Slovenskému (a tudíž i českému) čtenáři se dostává do rukou kniha Dejiny rumunskej literatúry: Literárne dianie v kultúrnom priestore od trojice významných slovenských rumunistek Libuše Vajdové, Jany Páleníkové a Evy Kenderessy. V českém prostředí byla tato monografie představena odborné i široké veřejnosti 30. května 2018 na Velvyslanectví Rumunska v Praze za účasti všech autorek a zástupce vydavatele. Prezentace se konala pod záštitou velvyslankyně Rumunska Carmen-Liliany Burlacu.

Doposud se čeští i slovenští rumunisté museli spokojit s několika kusými literárními studiemi či stručnými literárními a kulturními přehledy ze Slovníku rumunských spisovatelů (2001), Slovníku balkánských spisovatelů (2000) nebo starších skript od předchozí generace rumunistů (J. Felix, J. Smrčková, M. Kavková, J. Hušková-Flajšhansová). Nová monografie v měkkých deskách čítá 492 stran, text je proložen přibližně dvaceti ilustracemi. První část autorky věnují rumunské literatuře v Rumunsku a v exilu, druhá mapuje rumunsky psanou literaturu v Moldavské republice. Nutno říci, že v případě „moldavské“ literatury jde od Evy Kenderessy o zcela revoluční počin:jedná se vůbec o první ucelený a podrobný přehled rumunsky psané literatury na tomto území u nás. Totéž lze říci i o podrobném zmapování rumunské i moldavské exilové literatury. (Do 90. let 20. století takový přehled neměl šanci u nás vyjít, avšak ani po revoluci na toto téma nikdo podrobný přehled nezpracoval – až nyní.)

Každé časové období je uvedeno stručným historickým a kulturním kontextem, který čtenáři pomůže pochopit literárních díla té které doby a důvody jejich vzniku. Dějiny začínají již církevně slovanskými památkami a jsou dovedeny až do současnosti – k dílům ze začátku 21. století. Nutno říci, že je to velmi odvážný počin, málokdy jsou do dějin národní literatury zařazováni i soudobí autoři, avšak autorky zde vybíraly velice pečlivě a autory, kteří se dostali do jejich publikace, lze skutečně považovat za „živoucí klasiky“.

Oceňuji, že v monografii jsou zmíněny i překlady významných děl do slovenštiny (příp. do češtiny), na jejich základě si tedy lze utvořit i obrázek o slovensko-rumunských (resp. česko-rumunských) literárních vztazích. Textu lze vytknout snad jen několik menších formálních chyb, jako je např. záměna příjmení spisovatele Vasile Alecsandriho za Alecsandrescu (s. 135) či jméno ruského generála transkribované dle rumunské tradice „Kiseleff“, přičemž v české (i slovenské) tradici ho přepisujeme v podobě „Kiselev“. Pomineme-li však tyto drobnosti, solidně zpracované Dejiny rumunskej literatúry jsou nesmírným přínosem pro českou a slovenskou rumunistiku a jistě budou zajímavé i pro čtenáře z řad širší veřejnosti.