Nowicka, Bronka: Nakrmit kámen

Nowicka, Bronka
Nakrmit kámen

recenze beletrie zahraniční

Básně v próze filmové režisérky Bronky Nowické, oceněné polskou literární cenou Nike, přinášejí pestrou paletu variací dětského pohledu na každodenní předměty a jejich prostřednictvím na elementární životní otázky.

Předměty dětství Bronky Nowické
Bronka Nowicka
: Nakrmit kámen. Přel. Helena Stachová, Revolver Revue, Praha, 2018, 60 s.

Do českých zemí se prostřednictvím edice Revolver Revue dostává knižní prvotina polské divadelní a filmové režisérky Bronky Nowické. Autorka vešla do obecného povědomí díky svým filmům z počátku tisíciletí, z nichž film Tristis získal ocenění 22. festivalu studentských filmů v Mnichově. Skutečně ji však proslavil až její knižní debut Nakrmit kámen z roku 2015, který získal nejen cenu v soutěži Złoty Środek Poezji, ale především nejprestižnější polskou literární cenu Nike.

Soubor tvoří více než 40 prozaických útvarů, nepřesahujících většinou délku jedné stránky, které si díky poetickému jazyku zaslouží zařazení do žánru básně v próze. Každá báseň vyjma té první je označena názvem vztahujícím se ke každodennímu předmětu, jako je lžička, zrcadlo nebo zápalka. Věci na sebe v básních vážou symbolické významy a vzpomínky, obklopují lyrický subjekt a vtahují ho do svého světa natolik, že hranice mezi subjektem a objektem mizí: „Když tak sedím, používá mě celé hodiny to, co vidím“, čteme v první z básní.

Tématem básní jsou každodenní výjevy vnímané pohledem dítěte. Ten se ovšem v knize neustále proměňuje. Dítě promlouvá někdy v první osobě, jindy je výjev popisován z jeho perspektivy v osobě třetí a občas se jedná o vzpomínku, kterou líčí ten, kdo ji prožil, až z časového odstupu. Nowicka díky tomu uniká nebezpečí klišovitého nostalgického psaní o dětství. Dětské snění, jehož klíčovost vyzdvihuje ve svých pracích francouzský fenomenolog Gaston Bachelard, vede u Nowické ke grotesknímu vidění světa. Malá každodennost u ní nabývá dramatických rozměrů, čímž může Nakrmit kámen připomenout některé z krátkých próz jiného polského autora, Bruna Schulze. S ním pojí Nowickou také groteskní vnímání tělesnosti příbuzných. Takto například začíná báseň Kapsy, věnovaná popisu otce: „Jednoho dne našel otec ruce. Své vlastní. Byly schované v kapsách kabátu. Ta pravá byla víc zmáčknutá, ta levá méně. Pravou vytáhl nejdřív. Udělal to tak, že ji za kůži chytil do zubů. Pak upustil ruku na zem, zabolelo to.“

Knihou se prolíná několik klíčových motivů. Prvním je smutek, ne náhodou první slovo celého cyklu. Tento pocit, provázející lyrický subjekt, stojí v kontrastu k stereotypnímu vnímání dětství jako radostného období života. Neméně netradiční je pak předmět, který dítě v knize neustále doprovází – kámen, tolik odlišný od měkkých plyšových dětských hraček. „Hračky mají odvracet pozornost dítěte od života“, píše Nowicka a její dítě krmí místo panenky právě kámen, tvrdý předmět neživé přírody. V názvu sbírky básnířka kámen animalizuje, krmí ho, čímž přibližuje předměty životu a lidem. Dětský pohled jí v tom pomáhá, neboť právě děti často zacházejí s předměty, jako by byly živé. Možná, že právě to je lepší způsob vnímání světa než ten dospělý, vždyť matka pohlcená dennodenními aktivitami už ani „neví, že existuje nebe. Od toho, jak pořád kouká hlavou dolů, jí narostla druhá brada. Zažehluje si ten fald hlavou těžkou jako žehlička.“

Když začínáme knihu číst, zdá se, že spolu jednotlivé básně v próze nesouvisí, že jde o samostatně stojící obrazy. Postupně se ovšem začínají vracet jednotlivé motivy, až se na několika místech kniha mění v mozaikovité líčení dramatu dětství a dospívání. K tomu nevyhnutelně dochází v posledním textu knihy: zatímco dosud se dítě vždy mylo v hrnci v improvizované koupelně v rohu kuchyně všem na očích, na konci knihy dospělí před jeho koupelí z kuchyně odcházejí.

Ačkoliv Nowicka zasazuje svou prvotinu do tradičního schématu vzpomínek na dětství, dokázala se nejen vyvarovat literárních klišé, ale zároveň jim svým zpracováním nastavit zrcadlo. Její užívání dětského pohledu není samoúčelné, ale zpochybňuje automatizovaný a stereotypní pohled na naši každodennost. Nakrmit kámen vede svým nekonvenčním pohledem k přehodnocení vztahů mezi člověkem a předměty, které ho všude hojně obklopují. Autorka tak naplnila rimbaudovskou představu básníka jako vidoucího, toho, kdo se dívá jinak a jinému pohledu učí. Přitom se jí podařilo vytvořit knihu nesmírně dynamickou, a to především díky mísení palety nejrůznějších žánrů: od groteskních výjevů k pohádkovým scénám, od alegorie až po líčení dospívání.

 

© Jakub Hankiewicz

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 854x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce