Adichie, Chimamanda Ngozi: Feminismus je pro každého

Adichie, Chimamanda Ngozi
Feminismus je pro každého

recenze sociologie

Eseje Chimamandy Ngozi Adichieové si kladou za cíl najít definici feminismu hodnou 21. století, která by z něj nedělala strašáka. Spočívá v tom, že by si měl k této problematice každý najít vlastní cestu. Autorka nevnucuje ani neútočí: jednoduše nabízí svůj názor a především osobní zkušenost.

Dobromyslné zamyšlení nad palčivými otázkami feminismu
Chimamanda Ngozi Adichieová
: Feminismus je pro každého; Milá Ijeawele aneb feministický manifest v patnácti doporučeních. Přel. Petr Štádler, Host, Brno, 2018, 61 a 93 s.

Chimamanda Ngozi Adichieová, nigerijská spisovatelka, držitelka řady literárních ocenění a jedna z nejvýznamnějších afrických autorek současnosti, vstoupila do povědomí celosvětové čtenářské veřejnosti svérázným bestsellerem s autobiografickými rysy Amerikána (2013, česky 2017). Román se soustředí na život černých obyvatel, konkrétněji černé ženy, ve většinově bílé společnosti, zároveň ale funguje jako univerzální zamyšlení nad globálním napětím napříč různými společnostmi. Jeho hlavní hrdinka píše úspěšný blog s výstižným názvem „Rasovna aneb Různé postřehy neamerické černošky o amerických černoších (dříve známých jako negři)“. Tento nápaditý soubor společenských i osobních zamyšlení je na románu v podstatě nezávislý, avšak zároveň mu dodává hloubku – stejným způsobem jako blogové zápisky Adichieová koncipuje i své další kratší texty, které nyní vycházejí v souhrnné knižní podobě.

Feminismus je pro každého je uvolněná, místy anekdotická esej obsahující soubor obecných doporučení ohledně toho, jak přistupovat k feminismu a jak a proč být feministkou (či feministou). Autorka si vytyčila za cíl najít pro feminismus definici hodnou jedenadvacátého století a zasadit se o to, aby tento pojem nebyl ve společnosti vnímán jako nadávka, ale jako životní postoj, jehož přijetí prospěje všem bez rozdílu pohlaví. Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních je potom osobnější text, souhrn původní emailové konverzace, v níž Adichieová jako kamarádka a matka radí své přítelkyni Ijeawele, jak nejlépe přistoupit k výchově novorozené dcery a jak z ní v rámci i nadále nerovnoprávné nigerijské společnosti vychovat feministku. Kniha navzdory své důvěrnosti sahá daleko za hranice Nigérie či jednoho konkrétního vztahu matky a dcery: autorka v ní promlouvá ke kamarádce, ale zároveň i ke čtenářům kdekoliv na světě. Obě publikace se tematicky vhodně prolínají a doplňují.

Hned na počátku je třeba zdůraznit, že texty nejsou žádná militantní deklarace beroucí si za cíl po všech stránkách zdiskreditovat mužskou populaci a ženy vybarvit jako zosobnění misandrie, případně oběti, jíž nezbývá nic jiného než bojovat za svá práva do poslední kapky krve. Nic nemůže být dál od pravdy. Adichieová čtenáři předkládá volné zamyšlení, které dobromyslně, s humorem i patřičnou dávkou sebekritiky prosazuje především zdravý rozum. Autorka se nikomu nevnucuje, na nikoho neútočí: jednoduše nabízí názor a osobní zkušenost, která je v mnohém alfou a omegou její literární tvorby. Na druhou stranu se nebojí říkat věci nahlas a zpříma – nepotřebuje být za „hodnou holku“, alespoň podle regulí společnosti se zavedeným názorem na to, co se pro muže a ženy v jejím středu hodí a nehodí.

Adichieová v esejích přiznává, že sama leckdy podlehla tlaku společnosti. Vzpomíná například na první kurz tvůrčího psaní, který vedla a který byl určený pro účastníky jistého magisterského programu. Vrásky jí přitom nedělal obsah hodiny, ale dilema, co si vzít na sebe, aby před studenty jako žena působila důvěryhodně. Přestože toužila po holčičí sukni a zářivé rtěnce – autorka se ostatně netají svou zálibou v ženském způsobu oblékání, čímž vyvrací další stereotyp o feministkách jakožto nevzhledných maskulinních bytostech ve vytahaném svetru a kostěných brýlích – nakonec se rozhodla jinak. „Oblékla jsem si veledůstojný kostým,“ lituje. „Chlapský a ošklivý.“

Zatímco Feminismus je pro každého přináší postřehy především z dospělého života, v Drahé Ijeawele zaměřené na výchovu dítěte jde autorka takříkajíc „hlouběji ke kořenům“. Prostřednictvím patnácti epistolárních doporučení ukazuje, jak do dětí už odmala zaséváme určité vzorce, které je později těžké vymýtit. Toto lze ilustrovat i na nejprostším z vesměs přijímaných společenských přesvědčení – že chlapečkům sluší modrá a holčičkám růžová. Stejně tak je tomu u hraček; má se tak nějak samo sebou, že dívky si rády hrají s panenkami, kluci s vojáčky a auty. Z toho později pramení více či méně vědomé obecné přesvědčení, že ženy by měly nehledě na své skutečné záliby a zájmy vařit a pečovat o domácnost, zatímco muži spravovat auto nebo vyměňovat žárovky. Autorka přitom ukazuje, že podobné společenské stereotypy, nad nimiž kdekdo mávne rukou jakožto nad přežitými úsměvnými zvyklostmi z minulosti spíš než nad současným stavem věcí, jsou bohužel i nadále platné. „Genderové role máme v sobě tak hluboce zakořeněné, že se jimi řídíme i na úkor svých niterných tužeb, svých potřeb, svého štěstí. Odnaučujeme se jim jen obtížně,“ varuje a ve třetím doporučení kamarádce radí: „Na hraní [dceři] kupuj stavebnice, vláčky a podobně – a můžeš i panenky, jestli chceš.“

Přestože jsou obě zmíněné publikace kritické k tomu, jak je ve společnosti koncipována maskulinita, a zastávají domněnku, že pokud máme dosáhnout rovnoprávnosti, společnost se musí nejprve změnit jako celek, jimi předkládaný feminismus lze v mnoha případech zjednodušeně shrnout slovy „ať každý jedná, jak uzná za vhodné“ – pochopitelně nikoliv na úkor ostatních nebo v rámci nějakých společenských doporučení, ale tak, jak to sám cítí. Adichieové feminismus je často synonymum pro rovnoprávnost a svobodu, a to jak pro ženy, tak pro muže. Nejde o to, mermomocí prosadit nějaký směr nebo způsob uvažování jako jediný správný, ale o snahu najít sebe sama; nenechat se umístit do předem definované škatulky či kategorie, ale sám si takovou kategorii vymezit. „Řekni jí, že je důležité, aby uměla dělat věci sama za sebe a aby se dokázala obhájit,“ radí kamarádce. Svými esejemi, které jsou laskavé a dobromyslné, ale zároveň nesmlouvavě hovoří k věci, Adichieová dokládá, že vedle obsáhlých románů je i mistryní kratší formy; ve svých zamyšleních se projevuje jako moudrá a erudovaná autorka, které navíc nechybí osobní zkušenost ze života ve společnosti, jíž k rovnoprávnosti přece jen ještě kousek chybí – a zároveň ukazuje, že feminismus je skutečně pro každého.

 

© Martina Šímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1570x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce