Thériault, Denis: Pošťákova snoubenka

Thériault, Denis
Pošťákova snoubenka

recenze beletrie zahraniční

Zásadní a vážné otázky o tom, co je životní osud, do jaké míry je předurčen, zda se mu lze vzepřít nebo je-li vhodné zasahovat do života druhým lidem, předkládá kanadský autor Denis Thériault prostřednictvím lehce absurdního a poměrně napínavého příběhu, v jehož podání se lyrická nota potkává s ironickým nadhledem. Není to humoristický román, ale úsměv k němu patří.

Pošťákův podivuhodný příběh jinak
Denis Thériault
: Pošťákova snoubenka. Přel. Anna Melicharová, Plus, Praha, 2018, 200 s.

Zhruba před rokem byl do češtiny přeložen román kanadského autora Denise Thériaulta Podivuhodný život osamělého pošťáka. Na něj navazuje před nedávnem vydaná kniha Pošťákova snoubenka, v níž ožívají, v jednom případě doslova, postavy z předcházejícího autorova díla.

Zatímco hlavním hrdinou prvního románu je pošťák Bilodo, v Pošťákově snoubence je příběh líčen z perspektivy Tanii, půvabné servírky z montrealského bistra U Madlenky. Tato postava hrála v předcházejícím díle epizodní roli a Bilodo, ponořený do kaligrafie a japonských veršů haiku, jí věnoval jen okrajovou pozornost. A proto je konfrontace pohledů Biloda a Tanii na tytéž události důležitým prvkem především pro čtenáře, kteří již pošťákovy osudy znají z předcházející četby. Avšak ani ti, kdo první román nečetli, nezůstanou o nic ochuzeni.

Stručně připomeňme, co se odehrálo v první knize: pošťák Bilodo ve volných chvílích mezi tříděním a roznášením pošty otvírá osobní dopisy, čte si je a teprve pak je doručí adresátovi. Dostane se tak k milostné korespondenci mezi intelektuálem Grandprém z vlastního roznáškového okruhu a mladou učitelkou Ségolène z ostrova Guadeloupe. Jejich dopisy mají formu haiku. Ségolèniny něžné básně Bilodovi doslova uhranou, ba dokonce v něm probudí milostný cit. Poté co Grandprého srazí na ulici vůz a on následkem této nehody zahyne, ujme se Bilodo jeho části korespondence: nadále jeho jménem píše dopisy v básních a Ségolène nic netuší. Pošťák se snaží splynout s Grandprého tvůrčí osobností, dokonce se přestěhuje do bytu zesnulého, obléká se do jeho japonského kimona, napodobuje jeho zvyky… Pomalu přestává být sám sebou. I on se však stane obětí autonehody, zahyne za stejných okolností jako Grandpré. Bilodo vstupuje do jakési magické časové smyčky, jak mu předpovědělo haiku Grandprého básnické sbírky s příznačným názvem Enzo, představujícím kruhový symbol věčného návratu do výchozího bodu: „Vířící jako voda / když potká kámen / čas jde ve smyčkách.“ Uvízl tedy Bilodo v metafyzickém kruhu a bude se stále dokola podrobovat údělu opakované smrti? Je možné se ze smyčky času vymanit? Zatímco závěr prvního románu zůstává otevřený, Pošťákova snoubenka přináší jasnější odpověď.

Taniin příběh vylíčený v nové knize se odehrává paralelně s Bilodovým. Ten její začínáme sledovat více než rok před osudnou nehodou, tedy od okamžiku, kdy se hrdinka usadí v Montrealu. Dozvídáme se, že do Kanady přijíždí z Německa coby studentka. Studium ji nenadchne, zato město jí učaruje. Stejně jako práce servírky v místním bistru. Nemalou měrou k tomu přispívá i stálý host restaurace, introvert Bilodo, neustále zabraný do tvoření kaligrafických znaků či psaní haiku inspirovaných japonskými mistry. Tania najde v pošťákovi zvláštní zalíbení, snad pro jeho stydlivost, tolik podobnou její vlastní plachosti. Mladá žena se snaží s Bilodem sblížit přes jeho netradiční záliby. Proto se sama ponoří do umění kaligrafie, nastuduje si vše možné o umění haiku a začne krátké básně i psát, protože touží po tom, že si je s pošťákem bude vyměňovat.

Co všechno dokáže poezie?
Při svých prvních básnických pokusech prožívá dívka tvůrčí muka. Vytvořit báseň s pevně danou formou a zároveň dosahující symbolické rovnováhy mezi fueki (neměnností, věčností) a rjúko (prchavostí, pomíjivostí) je nesnadný úkol. Tania se však nenechá odradit a nakonec dospěje k cíli – složí jednoduché a křehké trojverší splňující základní kritéria haiku, odváží se věnovat jej Bilodovi a doufá, že tím mezi nimi vystaví pomyslný most.

Dlouho čeká na Bilodovu odpověď. Jednoho dne obdrží list s veršovaným milostným vyznáním. Tania, nyní již znalá tradičního japonského veršotepectví, v něm rozpozná tanku, předchůdkyni haiku, tedy báseň o pěti verších, obvykle užívanou pro vyjadřování hlubokých emocí. Když se ale později dozví, že báseň se jí do rukou dostala nedopatřením a city vyjevené v tance nejsou ve skutečnosti určeny jí, ale jakési Ségolène z Antil, zhrzeně opouští milované bistro, aby neměla Biloda na očích.

Na svého pošťáka ale nedokáže zapomenout. K Bilodovi ji něco stále táhne. Jednoho letního večera, za deštivého a bouřlivého počasí, se jejich osudy opět protnou. Tania se odhodlá Biloda navštívit a říct mu do očí, že ho miluje. Ale několik okamžiků před tím, než dorazí na místo, dojde k nehodě. Tania přispěchá Bilodovi na pomoc. A ačkoli pošťák již nejeví žádné známky života, pustí se dívka s velkou vervou do jeho oživování. Bilodo jako zázrakem nehodu přežije. Aniž si je toho vědoma, přeťala Tania svým zásahem časovou smyčku, čímž narušila předem daný běh událostí. To se ale neobejde bez následků…

Kvůli nehodě přijde Bilodo o paměť. Mladá servírka toho dokonale využije a zosnuje riskantní plán. Namluví pošťákovi, že je jeho snoubenkou, vylíčí mu jejich dosavadní společný život v těch nejrůžovějších barvách a odstraní z Bilodova dosahu vše, co by mu mohlo připomínat jeho minulost, včetně dopisů od Ségolène. Bere na sebe roli pošťákovy milenky, která jí nepřísluší, ale Bilodo jejímu klamání uvěří. Alespoň na čas, než se mu začnou vracet jednotlivé vzpomínky, z nichž nakonec poskládá celistvý obraz svého zapomenutého života.

Lyrika, tajemné duchovno a špetka ironie
Pokračování příběhu přináší ještě řadu dějových zákrutů a náhlých zvratů. Románu nechybí tajemno a napětí, jaké je vlastní detektivkám. Byla by ale chyba zaměřit se jen na jeho epickou stránku. Knize totiž nelze upřít lyrické ladění. To umocňují především verše prostupující prozaický text, jimiž si hlavní postavy sdělují vzájemné city. Básně, které si Bilodo vyměňuje tentokrát s Taniou, mají intimní a erotický tón, stejně jako haiku a tanky v předchozím románu.

Oproti první knize je v Pošťákově snoubence věnováno více prostoru individuálním prožitkům a myšlenkovým pochodům ženské protagonistky. Ty se až nápadně podobají těm Bilodovým, ať už jde o tvůrčí nejistotu, provázející oba hrdiny při psaní básní, nebo o stud a z něho plynoucí neschopnost svěřit jeden druhému své pocity přímo. Bilodo a Tania si jsou podobní také odhodláním, ne-li posedlostí dosáhnout svých snů i za cenu toho, že si přisvojí roli někoho jiného. Postava Tanii je tedy pojata jako Bilodův protějšek, ovšem reálnější, hmatatelnější než tajemná Ségolène z exotických dálav.

Dlužno říci, že oba romány jsou napsány stejným stylem – prostým a poetickým zároveň. A v obou se uplatňuje ironie: příběhy Biloda a Tanii jsou záměrně tak absurdní a zamotané, že je zkrátka nelze brát zcela vážně. V Poštákově snoubence je ironie přítomna také v líčení některých scén a Taniiných představ, připomínajících svým patosem nasládlou milostnou selanku: Tania si představuje, jak Biloda políbí, „vynese ho do nebeských výšin“ a on pochopí, že jsou „stvořeni jeden pro druhého“. A když po nehodě odhodlaně bdí u nemocničního lože svého milého, snaží se „sladit tlukot svého srdce s pomalým hypnotizujícím rytmem přístroje“, s jehož pomocí bije srdce Bilodovo. Pasáží, v nichž se autor zjevně uchyluje k nadsázce, bychom v knize našli ještě řadu.

Nesmíme ale opomenout ani filozofickou rovinu díla, jíž vévodí mysteriózní enzo, vyšší moc zasahující do života hrdinů. Kniha vede k zamyšlení, jak moc máme v rukou vlastní život a zda se vyplatí vzpírat se osudu, nebo dokonce rozhodovat o životě druhých. Je možné zastavit roztočené „kolo štěstěny“ a zvrátit předurčený vývoj událostí? Na to odpoví i prorocká báseň v závěrečné kapitole románu, příznačně označené číslicí 0.

Pošťákova snoubenka není o nic míň podmanivá a napínavá než její „předchůdkyně“. Je však třeba připustit, že „vzkříšení“ hrdiny Biloda, bez něhož by nemohl příběh pokračovat, nepůsobí zcela přesvědčivě. Na románu se do určité míry podepsalo, že vznikl z podnětu čtenářů – prý si pokračování vyžádali – a ne čistě z autorovy tvůrčí iniciativy. S ohledem na již zmíněné kvality díla snad lze nad tímto nedostatkem přimhouřit oko.

Do četby Pošťákovy snoubenky se přesto může pustit i ten, kdo se neseznámil s předchozím románem. Vše, co se dá o Bilodovi dozvědět z první knihy, včetně jeho záhadného propojení s intelektuálem Grandprém a dopisování se Ségolène, ve druhém románu Tania postupně rozkrývá; do podivuhodného pošťákova příběhu tak můžeme proniknout skrze hrdinčino pátrání po jeho minulosti.

Českého překladu Pošťákovy snoubenky se jako v případě prvního románu ujala Anna Melicharová (dříve Čadilová). Překlady obou knih si zaslouží pochvalu za věrné vystižení křehké autorovy poetiky, projevující se jak v prozaickém textu, tak ve veršovaných pasážích. Překladatelka tak potvrdila, že dvojí ocenění v loňském ročníku soutěže Jiřího Levého (v kategorii umělecké prózy i poezie) nezískala náhodou. Na závěr zbývá podotknout, že povedená je opět i grafická úprava knihy a její důmyslný obal, připomínající dopisní obálku, která jen čeká na rozpečetění.

 

© Lenka Mundevová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 995x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce