Muñoz Molina, Antonio: Polský jezdec

Muñoz Molina, Antonio
Polský jezdec

recenze beletrie zahraniční

Rodinné vzpomínky, příběh vojáka a Rembrandtův obraz v newyorském muzeu – v románu španělského spisovatele Antonia Muñoze Moliny se v kulisách magického venkova a smyšleného města Mágina potkávají bájné bytosti s reálnou pamětí autorových příbuzných, minulost a budoucnost, pravda a lži. Na český překlad tohoto významného díla, jež zahrnuje prvky mnoha žánrů, jsme čekali přes čtvrt století.

Vzpomínky na minulost jsou nespolehlivé, přítomnost uniká...
Antonio Muñoz Molina
: Polský jezdec. Přel. Vladimír Medek, Leda, Voznice, 2018, 544 s.

Českým čtenářům se konečně dostává do rukou významný více než čtvrt století starý, hutný a propracovaný román španělského spisovatele Antonia Muñoze Moliny, jehož náročný text do češtiny převedl Vladimír Medek. Český čtenář mohl tohoto španělského autora dosud poznat jen prostřednictvím jeho románu Za úplňku (ten vyšel v roce 2008 v nakladatelství Garamond, taktéž v překladu Vladimíra Medka).

Polský jezdec získal cenu nakladatelství Planeta (1991), Národní literární cenu (1992) a dočkal se i dvou novějších vydání v nakladatelství Seix Barral (2002, 2016). Autor byl v roce 2013 poctěn Cenou prince asturského za své celoživotní dílo v oblasti literatury.

Román je rozdělený do tří podobně dlouhých částí. Původně se prý jednalo o tři projekty, které se samostatně nevydařily, ale dohromady dokázaly vytvořit působivý román. Ten tak nabízí rodinnou kroniku, příběh vojáka, jenž se neztotožňuje se svým povoláním, a zachycení dojmu, který v autorovi vyvolal Rembrandtův obraz Polský jezdec, když ho poprvé uviděl v newyorském muzeu. Co a jak tyto jednotlivé části propojí?

Hned v úvodu románu se vynořují záhady: kdo je zazděná žena v domě U Věží? Jak se v Americe objevil kufr plný starých fotografií z jednoho andaluského městečka? Co s nimi má společného stará protestantská bible? Všechny ty příběhy a otázky spolu skutečně nějak souvisí, čtenář se tedy nemusí obávat, že by jeho zvědavost nebyla ukojena. Avšak to je jen zlomek toho, co Polský jezdec obsahuje – najdeme v něm prvky bildungsromanu, generační ságu, milostný příběh, dobrodružství, detektivní motivy. A také existenciální hledání, téma exilu a občanské války, k němuž se autor ve své tvorbě často vrací. Děj je stejně jako v jiných autorových románech – například Beatus Ille, Beltenebros, El viento de la luna (Měsíční vítr) – zasazen do Máginy, imaginárního města podobného andaluské Úbedě, kde se Muñoz Molina narodil.

Hlasy, paměť, slova
Molinův dědeček údajně velmi rád vyprávěl, a zažehl tak ve svém vnukovi zájem o to, jak se minulost přetváří ve vzpomínku, případně že mnohé naopak upadne do zapomnění. Autorovo nutkání prozkoumat minulost blízkých se objevuje i v první části Polského jezdce, nazvané Království hlasů. V textu se proplétají vzpomínky protagonistových příbuzných a sousedů, jejichž hlasy jsou jako nitě, které se natahují z minulosti do přítomnosti, vlivem zapomnění se tu a tam přetrhávají, jindy se rozdvojují – v případě rozlišných vzpomínek nebo lží. Rozdílné hlasy nabízí každý dům v Mágině, hlasy se ozývají z rádia a konečně hlasy a slova jsou pevně spjaty i s protagonistou příběhu, jenž se živí jako tlumočník. Manuel, oslepený Michail Strogov, „flanér“ putující od města k městu, bloudící po ulicích v nekonečném hledání, se stejně jako jiné postavy (například inspektor Florencio Pérez) věnuje přemítání o minulosti a také představám, kam se bude jeho život ubírat v budoucnosti. Přítomnost jako by mu unikala, a tak ho nejednou překvapí, že neviděl, co se kolem něj děje: „… není pravda, že člověk – i když je vzhůru, chodí a mluví – vidí svět kolem sebe, není pravda, že vědomá vzpomínka je spolehlivá…“ (s. 252) Kterým vzpomínkám tak člověk může věřit, když chce zjistit, jak se stal tím, kým je?

