Anyuru, Johannes: De kommer att drunkna i sina mödrars tårar

Anyuru, Johannes
De kommer att drunkna i sina mödrars tårar

recenze beletrie zahraniční

O švédském románu, jehož název lze přeložit jako „Utopí se v slzách svých matek“, se nepíše lehce. Tématem jsou palčivé otázky dneška, zejména současné a budoucí vztahy mezi muslimy a nemuslimy a strach z proměn západního světa. V roce 2017 kniha získala prestižní švédskou Augustovu cenu.

Bolest, lidství, bolest, paměť, bolest
Johannes Anyuru
: De kommer att drunkna i sina mödrars tårar. Norstedts, Stockholm, 2017, 304 s.

Záhadná dívka se léčí v psychiatrickém zařízení, poté co se spolu se dvěma komplici zúčastnila neúspěšného teroristického útoku na kontroverzního spisovatele v göteborském obchodě s komiksy. Známo je o ní to, že pochází z Belgie a strávila jistou dobu v nechvalně proslulé blízkovýchodní věznici Al-Míma, kde byla vystavena mučení a zřejmě i lékařským experimentům. Nyní tvrdí, že si na tuto minulost nevzpomíná, že se do Belgičanky zřejmě jen nějakým způsobem převtělila. Ve skutečnosti prý přichází z budoucnosti, na niž se jí postupně vracejí vzpomínky.

To vše se čtenář dozvídá díky spisovateli-vypravěči, který dívku, jíž byla diagnostikována schizofrenie, na její přání v léčebně vyhledá. Pacientka jej navzdory jeho skepsi něčím upoutá, mimo jiné mu dává číst texty, ve kterých se svěřuje se svými chmurnými zážitky z Göteborgu budoucnosti.

Spisovatel postupně vyrozumí, že podle dívky zřejmě bylo cílem jejího návratu z budoucnosti zabránit zmíněnému teroristickému útoku. V jejím světě se totiž právě tato událost stala důvodem či záminkou šikany švédských muslimů, narůstající do hrůzných podob. V tomto světě dívka atentát v kritickém okamžiku zarazila, takže existuje šance, že soužití obyvatel Švédska zůstane jakžtakž smírné. Doufá, že díky tomu v nadcházející éře muslimové i příslušníci dalších nepohodlných menšin nebudou muset každoročně podepisovat tzv. občanské kontrakty, vyjadřující srozumění se švédskými hodnotami. Jejich práva se nebudou odvíjet od toho, do jaké z „bezpečnostních tříd“ je úřady zařadily. Nebudou potupně vyháněni z bytů, nuceni konzumovat vepřové, pod různými záminkami zavíráni do ghett, kde vládnou nelidské podmínky, a podrobováni lékařským experimentům. Nebudou systematicky likvidováni.

Vyprávění se zabývá řadou vážných témat, jako jsou například dopady mučení na psychiku člověka, a celkově se nese ve velice temné atmosféře, naznačené už názvem1 či úvodním citátem bývalého vězně z Guantánama. Otevírá otázku, jestli si švédští muslimové mohou za svou diskriminaci nějakým způsobem sami, a využívá k tomu důmyslnou dramaturgii, jejíž pointu by byla škoda vyzrazovat. Závěrečná odpověď je celkem věrohodná, i když ne zrovna povzbudivá: nejde ani tak o to, co kdo skutečně dělá, jako spíš o narativ, který se v souvislosti s jeho činy utváří.

Autorovi se podařilo uchopit některé nezdravé jevy dnešního Švédska, kde navzdory otevřenosti většiny obyvatel postupně narůstá odpor vůči přistěhovalcům, zvláště těm muslimského vyznání. Ti se tak i bez ohledu na úspěšné zapojení do společnosti často cítí jako občané druhé kategorie. Johannes Anyuru dovedl tyto trendy v rovině vypravěče jen o kousek dál (románová Al-Míma například nemá daleko k Abú Ghrajb), více pak popustil uzdu fantazii v rovině vzpomínek bezejmenné pacientky z léčebny, jež se odehrávají ještě o nějakých patnáct let později. Anyuru přesvědčivě líčí narůstající úzkost lidí, kteří kvůli barvě pleti nebo svému vyznání automaticky čelí podezření, že jsou teroristé, „nepřátelé Švédska“, a pod heslem ochrany demokracie a rovnoprávnosti se s nimi zachází jako s podřadnými jedinci. Plnohodnotné přijetí mezi Švédy je navzdory proklamacím nemožné.

Dystopické líčení života v Göteborgu budoucnosti je místy opravdu mrazivé. V mnoha ohledech připomíná ghetta a koncentrační tábory z druhé světové války, ale také neutěšenou realitu vybydlených předměstí dnešních velkoměst, jejichž obyvatelé prchají za neustálého dohledu kamer (zde dronů) do svých virtuálních světů. Anyuru varuje před radikalizací muslimů i před zápalem bojovníků za tzv. západní hodnoty, odhodlaných k čemukoli ve jménu obrany demokracie a bezpečnosti. Čtenáře snad ani tolik nepřesvědčuje o tom, že svět, který popisuje, může skutečně přijít, ale spíše se ptá: kdyby se naše země pod záminkou boje proti teroru začala sama v říši teroru postupně proměňovat, dokázali bychom si to přiznat? A jak velkou část této cesty už jsme urazili?

Příběh zároveň prosycuje smutek. Smutek z vyprázdněných lidských životů, ale i z toho, že teroristé páchají své činy ve jménu islámu, čímž ostatním muslimům vnucují určitou identitu a dělají z nich v očích mnoha lidí monstra. To zase hraje do karet pravicovým extremistům.

Anti-Houellebecq
Augustova cena zpravidla otevírá dveře českému vydání oceněných titulů. V případě tohoto románu však zatím žádné české nakladatelství práva nezakoupilo. Vzhledem k odstrašujícímu tématu románu, začínajícího větou „Ve jménu Boha Milosrdného, Slitovného“, to asi není zvlášť překvapivé. Vydat u nás příběh, kde muslimský spisovatel předkládá jakousi antihouellebecqovskou vizi blízké budoucnosti, přičemž se navíc nevyhýbá náboženským či existenciálním motivům, vyžaduje jistou dávku podnikatelské a možná i osobní odvahy (nicméně například v Polsku se vydavatel našel). Další přitěžující okolností může být to, že četba klade určité nároky na pozornost a trpělivost – v některých pasážích má vyprávění pomalejší spád. Vpřed však čtenáře pohání zvědavost: jak to vlastně je s identitou nemocné mladé ženy a jaký je původ jejích vizí?

Z mé čtenářské zkušenosti působí dystopie nejintenzivněji, jestliže se podaří ořezat příběh na dřeň, bez přemíry komentářů a úvah. I zde jsou nejsilnější pasáže, kdy náctiletá vypravěčka líčí život v ghettu budoucnosti a zejména postupný psychický rozklad svého otce tváří v tvář stupňujícímu se útlaku. V pasážích vypravěče však autor volí jiný přístup a nevyhýbá se patosu, filozofování a bohužel ani některým trochu prvoplánovým efektům. Román nicméně přináší důležité svědectví o strachu mnoha nejen švédských občanů ze současného a budoucího společenského vývoje a o tom, že těžko se hojící rány vztahům muslimů a nemuslimů zasazují nejen teroristické útoky islámských fundamentalistů, ale i události jako systematické mučení vězňů v Abú Ghrajb. V zemi, kde máme s muslimy jen minimální přímou zkušenost, by myslím takovýto text mohl napomoct lepšímu porozumění společnostem na západ od nás.

Johannes Anyuru (nar. 1979 v Boråsu ve Švédsku) už je českým čtenářům znám jako autor románu Bouře se přihnala z ráje (2012, česky 2014), ve kterém zpracoval skutečný příběh svého otce, pilota narozeného v Ugandě. Kariéru spisovatele zahájil ještě dříve třemi básnickými sbírkami a úspěch si získalo i jeho hudebně-recitační představení Abstrakt rap. Göteborské divadlo uvedlo jeho drama Förvaret (Obhajoba). Anyuruovo dílo bylo oceněno řadou švédských literárních cen.

 

1. Podle autorových slov název vychází ze slov jistého göteborského imáma bojujícího proti radikalizaci mladých muslimů, který utopení v slzách matek prorokuje v posmrtném životě džihádistům. zpět

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 890x

štítky k článku

Inzerce