Trojanow, Ilija: Moc a vzdor (in Biblio)

Trojanow, Ilija
Moc a vzdor (in Biblio)

recenze beletrie zahraniční

Společnost po pádu režimu udělala příliš snadno příliš tlustou čáru za minulostí. Samozřejmě, nechtěla se mstít a tím se dostat na úroveň někdejších tyranů. Jenže se zachovala až příliš sametově, alespoň podle Trojanowa.

Vím, kdo mě zradil
Ilija Trojanow: Moc a vzdor. Přel. Radka Denemarková, Akropolis, Praha, 2018, 448 s.

Napsal někdo něco podobného u nás? Nevzpomínám si. Je ale fakt, že Ilija Trojanow (*1965) psal sice o Bulharsku… ovšem dlouho poté, co z něj odešel. Jako šestiletý emigroval s rodiči do Německa, vyrůstal ale v Keni a prosadil se pak knihami o Africe, které „bílému“ čtenáři představují exotickou cizinu. Napsanými německy. Kvůli své próze Moc a vzdor se vrátil do Bulharska, kde zkoumal archivy státní bezpečnosti a mluvil s pamětníky. Pro Moc a vzdor si vybral dva zcela protikladné typy – celoživotního anarchistu a bouřliváka Konstantina a příslušníka tajné policie, stejně jako celoživotního člena „systému“ Metoděje. Tihle dva ironicky nazvaní věrozvěsti ale přinášejí pěkně hořké náboženství. Evangelium beznaděje, řeklo by se.

Moc a vzdor je román sestávající z jejich pomyslného rozhovoru. Je to vlastně spíše protnutí dvou dialogů, protože ti dva se osobně (ani lidsky) setkat nemohou. Dojde na to vlastně až na pohřbu jednoho z nich, kam mu ten druhý přijde doslova naplivat na hrob. Trojanowův Konstantin zastupuje všechny ty, kdo si nedali pokoj. V postkomunistickém Bulharsku, v bytečku v paneláku, který si koupil za odškodnění za desetileté věznění, se domáhá dokumentů z té doby. Tedy z doby, která už nikoho nezajímá a zajímat nechce.

Konstantin se musí svému okolí jevit jako otravně nekompromisní typ. Trojanow z něj ale udělal sympatického sebeironika. Ten sklon nebrat se vážně je dokonale středoevropský a je potěšení vidět, že od česko-německé hranice sahá pěkně daleko východním směrem. O svém úkolu ale Konstantin nežertuje: musí vydolovat z historie, co se vlastně stalo. Metoděj vede proti němu život soustředěný na současnost. Má za sebou bohatý život, má přátele a rodinu… dokud ho nezačne obtěžovat jistá mladá žena. Její matka otěhotněla – zřejmě nedobrovolně – v jednom z vězeňských táborů, které Metoděj v rámci své pravomoci navštěvoval. A mladá žena si vzala bůhvíproč do hlavy, že jejím otcem je právě Metoděj. Ta žena je vlastně Konstantinovým duchovním sourozencem; tím, kdo si nedá pokoj.

Konstantin si zatím buduje vztah tak křehký, že skoro neexistuje, se svou sousedkou Dorou, s níž si na stejném patře paneláku vyměňuje plaché sympatie ve výtahu. Jejich romance je natolik civilní, že je skoro beznadějná. V závěru románu dojde k milostnému zvratu… a ukáže se, že Konstantin si z vězení odnesl víc než jen ukradené roky. Jedná se o jistou fyzickou indispozici. A náhle je vidět, že Metoděj a jemu podobní svým vězňům neukradli pouze čas, ale svým způsobem i budoucnost. Protože ta Konstantinova vlastně skončila už před lety, za mřížemi.

Román končí hořkou polemikou s postkomunistickým stavem věcí. Tedy s tím, že společnost po pádu režimu udělala příliš snadno příliš tlustou čáru za minulostí. Samozřejmě, nechtěla se mstít a tím se dostat na úroveň někdejších tyranů. Jenže se zachovala až příliš sametově, alespoň podle Trojanowa. Konstantin reaguje na to, že je třeba nejen soudit, ale také odpouštět, takto: „Jak chceš odpustit někomu, kdo neakceptuje a nepřizná svou vinu? Jak chceš odpustit někomu, kdo si dál žije jak prase v žitě z tučných prebend své viny, stejně jako jeho děti a vnoučata? Překotné usmiřování a odpouštění je zavírání očí před realitou fungování moci.“ Konstantin v celém románu argumentuje vlastně takto – že nová demokratická společnost od svých někdejších utlačovatelů nepřevzala moc. Nebo ne úplně.

A neumožnila ani výkon spravedlnosti. Konstantin ví, kdo ho zradil, ale o individuální spravedlnost mu nejde. „Měl proběhnout exemplární soudní proces, viníci měli být postaveni před soud, aby celý národ pochopil, jak systém fungoval, jak odměňoval síť práskačů, jaký z toho měli prospěch, to znamená i ukázat, v jakých žili bytech, kde trávili dovolenou, jaké školy a univerzity navštěvovaly jejich děti, vnoučata. A kdo za mocné na špici dělal špinavou, nebezpečnou práci.“ Pokud totiž toto neproběhne, argumentuje Konstantin, na mocenském systému se nezmění nic, jen se „přetře fasáda“. Varovná a radikální slova. Trojanow je zřejmě mohl napsat díky tomu, že vyrostl v zahraničí. Možná to prostě chce někoho zvenčí. Někoho, kdo má odvahu a vášeň zabývat se tou minulou špínou, která špiní oběti dosud a na kterou viníci slastně zapomněli. Při veškeré relativizaci tady totiž byli oběti a viníci: to je hlavní „poselství“ Trojanowova románu, který v překladu Radky Denemarkové vydalo nakladatelství Akropolis.

© Marek Toman
článek vyšel v příloze Biblio Literárních novin 11/2018
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

72%čtenáři

zhlédnuto 534x

katalogy

štítky k článku

Inzerce