Letošní „osmičkový“ rok tradičně vnesl na pulty knihkupectví řadu více či méně zajímavých titulů, které osudové chvíle českých a slovenských dějin akcentují z nejrůznějších úhlů a za pomoci rozličných literárních žánrů. Kniha Já se generálem nenarodil připomíná hned dva zásadní mezníky naší novodobé historie, neboť armádní generál Ludvík Krejčí, z jehož rozsáhlé písemné pozůstalosti je publikace sestavena, je neodmyslitelně spojen jak s rokem 1918, kdy se ještě v legionářské uniformě bil za samostatný stát, tak zejména s nešťastnými událostmi podzimu 1938.

Kniha je složena z nejreprezentativnějších dokumentů, jež z bohatého generálova fondu vybrali editoři Radan Lášek a Pavel Šrámek (odborníci na dějiny československé armády) v kooperaci s Krejčího dcerou Marií Žižkovou, jejíž úvodní a především závěrečné slovo vnáší do publikace příjemně osobní rovinu. Zajímavost titulu zvyšuje nejen skutečnost, že jej tvoří osobní vzpomínky či dopisy jedné z nejvýznamnějších postav české vojenské historie, ale zároveň i to, že s drtivou většinou publikovaných dokumentů se veřejnost dosud neměla možnost setkat.

Po již zmíněném úvodu, v němž generálova dcera vzpomíná například na tendence minulého režimu pošpinit jméno jejího otce, se můžeme začíst do první části knihy, kterou tvoří vzpomínkové texty. Za pozornost stojí především Krejčího nedokončené paměti, které začal psát v roce 1967. Autor zde prakticky ihned, aniž by více tematizoval dětství či školní léta, vplyne do vojenské minulosti. Ocitneme se s ním na balkánské frontě a později v Rusku, kde v červenci 1917 vstoupil do československých legií.

Postupně pak čtenář sleduje Krejčího pozvolné budování vojenské kariéry – zaujme mimo jiné líčení usilovné snahy prosadit dvouletou vojenskou službu, a zejména pak vyprávění, jak složitým úkolem bylo přesvědčit národ tradičně opovrhující armádou, aby nově formované vojsko začal vnímat s respektem a pochopil, že bez dokonale vyzbrojených jednotek nemáme proti potenciálnímu nebezpečí sebemenší šanci. Dále Krejčí uvádí okolnosti svého zatčení gestapem (říjen 1941) či pobytu v Terezíně. Vzpomínání upoutá poměrně pěkným, svižným jazykem, avšak ve srovnání například s neobyčejně poutavými memoáry rázovitého generála Josefa Šnejdárka, hrdiny sedmidenní války o Těšínsko a bojů s maďarskými bolševiky na Slovensku, působí Krejčího řádky poněkud bezbarvě.

Druhou část knihy tvoří vyjádření Ludvíka Krejčího pro historiky a novináře (formou dopisů či interview) v období komunismu, kteří se zajímali zejména o průběh kritických dnů v září 1938. Jejich velice podrobné dotazy kladené s cílem dopídit se detailů jednotlivých schůzek v období okolo Mnichova od Krejčího nutně vyžadovaly mnohem důkladnější odpovědi, a mnohé pasáže jsou tak určené vyloženě pro fajnšmekry a znalce vojenské historie – řadový čtenář proto musí občas přeskakovat, i z toho důvodu, že se Krejčí zcela očekávatelně opakuje. Vzhledem k tomu, že zde popisuje události více než tři desítky let staré, je zároveň přirozená i častá kumulace slovních spojení typu „nepamatuji si” či „již nevím“, což však míru významu oněch řádků coby vzácného historického materiálu odkrývajícího mnohé z krizového roku 1938 nijak nesnižuje.

Krejčí zde mimo jiné poodhalí své názory na některé významné osobnosti moderních dějin, kupříkladu na prezidenta Beneše (vůči němuž je Krejčí vždy plně loajální), Emanuela Moravce či generála Lva Prchalu, jehož osoba je zde hodnocena poměrně ostře, což mohlo být způsobeno Krejčího vyhroceně protiněmeckými postoji („Odsun Němců, báječné řešení, o kterém se nám nesnilo.“) a snad také odlišností povah obou generálů – pragmatismus Krejčího ostře kontrastoval se vznětlivostí Prchalovou. (Připomeňme, že generál Prchala se proslavil silným odporem vůči politice Edvarda Beneše, jehož považoval za slabocha; po válce pak Prchala aktivně spolupracoval se sudetoněmeckými kruhy, které chtěl sjednotit s Čechoslováky žijícími v exilu proti nastupujícímu nebezpečí v podobě komunistů.)

Coby hodnotný historický pramen lze ocenit rovněž část třetí, jež je seskládána z nejrůznějších Krejčího záznamů o různých událostech (kupř. zápis o audienci u Beneše v červnu 1945 či Krejčího svědectví v soudním procesu s představiteli protektorátní vlády z února 1947).

Ještě o něco pozoruhodnější je však kapitola čtvrtá představující Krejčího korespondenci. Sedmadvacet listů, z nichž ani jeden nebyl dosud publikován, pochází z období od roku 1943 až do roku 1970. V řadě z nich se pisatel obrací na státní představitele v souvislosti se žalostnou materiální situací, v níž se on a jeho rodina nacházeli (na stará kolena byl nucen pracovat v továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí za směšných 2,88 Kčs na hodinu). Postupem doby se ráz tohoto typu korespondence stává naléhavějším, a tedy truchlivějším. Tragický pocit pak vyvolá dopis, který Krejčí, hrdina od Bachmače a přesvědčený antikomunista, adresoval Antonínu Zápotockému s prosbou, aby mu prezident přiznal důchod.

Necelou třetinu knihy tvoří bohatý obrazový materiál představující zejména Krejčího život vojenský, ať už jeho angažmá v legiích, či roli váženého velitele prvorepublikových armádních sil. Nechybí zde ale ani svatební fotografie novomanželů Krejčích nebo snímky stárnoucího generála v okruhu blízkých. Mezi vojenskými přehlídkami a rodinnými momentkami však upoutá fotografie, jedna z Krejčího vůbec posledních, na níž stařičký a osudem zkoušený voják se zvláštní vyrovnaností přihlíží šachovému turnaji v Jablonném.

Titul Já se generálem nenarodil není pouhá složenina fragmentů Krejčího pozůstalosti, editoři při tvorbě tohoto díla obsah textů pozorně reflektovali a analyzovali, o čemž svědčí poznámky pod čarou, které nejen vysvětlují, ale některé generálovy vzpomínky také opravují či upřesňují. Nakladatelství Codyprint touto knihou připravilo velice důstojnou vzpomínku na muže, jenž se zbraní v ruce dopomohl vydobýt republiku a který si dokázal čest vojenskou i ryze lidskou zachovat i v dobách obou totalit.