Žamboch, Miroslav: Bakly: Hledání smrti

Žamboch, Miroslav
Bakly: Hledání smrti

recenze fantasy

Miroslav Žamboch se po dlouhých osmi letech vrátil ke své druhé nejslavnější postavě. Bakly zestárl, svět kolem něj se ještě víc přiblížil velké magické válce, ale hrubá síla stále řeší většinu problémů. Jen se čtivostí je to horší.

Příliš dlouhé hledání smrti
Miroslav Žamboch
: Bakly – Hledání smrti. Triton, Praha 2018, 432 s.

Grafsatza je město proslavené trhem s magickými artefakty. Jelikož je čím dál jasnější, že se svět blíží k dalšímu okamžiku zlomu, kdy dosud pronásledovaná a opovrhovaná magie bude opět hlavní hybnou silou všech dějinných událostí, schází se zde pestrá směsice postav: stárnoucí zbraň hromadného vraždění Bakly, jeho adoptivní dcera Zuzana, kapitán její osobní stráže Valer i vyslanci velmistra čarodějného Rumělkového klanu. A ve stokách se probouzí monstrum schopné pozřít a napodobit jakoukoliv oběť. Ulice brzy zrudnou krví. Nebo i něčím hodně, opravdu hodně odlišným.

Bakly patří do stejného světa jako autorův nejpopulárnější a co do počtu příběhů nejvytěžovanější hrdina – Koniáš. Tam, kde věčný (v nejnovějších příbězích bohužel již usazený) tulák používá nejen sílu, ale i rozum, znalosti a čím dál propracovanější síť kontaktů, aby vybudoval protiváhu nemorálnímu Crambijskému císařství, sahá Bakly vždy po násilí, aby vyřešil jasně definované lokální záležitosti – v poslední době v roli jakési Koniášovy mlátičky. Není to ovšem žádný hlupák. Jeho přístup spočívá v realistickém zhodnocení vlastních schopností. Bakly totiž rozhodně není normální – dost možná díky magii, která se v jeho rodině dědila, je jeho tělesná konstituce jednoduše předurčená k hrubosti a nezdolnosti. A jen hlupák by její přednosti nevyužil v plné míře.

Problém takto nastavené postavy je jasný. Pokud máme k lidskému monstru – a tím Bakly ve svých počátcích byl nejen fyzicky – cítit sympatie a má nám na něm záležet, je třeba mu dát důvod, proč je monstrem (snaha ochránit rodinu za cenu vlastního zatracení) a postavit jej proti ještě větším monstrům, případně kvalitu nepřátel nahradit jejich kvantitou. To druhé se mimochodem stalo v minipříběhu Holýma rukama, zařazeném do edice Kolibřík, v němž Bakly zmasakroval bez použití zbraní celou vojenskou jednotku. V raných příbězích se tedy Žambochovi dařilo brutálního Baklyho polidštit a vzbudit o něj ve čtenářích obavy.

Problém série vystavěné kolem takové postavy je pak bohužel také jasný. Míra monstróznosti i kvantita nepřátel musí neustále růst, ale zároveň musí občas hrdinovi jít o život i v běžných střetech s obyčejnými nepřáteli v přiměřeném počtu. A dříve či později se dosáhne bodu, kdy prostě ono „levelování“ vyznívá nechtěně směšně, případně prostě šablonovitě. Což je něco, k čemu měl Žamboch sklony vždy – stačí si vzpomenout, kolik scén zápasení v aréně je po jeho knihách roztroušeno (v jedné takové se ostatně Bakly poprvé objevil a setkal s Koniášem v povídce Fanoušek), kolik nindžů a válečníků unavených násilným způsobem života hrdinové potkali, kolika de facto uzavřenými společenskými biotopy a od civilizace odříznutými městy prošli…

Bakly – Hledání smrti se snaží z této pasti dostat dvěma způsoby. Jednak to není vyloženě baklyovský román. Velký prostor dostávají protivníci i Zuzana s Valerem, kteří si jedou vlastní agendu na Baklym nezávisle. Jejich ohrožení a výzvy jsou menší, ale vlastně působivější, protože lidštější. Druhý trik spočívá v pokusu o větší tematizaci Baklyho monstrozity a její postupné mutace. Bakly nyní trpí záchvaty, kdy se nemůže hýbat, kdy necítí chuť jídla a je podivně citově otupělý. Skutečně ožívá jen v žáru boje. Není to sice nic převratného, ale snaha se cení.

Bohužel, problém takové snahy je… řekněme zřejmý. Chce to vhodný jazyk, který by dokázal postihnout jak brutální krvavé řeže, které jsou Baklyho doménou, tak subtilnější ponory do jeho nitra (i dalších postav). Na což Žamboch nemá. Píše pořád stejně a ona šablonovitost zmíněná v rovině motivů je zde ještě výraznější. Tedy… jeho jazyk se proměnil, ale v porovnání se staršími texty bohužel k horšímu. Občas se sice přiblíží ke staré baklyovské údernosti (kapitola Téměř neviditelný stín), ale tyto záblesky jsou v menšině. Většina knihy je psána zbytečně komplikovaně, řada vět jako by nabízela ve fázi rukopisu dvě možnosti vyjádření téhož, aby byly z nějakého důvodu ponechány ve výsledné podobě textu obě…

Samostatnou kapitolou pro sebe jsou pak poznámky pod čarou, které „zasvěceně“ dokládají propojenost jednotlivých koniášovek a baklyovek a sem tam mrknou na naši popkulturu obecně. Někdy ale vysvětlují naprosté podružnosti a jindy zase věci už vysvětlené (například kdo koho pronásledoval jistými bažinami). Jako by chyběla vůle pořádně text projít a učesat.

Oproti předchozí knize, postapokalyptickému Zakuti v oceli, je Hledání smrti alespoň rozděleno do kapitol, takže na čtenáře nedolehne taková únava mnohasestránkovou hlušinou… A fanoušek bude otáčet stránky dál prostě proto, že je to příběh o Baklym, který je přes všechny své chyby a problémy pořád postava, jež láká a fascinuje. Jen se prostě musí přenést přes skutečnost, že to čtení ošklivě drhne, některé scény (únik dvou málem umučených dívek sadistickému úchylovi) vypadají jako dodatečná, ale nijak akční snaha zakrýt drobné autorské opomenutí a celé je to vlastně o ničem, protože těch víc než čtyři sta stran je jen první polovina příběhu, kterou by před lety Žamboch sfoukl do stovky.

V té druhé bude tedy muset autor hodně, opravdu hodně přidat, aby sobě i Baklymu zbytečně nekazil pověst.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložil: , 27.12.2018 22:35
Žamboch, Miroslav: Bakly: Hledání smrti
Souhlas, velmi slabá knížka.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

30%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1438x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce