování a objevování exotických míst tím, že se na vlastní zemi dívám jiným pohledem. Trochu jako bych byl v cizině. Líbí se mi totiž být cizincem, protože je to hodně poučné. Naučí vás to hodně o vás samotných, o ostatních, změní to váš pohled na věc, je to také velmi přínosné pro psaní.

iLiteratura: Není to jedna z nejdůležitějších věcí, aby člověk vůbec mohl něco napsat, totiž být cizincem, žít trochu mimo, někde na okraji dění?
Grégoire Polet: Ano, alespoň pro mě to platí.

iLiteratura: Myslíte si, že byste teď mohl napsat knihu o Bruselu?
Grégoire Polet: Ne, ještě ne. Přestože můj druhý román se odehrává v Belgii. Napsal jsem ho ale ve Španělsku. A v mé zatím poslední knize (Tous, Gallimard, 2017, Všichni) se některé kapitoly také odehrávají v Bruselu, poblíž místa, kde žiju. Dokonce v něm jedna postava převezme vládu nad Belgií. Možná v tom hrálo roli podvědomí, možná to mělo souvislost s mým vlastním návratem do vlasti. Vycházím ale z principu, že vše je zajímavé. Pokud mě Belgie nezajímá, tak ne proto, že by byla sama o sobě nezajímavá, ale protože jsem zvolil špatný postoj, špatný pohled na věc. Když se vrátíme tam, odkud pocházíme, náš pohled se změní. Taky s postupujícím věkem a s novými zkušenostmi jsem schopný koukat se na věci jinak.

iLiteratura: Myslíte si, že by se autor měl starat o marketing svých knih? Jezdit po světě, dávat rozhovory?
Grégoire Polet: Dřív jsem byl toho názoru, že ne. Úplně na začátku jsem chtěl vydávat knihy pod pseudonymem. Postupem času jsem názor změnil, dnes texty podepisuji pravým jménem. Nicméně nemám žádnou internetovou stránku, marketing jako takový by podle mě měl zajistit nakladatel, rozhovory poskytuji pouze na požádání. Podle mě komunikace v literatuře, mezi autorem a čtenářem, funguje na jiném principu. Setkání autora se čtenářem se uskutečňuje prostřednictvím textu. Já píšu pro lidi, které nikdy v životě nepoznám osobně. Myslím, že v literatuře se jedná o takové, v jistém smyslu velmi intimní setkání.

 

© Sára Töröková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 717x

Inzerce