Kolmačka, Pavel: Život lidí, zvířat, rostlin, včel

Kolmačka, Pavel
Život lidí, zvířat, rostlin, včel

recenze beletrie česká

Ve sbírce Život lidí, zvířat, rostlin, včel Pavel Kolmačka ustoupil od přílišné rafinovanosti, jež zatěžovala předchozí knihu Wittgenstein bije žáka, a znovu ukázal, že je jedním z nejosobitějších básnických hlasů současné české poezie.

Rozrazí ploty, brány...
Pavel Kolmačka: Život lidí, zvířat, rostlin, včel. Triáda, Praha, 2018, 156 s.

Bez většího rozruchu vydal Pavel Kolmačka opět po čtyřech letech novou básnickou sbírku – Život lidí, zvířat, rostlin, včel. Její poetika do jisté míry navazuje na předcházející soubor Wittgenstein bije žáka, ale v mnohém spíše na dřívější Moře. Neobjevují se zde staccatové krátké básně, které dominovaly předchozí knize (např. báseň Dálka. Bod. Běžkař.), naopak zde najdeme delší celky, rozlévající se přes hranice stránek. Kolmačkův jazyk je v této sbírce zcela zásadně ukotven v české skutečnosti, jak je patrné hlavně z typicky českých pojmenování zvířat a rostlin. Autor se vyhýbá nadbytečným opulentním metaforám i sentimentálnímu lyrismu a vytváří, především pomocí přírodních výjevů a naznačených pomíjivých okamžiků (hlavně v básních centrálního oddílu Život nad kráterem), obrazy, jež jsou spíše křehké než působivě symbolické. Podstatným znakem jeho stylu je i básnicky produktivní využívání novinářských klišé či bulvárních frází, které se v nové sbírce objevují ve větší míře než dříve a v lehce ironickém kontextu („I Baník vstal z hrobu. I Baník!“; „Realitou se staly džíny pro zeštíhlení“).

Vše, co se děje, je v textu Života kladeno jako fakt. Autor skutečnosti zachycované v básních pouze reflektuje: nijak nehodnotí smrt myši, nápor vichru ohýbající břízy ani čínskou těžbu zlata. Popisuje dění ve světě z nadhledu či odstupu, jako by on byl pouze pozorovatel, zatímco činitelé jsou ti druzí, ať už lidé, zvířata, nebo věci („Hráze zadržovaly proudy vzedmuté po deštích. / Panely z lehkých hmot bránily úniku tepla zdmi“). Zvláštním způsobem se to propojuje s evokací stáří ve dvou po sobě následujících básních: „Už nechce nic budovat, zasévat, myslet na budoucí čas. Už se jen dívá“ a „Nemohu se vynadívat. Až se ve mně všechno svírá! Taková krása.“ Oba póly pozorování – pasivní i okouzlený – jsou v Kolmačkových básních přítomny.

V prvních dvou třetinách sbírky figuruje v básních, až na výjimky, třetí osoba, občas narušovaná zobecňujícím „my“. Tato popisná a distanční perspektiva je sice literárně působivá, ale vlastně tísnivá – jaká je poezie bez básnického já? I když byla první osoba plurálu zásadní i ve sbírce Wittgenstein bije žáka, nemusel zde čtenář pociťovat nedostatek sebevyjádření, a to především díky průběžně se objevujícím variacím „sám sobě na stopě“ – sebestíhání je přeci hledání sebe sama a současně zápas se sebou samým, sebeláska a sebenenávist; podobná sebevyjádření však v Životě nenajdeme. Teprve v poslední třetině knihy se nacházejí konkrétní výjevy ze života a vracejí se básně komponované jako rozhovor s ženou na lůžku. V knize Viděl jsi, že jsi (1998) se jednalo o bezeslovné hovory před usnutím („Nahý ve tmě, s tváří k pelesti / poslouchá šelesty / vánku, co večer v zahradě / jí ulpěl ve vlasech“), tentokrát jsou to dialogy po probuzení – název oddílu Život na pomezí odkazuje k přechodnému stavu mezi spánkem a bděním a rozhovory se točí právě kolem snů a jejich významu.

Určitá tíseň však v celkovém vyznění nové sbírky přetrvává. Prostým konstatováním stavu věcí, pátráním po smyslu dění i starostí o druhé se buduje dojem neštěstí, nenastalého, jen tušeného, ale přesto fatálního. Podílí se na tom i motiv krve, který se zde leckdy významově překrývá s vodou obsaženou ve všem živém a proudící světem, tak jako krev tělem. Tento motiv svým způsobem navazuje na téma moře, které stálo v základu stejnojmenné sbírky z roku 2010. Autor ho variuje jako symbol archetypální tekutiny („V PRALESNÍM ŠERU se v napajedle / zrcadlí strom cév“) – krev však nese vedle oněch životadárných konotací i ty smrtící, které primordiální živelné vodě chyběly. Krev zde vystupuje nejen jako metafyzická, ale i reálná tělní tekutina, odkazující ke zranění („NA OKAMŽIK JSEM SE ZAMYSLIL, / a ruka mi projela řemenicí. / Teď mi před očima krvácí“).

Život lidí, zvířat, rostlin, včel evokuje stísněnost, ale současně smířenost se stavem skutečnosti, jenž úzkosti budí. V předchozí sbírce hrál podstatnou roli přímočarý pohyb – chůze, běh, kroky, cesta, ulice aj. („Jdeme. Jsme.“) –, v Moři zase věčné vlnění a kývání. Zde se hlavním tématem stává rozplynutí ve světě – příroda je popisována jako živý organismus a neovlivnitelné události jako určující momenty, zatímco „já“ ustupuje kamsi do pozadí, splývá se vším, co je básnicky reflektováno. Zároveň to ale není žádné mystické splynutí s veškerenstvem a dosažení nirvány; Kolmačka spíše svým osobitým básnickým jazykem ohledává bolesti i krásy života, kterému podléhá: „Život nic nezastaví. / Rozrazí ploty, brány / surovou něhou, / něžnou divokostí.“

 

© Klára Soukupová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.