Šrámková, Jana: Dům číslo 226

Šrámková, Jana
Dům číslo 226

recenze dětská

Dorotka je poprvé sama doma. Jak to, že najednou slyší cizí hlas? S kým a o čem děvče z pražské Letné ve chvílích samoty rozpráví, prozradí Jana Šrámková v knize Dům číslo 226, za kterou si ilustrátorka Andrea Tachezy letos odnesla cenu Zlatá stuha.

Kdo jsi?
Jana Šrámková
: Dům číslo 226, Běžíliška, Praha, 2017, 76 s.

Velkoformátová dětská kniha s textem Jany Šrámkové, nazvaná Dům číslo 226 a netradičně výtvarně zpracovaná respektovanou ilustrátorkou Andreou Tachezy, vypráví příběh jednoho starého pražského domu. Mladá spisovatelka Jana Šrámková, která na sebe poprvé upozornila knihou Hruškadóttir v roce 2008, za niž získala cenu Jiřího Ortena, tentokrát prostřednictvím vyprávění s reálnými historickými prvky pootevírá dveře do minulosti.

V dialogu dětské protagonistky Dorotky a vypravěče příběhu, jímž je předimenzované oživlé pachole, které za normálních okolností obývá reliéf v průčelí domu na pražské Letné, se přeneseme do minulých časů a životů obyvatel starého činžáku. Dorotka je vedle pacholete jedinou aktivně komunikující osobou celé knihy; ostatní postavy, včetně Dorotčiných rodičů, se objevují pouze jako „ti, o kterých je řeč“.

Pachole se holčičce zjevuje pouze ve chvílích, kdy je dům zcela prázdný a v jeho blízkosti se neobjevuje žádný dospělý. Toto pravidlo musí Dorotka respektovat, přestože by pachole, i přes počáteční nedůvěru, ráda vídala mnohem častěji. Je tak zábavné poslouchat, jak prapradědeček Karel celý dům stavěl, s čím si hrála babička Jiřinka a ještě před ní Dorotčiny prababičky, jak náročné tehdy bylo udržovat domácnost bez elektrických spotřebičů. A co teprve zjištění, že prababička, babička i tatínek byli kdysi také malými dětmi, jako je teď Dorotka. Něco takového ji nikdy dřív nenapadlo! Přitom i oni kdysi obývali stejný prostor, běhali po stejném schodišti a stejně jako za Dorotkou i za nimi chodívalo ve chvílích samoty na návštěvu upovídané pachole.

Autorce se daří zapojit do příběhu vedle osobní roviny i dobové reálie, například významný prvorepublikový politik Karel Kramář je zmíněn jako blízký přítel Dorotčina prapradědečka. Z vyprávění se dovídáme i to, že dům č. 226, v němž se odehrává děj knihy, byl postaven v již v roce 1911, tedy ještě o něco dříve než slavná Kramářova vila v těsném sousedství.

Příběh se odvíjí v poetické, snad až surreálné atmosféře – být na Dorotčině místě by se jistě líbilo nejednomu dětskému čtenáři. Pachole o historii domu vypráví jinak než babička nebo prateta: je zcela nezávislý pozorovatel, událostí se neúčastní, tiše svědčí o historii. S jeho hlasem vstupuje do příběhu tajemství.

K nevšední náladě knihy přispívá i skvěle zpracovaný obrazový doprovod ilustrátorky Andrey Tachezy, která za tento svůj počin získala výroční Zlatou stuhu 2017. Ilustrace kombinované s dobovými fotografiemi zaujmou na první pohled. Dokumentární snímek a kolorovaná kresba jsou promyšleně propojené, ilustrátorka mnohdy neváhá navázat na fotografii vtipnou kresbou Koláže tak zároveň zachycují realistický a popisný prvek (fotografie jsou převážně historické snímky, zachycující stavbu konkrétního domu nebo civilní portréty skutečných osob) i intuitivní navazující linii, která celek povyšuje takřka na surrealistickou úroveň.

Závěr knihy zůstává otevřený. Dorotka se sice musí rozloučit s pacholetem, protože v domě přebývá nemocná babička, ale probuzená imaginace, bezstarostné dětství plné tajemství a zvídavosti trvají dál.

 

© Lucie Trávníčková
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 822x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce