Frenkiel, David; Vindahl, Luise: The Green Kitchen

Frenkiel, David; Vindahl, Luise
The Green Kitchen

recenze kultura

Uvařit něco zdravého po vánočním a silvestrovském obžerství? Kuchařka The Green Kitchen k tomu vybízí. Hyzdí ji ovšem nepovedený překlad na pomezí strojového převodu a dětsky neobratného pokusu. Původní anglické formulace z češtiny trčí jak připálený česnek.

Kuchařka pro vizuální typy
David Frenkiel
, Luise Vindahlová: The Green Kitchen: Lahodná a zdravá vegetariánská jídla pro každý den. Přel. Jitka Rákosníková, Kitchenette, Praha, 2018, 250 s.

Než se o tuhle kuchařku začnete zajímat, měli byste si ujasnit jednu věc: záleží vám u spisů o vaření spíš na výtvarné stránce, nebo jazykové?

Pokud kladete důraz na vizuálno, je dost pravděpodobné, že vás The Green Kitchen nezklame. Ne nadarmo má jeden z autorů, David Frenkiel, profesní zkušenost art directora. Jestli vám ale záleží na tom, co čtete, zvažte i pouhé prolistování. Pokusíte-li se číst cokoliv jiného než samotné recepty, nejspíš po pár stránkách zjistíte, že se vám ruce samovolně zatínají v pěst nebo že máte chuť někoho praštit žufánkem.

Že se v knize blogerské dvojice budou čas od času vyskytovat takové ty blogískové plky, které jsou buď zcela významu prosté (obvykle sebejásavého typu), nebo je ocení maximálně teta dotyčných (banální rodinné historky), se dá celkem čekat. Takže tohle knize The Green Kitchen vyčítat nechci: je to součást žánru.

Ovšem dodrbaný překlad se na žánr svést nedá. Vět, při kterých se vám v hlavě rozsvítí červená kontrolka s nápisem „otrocky přeložená angličtina“, se v knize vyskytuje nebezpečně mnoho. A to zejména v úvodních textech k receptům.

Obvykle je zřejmé, co chtěl dotyčný říci, ovšem česky to nezní ani za mák. Pokud třeba něco okořeníme kardamomem a skořicí, vůně v naší mateřštině pravděpodobně nebude „teplá“, ale spíše „hřejivá“. A skutečně mohou být krekry v češtině „takřka přespříliš snadné“? V momentě, kdy kopřivy začnou nasávat „špatné městské výpary“, už se za bití hlavou o zeď nemusíte stydět. Mamma mia, to je opravdu důstojný aspirant na titul nejdoslovnějšího překladu roku! Trumfnout něco takového může už leda legendární generál Attorney z laciných dabingů. Některé z vět jako by psal robot křížený s dítětem: je v nich cosi strojového a zároveň naivně neobratného a neumětelského.

V momentě, kdy autoři přiznávají, že „nejsou moc schopní následovat pokyny“, už opravdu toužíte prolézt optickým vláknem a vysvětlit překladatelce, že dotyční mají jednoduše problém řídit se pravidly, která si sami nastavili. Že následování je v češtině vyhrazeno jinému významu. Angličtina z mnoha vět trčí jak odér připáleného česneku.

Pokud česká verze knihy The Green Kitchen nemá primárně sloužit jako pomůcka při hře „uhodni formulaci v originále“, stala se někde chyba. Text prostě skřípe, vrže a úpí. Tohle si nezaslouží ani pojednání o vaření.

Zpotvořený překlad může znamenat problém i pro jazykově méně citlivé čtenáře: z faktických příčin. Kupříkladu z rebarbory v kuchyni není dobré zpracovávat “stvoly“, jak se překladatelka snaží čtenáře přesvědčit, ale řapíky. Stvol je z definice něco, co nese květ. A květy u rebarbory indikují, že její sezona končí. V reveni v tuhle chvíli roste obsah kyseliny šťavelové, která je škodlivá ledvinám.

Překlad silnou stránkou The Green Kitchen rozhodně není. Jaké klady tedy kniha má? Bezpochyby je to zmíněná grafická stránka a v zásadě i recepty samotné: jsou zpracovány přehledně a fungují. Pro někoho, kdo chce začít vařit zdravěji, než je průměr, může The Green Kitchen posloužit jako příhodná inspirace.

Nedokážu se však zbavit otázky, kdo má být vlastně cílovou skupinou knihy jako celku. Pro začátečníky jsou některé recepty zbytečně komplikované, pro zkušenější je zase část z nich triviální. Zároveň není jasné, podle jakého klíče se „zdravější“ přístup k vaření v pojetí autorů staví. Mléko ne – vejce ano? Proč? O žádné jídelní intoleranci někoho z rodiny autorů se v knize nehovoří.

Po důkladnějším prostudování knihy navíc přichází nepříjemný pocit, že tady někdo hraje trochu pokryteckou hru. Řeči o výjimečnosti kváskového pečiva končí se seznamem surovin v úvodu knihy a dál už se bez výjimky pracuje s droždím. Zmínky o bedýnkách a fotografie syrové skandinávské přírody jsou v kontrastu s tím, že si autoři chodí pro šípky nebo maliníkové listí do obchodu. Zejména nefér mi však vůči čtenáři přijdou některé fotografie jídel. Asi nejviditelnějším příkladem budiž dušená rebarbora s jablky a žlutým hrachem. Na snímku v knize je jídlo zářivých barev, které se ve skutečnosti nepřipravovalo ani deset, a rozhodně ne pětadvacet minut, o nichž mluví recept. Tyhle kousky rebarbory troubu jednoduše vůbec neviděly.

The Green Kitchen je zkrátka kniha, která na první pohled působí přesvědčivě, ovšem čím hlouběji se noříte, tím větší je zklamání. Každému, kdo se o práci Davida Frenkiela a Luise Vindahlové zajímá, nelze než doporučit, aby sledovali spíš jejich blog.

 

© Petra Pospěchová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1321x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce