„I v Atlantě zjevně platí, že člověk určité rasy v lepším autě rovná se drogový dealer,“ podotýká jeden z hlavních hrdinů románu An American Marriage afroamerické autorky Tayari Jonesové, proč si mimo New York dává takový pozor, aby neporušil byť jen jediné pravidlo silničního provozu. Název knihy by se dal přeložit například jako Jedno americké manželství; neurčitý člen „an“ tu funguje v doslovném i ironickém slova smyslu: naznačuje, že se jedná o manželství jak typické, ve kterém se pozná nespočet jiných, tak velmi specifické, protože manžel i manželka jsou Afroameričané.

Od prvních stran čtenáře vtáhne do děje poutavé líčení manžela, Roye, který začíná vyprávět, jak se to s ním a s Celestial seběhlo: „Já byl mladý a dychtivý, před sebou strmou kariéru. Celestial byla umělkyně, vášnivá a nádherná.“ Oba dva pocházejí z jižanského státu Georgia, oba mají vysokou školu a rodina ani jednomu z nich nedá zapomenout, že jsou produkty nejen vlastního usilovného tažení za lepším životem – otcové Roye i Celestial vyrůstali v takových podmínkách, že kupříkladu o Vánocích pro ně největší luxus představovalo jablko. Když jednou jako čerstvě sezdaní navštíví Royovy rodiče, naneštěstí se rozhodnou, že přespí raději v motelu než u nich doma, což má pro Roye, potažmo celý pár, fatální důsledky. Postarší žena, která je v motelu rovněž ubytovaná, Roye nespravedlivě obviní, že ji znásilnil, a on dostane dvanáct let natvrdo.

V knize střídavě zaznívají hlasy Roye a Celestial (a když mezi ně vstoupí Andre, i ten jeho), které po dobu Royova pobytu za mřížemi získávají epistolární formu. Nikdo nepochybuje, že je Roy ve vězení neprávem, a tak dopisy nejprve „pouze“ podávají svědectví o tragicky přervaném mladém manželství, které sice mělo své problémy (Roy se otevřeně přiznává k sukničkářství), ale nikdo by neřekl, že nebylo celkově šťastné. Tváří v tvář dvanáctiletému odloučení se však vynořují palčivé otázky. Má Roy právo po Celestial chtít, aby na něj celých dvanáct let věrně čekala? Má Celestial právo z této cesty sejít? Budou mít někdy děti? Celestial se Royovi postupně vzdaluje, buduje si slibnou kariéru autorky designových panenek – které jako by suplovaly její a Royovy potomky (většinou se mu dokonce podobají) – a naráží na stereotypní vnímání afroamerických žen s manželi ve vězení ze strany většinové společnosti.

Nálepek, které ze sebe Afroameričané musí neustále shazovat, ať už jen v duchu, anebo doopravdy, se v knize objevuje několik. Podobně jako Celestial odmítá být v očích klientů typickou „černoškou, co má manžela v báni“, a tudíž se s tím nikomu nesvěřuje, se Royovi stane osudný stereotyp mladého Afroameričana (někdy nazývaného mandingo) coby zvířeckého, sexem posedlého tvora, před kterým je potřeba bílé ženy jakéhokoli věku pokud možno zamykat na zámek. Roy ve vězení také příznačně potkává svého biologického otce, který je tam pečený vařený. Když ponecháme stranou Royovu hrůzu z toho, že klesl tam, kam nikdy neměl – tak jako tolik lidí, které kolem sebe od dětství vídal –, je sympatické, že Royův otec je konečně nucen plnit svoji otcovskou úlohu a ve vězení se synovi stane nenahraditelnou oporou.

Vytrvalá snaha právníka, kterého platí rodiče Celestial, nakonec přinese své ovoce a Roy vyjde z vězení v době, kdy je ještě dobře představitelné, že se ženou navážou tam, kde přestali, ale i kdyby se Celestial za tu dobu nikam neposunula, nebylo by to nijak snadné. Roy má veškerou myslitelnou morální převahu: „Za Royem, který právě slezl z kříže, stála svým způsobem celá černošská rasa.“ I Celestial s Royem bytostně soucítí a jednu chvíli už je rozhodnutá se obětovat a bez řečí vplout opět do role Royovy manželky: „… vrátil se přece domů z bitvy starší, než je jeho otec i otec jeho otce“. Po třech letech odloučení však manželovi píše: „My už manželé nejsme. Manželství je víc než jenom srdce, je to život. A my spolu nežijeme.“ Ukázkovým příkladem takového plně žitého svazku je manželství Royovy matky a otce, který se nemůže srovnat s tím, že by měl jeho ženu pohřbít někdo jiný, a tak jí vykope hrob on sám.

Díky zdařile zvládnuté formě střídavé zpovědi z knihy vystupují přinejmenším dvě velmi plastické postavy a spolu s nimi i živý portrét jednoho manželství. Kniha je jako celek příjemně čtivá – dobře odsýpá zejména Royova živá afroameričtina – a nic v ní nezůstane nedořečeno. Přes humorné prvky, které se objevují hlavně v počátku, jde o působivou elegickou výpověď o tom, že láska se nedá vynutit a že dva Afroameričané nikdy nebudou mít jen „jedno z mnoha“ amerických manželství.