„… čas je jako oblek, který mi nepadne“ (s. 391)
Dalším tématem, které se v knize často opakuje, je čas. Při milostném vzplanutí postavy zakoušejí relativitu času, který „se jim vylévá z břehů“ (s. 462), čas je zmrazený na starých fotografiích a znovu ožívá, až se černobílé tváře vybarví. Cyklický čas se projevuje v rytmickém opakování příchodu ročních období, podle nichž se řídí život a sklizeň na venkově, nové generace opakují písně, hry i životy předků, moderní doba s sebou nese digitální čas, který rozkrajuje kdysi hustou tmu. Muñoz Molina nechává své postavy přemýšlet také nad paradoxem času: „… a čas onoho smrákání se nepodobá těm v mém nynějším životě, neplyne a utíká jako hodiny a dny a týdny na digitálních hodinkách a v automatických kalendářích, otáčí se a prchá a opět se vrací v křehké nepomíjivosti lucerny stínů, v níž se minulost někdy odehrává daleko později než budoucnost a všechny hlasy, obličeje, písně, sny a jména neomylně září v přítomnosti, která probíhá současně.“ (s. 24) Muñoz Molina vytváří fascinující smršť, která se nezastavuje pouze u jednoho pohledu.

Rurální krása pod nánosem šedi
Román je také vystavěn na kontrastech a střetech, jejichž leitmotivem je vztah venkova a města, ale právě i minulosti a budoucnosti, starých časů a moderní doby, tedy proměn, jimiž prochází svět, v němž žijeme: klepadla jsou nahrazena zvonky, udusanou hlínu zalévá beton, esparto a bahno ustupuje umakartu a duralexu, sedmileté námluvy se smrsknou na jediný večer… V Mágině postupně houstne šero, i přes pokrok, který život zdánlivě ulehčuje: „V jádru to ale všechno bylo vylhané: maso obrovitých kuřat chutnalo jako sláma, vejce slepic odsouzených k věčnému bdění v moderních drůbežárnách měla bledé žloutky a nikoho nenasytila, mléko z lahve děti oslabovalo, butan byl jedovatější než kouř…“ (s. 227)

Líčený venkovský prostor je magický, viděný dětskýma očima: v okolí Máginy žijí horokoně (napůl lidé, napůl koně), neposlušné děti může po setmění uchvátit Kmotra Hltavice nebo je překvapí zvuk přijíždějícího Morbláku s kočím patřícím víc mezi mrtvé než živé… Smyšlené a skutečné osoby se prolínají a míjejí na ulicích Máginy nebo defilují v představách postav, od kdysi velmi populárního toreadora Carnicerita po krále Alfonse XII. nebo prezidenta Manuela Azañu. Velké historické události, které tvoří rámec příběhu, jsou vyplněny popisem každodenních událostí na způsob Unamunovy intrahistorie, postavy vzpomínají na válku, hlad, neúrodu, špatné počasí a strasti, jež je ve Španělsku zasáhly, a jiné, jako major Galaz, opouštějí svou vlast a začínají nový život za jejími hranicemi.

Tiché zaříkávání
Autor se v Polském jezdci vyhýbá chronologickému vyprávění, hlavní je retrospektivní kompozice. Třetí osoba se střídá s vnitřním monologem, který se stává vyprávěním adresovaným posluchači, a to nepřerušovaným, těkavým, přeskakujícím mezi minulostí a přítomností. Věty se táhnou přes celé strany často bez odstavců, vybudované na technice ne (tedy toho, co se nestalo) – vypravěč vyloučí všechny možnosti a popisy, které jsou nepřesné, aby se z klubka načrtnutých vidin vyloupla holá okleštěná pravda: „… buď aspoň rád, že ti ještě nepadají vlasy ani ti nenarostl pupek, říká mu stín, že ses nedal na heroin, alkohol ani náboženství, nenosíš zmačkané kalhoty a značkové svetry, nemáš kancelář ani politickou funkci, nenosíš v kapse stříbrnou nádobku na kokain, nejsi zatížený otcovskými povinnostmi nebo pohodlně zabydlený v manželství a cizoložství, že jsi neochrnul po nějaké dopravní nehodě, nezhloupnul steskem po hrdinské minulosti, která se nikdy nekonala, že ses vysvobodil z okovů kanceláří a početná ztroskotání v lásce jsi přežil bez smrtelných jizev.“ (s. 407)

Opakování a postupné doplňování charakteristik postav i událostí k těm, co už čtenáři znají, dodává knize zaříkávací rytmus. Struktura románu je precizní: text odhaluje pouze to nezbytné, pohrává si s dvojí identitou, překrucuje vzpomínky, obsahuje odkazy na umělecká díla, která mají přesah do více než jednoho života, vyvolává strach z osudovosti a nezvratnosti toho, čemu jsme v životě předurčeni, a evokuje věčné hledání lásky a touhu po naplnění našich životů.

Antonio Muñoz Molina napsal knihu, která nejednoho čtenáře uchvátí svými podmanivými, snivými větami, silným příběhem a propracovanou narativní linií.

 

© Markéta Šimková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   75%čtenáři

zhlédnuto 1268x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce