Rákosník, Jakub; Spurný, Matěj; Štaif, Jiří: Milníky moderních českých dějin

Rákosník, Jakub; Spurný, Matěj; Štaif, Jiří
Milníky moderních českých dějin

recenze historie

Pozadí a příčiny různých krizových situací v našich dějinách byly daleko složitější, než nasvědčují mnohé jednoznačné výklady. Ty totiž často zdůrazňují bipolární charter událostí: modelují střet mezi „námi“ (kladnými) a „těmi druhými“ (zápornými). Historie ale ukazuje, že mechanismus společenských změn bývá mnohem komplikovanější.

Jak se utvářely dějinné zvraty v novodobé české historii
Jakub Rákosník
, Matěj Spurný, Jiří Štajf: Milníky moderních českých dějin. Krize konsenzu a legitimity v letech 1848-1989. Argo, Praha, 2018, 395 s. Edice historické myšlení.

Oslavný vztah ke stému výročí vzniku Československé republiky provázelo i vydání řady více či méně účelových publikací, ať již zaměřených na trvání „první republiky“ (1918-1938), jako například Republika československá 1918-1939 (eds. Dagmar Hájková a Pavel Horák), na celou existenci společného státu (1918-1992), jako třeba Československo. Dějiny státu (Jindřich Dejmek a kol.), či dokonce rozšířených o období předcházející i následná. Právě do poslední zmíněné kategorie spadá kniha Milníky moderních českých dějin, opatřená podtitulem Krize konsenzu a legitimity v letech 1848-1989.

Trojice autorů – Jakub Rákosník, Matěj Spurný i Jiří Štaif působí na Ústavu hospodářských a sociálních dějin Univerzity Karlovy – se soustředí na politicky i hospodářsky zlomové okamžiky novodobého českého národa v souvislosti se stabilizací, případně destabilizací stávajícího sociálního řádu. Vytyčili si tyto předěly: 1848, 1918, 1930, 1945, 1968 a 1989. Přiznávají, že je inspirovala teoretická východiska zejména německy (a také anglicky) psané historiografie, což dokládají i početné citační odkazy. Hned v předmluvě osvětlí svůj přístup: hlásají, že hodlají vycházet z antropologického předpokladu, podle něhož příslušníci moderní společnosti sledují své osobní štěstí, které si povětšinou individuálně definují a pro jehož dosažení jsou ochotni za daných historických okolností hájit existující podobu společenských vztahů, či naopak podpořit scénáře nabízející jiné alternativy.

Autoři jmenují tři základní typy moderních krizí, zpravidla existující pospolu: je to krize strukturální, tedy selhávání jednotlivých funkcí společnosti zajišťujících její chod; krize mocenské legitimity, kdy „ovládaní“ přestávají uznávat nárok „vládnoucích“ na to, aby je směli řídit a ovlivňovat jejich smýšlení (tento rys v současnosti jistě nabývá na aktuálnosti); krize existenční, kdy jednotlivec přestává být schopen zajistit si základní potřeby, jak je vnímá ve svém civilizačním okruhu, a odpovědnou za to činí „vládnoucí“ vrstvu, ať už byla zvolena, či dosazena.

Dodávám, že lidé leckdy ani netušili, zda jim bude to, co hájí a eventuálně prosazují, ku prospěchu či nikoli, spíše v takovou pro ně příznivou možnost věřili. A zkoumání minulých událostí často nedoceňuje skutečnost, že lidé žijící v tom či onom zlomovém okamžiku, navíc v zajetí obvyklých dobových předsudků a přesvědčení, neznali budoucnost, kterou přijali za svou, ani neměli informace dnes získané třeba z archivních zdrojů, aby mohli posoudit případné nástrahy či šalebná mámení. S naší nynější úrovní vědění lze tedy jen stěží hodnotit rozhodování lidí v minulosti, jakkoliv se to mnohdy stává. Dlužno ovšem dodat, že výše zmínění autoři se této pasti víceméně zdařile vyhýbají.

Na kapitole věnované revolučnímu roku 1848 a jeho dopadům v následném desetiletí oceníme zejména nadnárodní vhled, umožňující souběžně sledovat česko-rakousko-německé dění obrazně řečeno jednak v Praze (eventuálně v Kroměříži), jednak ve Vídni a Frankfurtu. Neškodí si připomenout, jak v habsburské monarchii vyhlížel tehdejší volební systém: volit poslance do parlamentu směli jen „svéprávní a občansky zachovalí“ muži starší 24 let, pokud platili přímé daně (což vylučovalo nedostatečně majetné jedince), nebo se mohli vykázat vyšším vzděláním. Jistěže velkým výdobytkem revolučního kvasu bylo zrušení veškerých poddanských závazků, avšak zároveň se zadělávalo na národnostní konflikty: Němci požadovali, aby žádná část budoucího Německa nebyla sjednocena s neněmeckými zeměmi v jeden celek (to se pak samostatnému Československu stalo osudným v meziválečné éře).

Studie pojednávající o roku 1918 a vzniku Československého státu jako důsledku společenské krize za světové války načrtává rozličné koncepce zastávané předními historiky k rozpadu Rakouska-Uherska (ze zahraničních Pieter M. Judson, Jörn Leonhard, z domácích např. Rudolf Kučera). Probírá dobové kontexty, upozorňuje třeba, že od oslav 1. máje (poprvé roku 1890) coby svátku práce vstupovali dělníci se vší vážností do veřejného prostoru jako někdo, s kým se již musí počítat – volební právo získali až v roce 1907. Během války se vyostřovala tíživá každodennost, beznaděj i hmotná nouze, množily se hladové bouře i cenzurní zákazy. V německých jazykových oblastech (případně německých samosprávách) v českých zemích byla oddanost rakousko-uherskému soustátí nepochybně vyšší i upřímnější nežli v případě českého obyvatelstva; jmenovitě je v této souvislosti zmíněno Brno. Z necelé tisícovky lidí, kteří byli na počátku války odsouzeni za údajné politické přečiny, celé čtyři pětiny náležely k české národnosti.

A nechybí ani zajímavý mezinárodní kontext: nalezneme výslovnou zmínku o ruské revoluci, která už svou existencí otřásla autoritou monarchismu jako stabilního společenského uspořádání, nemluvě o dopadu Leninova pozemkového dekretu na poválečnou situaci v Československu. A také se dozvíme, že i bezprostředně po 28. říjnu 1918 stále existovala hrozba vojenského zásahu – německé a maďarské jednotky sotva sympatizovaly s pražskými demonstracemi. Ostatně německé jazykové oblasti se nikdy plně nesmířily s existencí československého státu. V textu se výslovně dočteme, že proti sobě stály dva nacionální programy, český a německý, jejichž cíle se ve značné míře navzájem vylučovaly. S konstrukcí československé státnosti se z německé strany vynořují tvrzení o českém imperialismu.

Stať vztažená k roku 1930 cílí na krizi v první řadě hospodářskou, jejíž turbulentní důsledky se záhy přetavily v krizi politickou, ústící ve druhou světovou válku. Hitlerova říše se pokusila odčinit výsledky předchozí světové války, onu pověstnou dýku vraženou do zad německého národa, jak se zdůrazňovalo. V hospodářských koncepcích se stírají ideologické rozdíly, jak naznačují práce sociologa Petera Wagnera – dospívá k tvrzení, že mnozí vzdělanci ve Francii, Itálii i Německu tehdy oscilovali mezi socialismem, fašismem italského typu a keynesiánským liberalismem. Dokonce i Rooseveltova sociální reforma, která měla v Americe odstranit následky krize, byla obviňována jednou z převzetí fašistických koncepcí, jindy z komunismu.

Každopádně všude prosakovaly ideje kolektivistického semknutí za účelem obecného prospěchu: i ostrůvky relativní demokracie (kam patřilo meziválečné Československo) vyznávaly takové koncepce, rozpřažené od sovětského bolševismu přes autoritativní režimy, jaké vládly třeba v Polsku nebo Maďarsku, italský fašismus až k německému nacismu. V československém prostředí přitom šlo o koncepce vyznávané nejen komunisty, ale i fašisty, katolíky (na Slovensku ľuďáky), jakkoli to autoři u posledních dvou zpochybňují. Krátké pomnichovské období to dosvědčuje. Pro domácí prostředí je rovněž cenný postřeh o destruktivním dopadu masové nezaměstnanosti (více než milion lidí), kdy se práce doopravdy marně hledala a kdy sotva mohli existovat příživníci rozhodnutí nikdy nepracovat: sociální systém jednak nedokázal zabezpečit všechny potřebné, jednak rodinu povětšinou zajišťoval muž jako jediný živitel, protože žena se starala o domácnost a děti – výpadek jeho příjmů mohl mít tudíž tragický dopad, přinejmenším rozvrat dosavadních mravních zásad. Ostatně takovou situaci vylíčilo i několik českých filmů, například Kubáskovo Svítání (1933) nebo Fričovi Lidé na kře (1937), v knize dokonce zmínění, později Kachyňovy Lásky mezi kapkami deště (1979).

Další kapitola se navzdory očekávání nevěnuje krizi roku 1938 a následnému rozbití Československa, nýbrž událostem roku 1945 a let následujících, vedoucích k převzetí mocenského monopolu komunisty. Probíhající změny v uvažování národa jsou ovšem komentovány v kontextu uplynulých let, kdy dominovala nacistická poroba – i Goebbelsova propaganda, která ustavičně varovala před bolševickým Ruskem. Ačkoli to není přímo vysloveno, lze i tuto skutečnost považovat za jednu z příčin, proč přetrvávaly iluze o přínosném poslání Sovětského svazu a komunistů, jak stvrdily volby roku 1946. Převážilo hledání záruk (včetně hospodářských), které by zabránily opakování mnichovských událostí, provázených pocitem zrady ze strany západních mocností.

Značná pozornost je věnována přesídlení německého (či obecněji německy mluvícího) obyvatelstva: násilné jednání autoři vnímají jako důsledek zkušenosti s nacistickou hrůzovládou. Dokonce odkazují k názorům řekněme sporným – třeba že etnické čištění lze vyjmout z obvyklých kategorií dobra a zla, lze je vnímat jako strukturálně determinovaný důsledek prosazování principu národního státu bez ohledu na to, zda stávající politický režim vykazuje rysy spíše pluralitní demokracie, nebo naopak diktatury. Nenávist k „němectví“ postihla i německy mluvící Židy, pokud se vrátili z koncentračních táborů. Averze se vztahovala rovněž k cikánské populaci, o níž se dosti cynicky tvrdilo, že ani nacistické koncentráky ji nenaučily žádoucím pracovním návykům. Veřejnost solidarizovala s projektem sociální bezpečnosti a kolektivizovaných výrobních prostředků. „Léta stalinismu byla dobou, kdy se KSČ mohla opírat o širokou členskou základnu, převyšující jen v českých zemích milion straníků, a kdy její mocenské postavení bylo legitimizováno přesvědčením (sdíleným velkou částí společnosti i státního aparátu) o nutnosti prosazení revolučních změn do všech sfér společenského života.“ (s. 209)

Při výkladu událostí spojených s rokem 1968 zase narazíme na návraty do minulých desetiletí. Osvětlují kořeny politické i hospodářské, z nichž vyrašily pozdější ideje takzvaných krizových let, jak zněl normalizační termín. Nové myšlenky a koncepce přitom mnohdy pocházely od jedinců, kteří začínali jako přesvědčení stalinisté, než tváří v tvář selhávání celého státního soustrojí změnili názor. Přitom změny postihovaly nejen ekonomickou sféru, ale také filozofickou a uměleckou, vesměs se odklánějící od rigidního socialistického realismu. Rozpadl se nomenklaturní systém, zanikla cenzura. Takže vyjít mohla i důležitá, byť širší veřejnosti málo známá „prognostická“ kniha Civilizace na rozcestí (třetí rozšířené vydání 1969), jež kromě jiného terminologicky ovlivnila nadcházející politický kvas a která díky početným překladům úspěšně vstoupila i do mezinárodního kontextu.

Zamyšlení nad událostmi následujícími po vpádu „spřátelených“ vojsk vede ke konstatování, že v případě konsolidujícího se Československa nelze hovořit o návratu před reformní období, a už vůbec ne ke „stalinismu“, tedy poměrům první poloviny 50. let. Převládl nikoli ostrý třídní boj, ale naopak nabádání ke klidu a k nerušené práci. Dodávám, že lakonicky tuto situaci postihl dávný aforismus srovnávající rozličné etapy vývoje společnosti pod komunistickou nadvládou: zatímco v časech stalinismu platilo „kdo není s námi, je proti nám“, během normalizace se prosadilo „kdo není proti nám, je s námi“. S tím samozřejmě souvisela i zvýšená ochota obyvatelstva mlčky se podílet na případných výhodách a hmotném zajištění, dosažitelném pro stále větší množství obyvatelstva. Podpora individuální spotřeby, mobility a trávení volného času v soukromí přispívala ke stabilizaci poměrů účinněji než otevřeně politické tlaky.

Poslední kapitola postihuje komplex příčin, které roku 1989 vedly ke zhroucení komunistického mocenského monopolu. Upozorňuje, že jednotlivé náhledy se mohou lišit – např. tzv. skupinová paměť, založená na vlastním prožitku (vlastní najmě disidentskému prostředí) a náchylná k ostře bipolárnímu vymezování ve smyslu my kontra oni, se ocitá v konfliktu s pojetím některých historiků, kterým se nepochybně zjednodušující vzorec „totalitarismus proti demokracii“ příčí. Varuje, že mocenské prosazování jednoho výkladu dějin jako privilegovaného – třeba prostřednictvím školních osnov – se může snadno ocitnout v rozporu s rodinnou pamětí a zkušenostmi. Skutečně zcela vyvanul ideál takového dějepisectví, v němž není žádné místo pro nacionální vědomí ani náboženská či jiná dogmata a kde řekněme popis bitvy Waterloo uspokojí Francouze a Angličana stejně jako Němce a Nizozemce? Současně je však zjevné, že nestačí jen shromáždit fakta, je třeba je seřadit do nějakého kauzálního příběhu. V tomto smyslu se historik stává do jisté míry i tvůrcem historie, protože neexistuje jediná výlučná podoba takového příběhu.

Autoři se opírají také o dobové průzkumy veřejného mínění: drtivá většina obyvatelstva považovala mocenský monopol komunistů (tedy onu pověstnou vedoucí úlohu komunistické strany) za nepotřebný, ale to rozhodně neznamenalo podporu tržně kapitalistické ekonomiky – tu měla na sklonku 80. let hájit pouhá tři procenta dotazovaných. Naopak hojně rozšířené – jistě i pod vlivem vzpomínek na rok 1968 – byly představy o nastoupení jakési „třetí cesty“ mezi socialistickým a kapitalistickým uspořádáním. Autoři ostatně nacházejí v celém období normalizace řadu faktorů, jak je diagnostikovaly zejména jednotlivé dokumenty Charty 77, vedoucích ke stále většímu odcizování mocenských struktur. Na nezbytnost zásadních hospodářských změn ostatně upozorňovala i studie Prognostického ústavu, ideologickou komisí ÚV KSČ prý odmítnutá. Mocenské elity komunistického Československa – na rozdíl od Polska nebo Maďarska – se ve svých pozicích doslova zabetonovaly.

Milníky moderních českých dějin považuji za práci mimořádně přínosnou. Zdánlivě žádná převratná zjištění nepřináší, ponejvíce se vyslovuje k událostem důvěrně známým a sotva nějakým způsobem překvapivým. Její největší přínos ovšem spatřuji v tom, že tyto události zkoumá nezjednodušeně, v dostatečně širokém kontextu, odmítá tomu či onomu stranící výklady, upozorňuje na složitosti a polyfunkčnosti společenských mechanismů. Se znalostí zahraničních podnětů a někdy rozporně přijímaných tuzemských koncepcí načrtává mohutnící krizové podhoubí v jednotlivých fázích společenského vývoje, nutně vedoucí ke zlomovým okamžikům. Nejzřetelnější je to přirozeně v kapitole týkající se roku 1989, od jehož změn se odvozuje dnešní status quo. Nedoceněn a vlastně pominut však zůstal vliv masmédií (tisk, rozhlas, televize, film) na vnímání nejen minulých epoch a utváření jejich mnohdy až kanonizovaného, zpravidla idylizovaného obrazu, který souzní s rozšířenými představami, aniž by musel korespondovat s dějinnou realitou.

Časové rozpětí téměř půldruhého století umožnilo vyslovit předpoklad, že neřešené problémy – ať už se vztahovaly k čemukoli – nutně vyústily v selhávání dosavadních mocenských struktur bez ohledu na to, zda obhájily svou existenci či nikoli. Tvrdí, že by bylo krajním zjednodušením nahlížet na popisované události jako na nehybné a zajaté v jakémsi bezčasí, protože ve skutečnosti ustavičně, skryty pod povrchem, probíhaly mnohačetná a často i protikladná pnutí. V závěrečném shrnutí se autoři s trochou deziluze přiznávají, že leckdy se opírají o pojetí moderní společenské krize jakožto historického dramatu s herci, režiséry i diváky v hledišti, a pokračují: „Velký důraz přitom klademe na metaforická vyjádření hry o moc, již je nucen v moderní společnosti hrát každý, komu o něco, individuálně i kolektivně, jde.“ (s. 316) A tuto často šalebnou hru se snaží analyzovat pohříchu až příliš stručně, v hutném sevření, jako kdyby sestavovali rozsáhlá slovníková hesla. Další obdobně zacílený průzkum by měla přinést další publikace téhož kolektivu, chystaná na jaro příštího roku.

 

Na podobné téma:
Dagmar Hájková
, Pavel Horák, Vojtěch Kessler, Miroslav Michela (ed.): Sláva republice!

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 1053x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce