Gronach, Max: Ztraceni v sebeklamu

Gronach, Max
Ztraceni v sebeklamu

recenze beletrie česká

Velmi pozdní debut vyprávějící o vstupu dvou mladíků do dospělosti zaujme především svou upřímností. Líčí život na Ostravsku šedesátých let takový, jaký byl. Bez patosu, exotizujících klišé a hodnocení dnešníma očima.

Jaké je to asi v sebeklamu
Max Gronach
: Ztraceni v sebeklamu. Protimluv, Ostrava, 2018, 230 s.

Jméno Max Gronach nebude, troufám si tvrdit, většině českých konzumentů původní literatury připadat povědomé. Podle textu medailonku na obálce jde o ostravského rodáka, který po roce 1968 žil (či snad ještě žije?) v německém exilu a pracuje jako filmový dramaturg a producent. Protože Max Gronach patří už ke zralé generaci (je ročník 1942), lze jeho prozaický debut považovat za velmi pozdní.

V knize se autor vrací do let mladistvých, předexilních. Příběh se odehrává v šedesátých letech v Ostravě a jeho protagonisty jsou dva mladí muži v počátcích samostatné existence, kdy musejí dát svým životům směr a přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí. Jsou to divadelní a filmový fotograf Petr, který se po úrazu obtížně pohybuje, a jeho kamarád Rudolf, tak trochu příslovečná třtina ve větru, který by rád studoval psychologii, ale jinak moc neví, co se sebou. Z hlediska kompozice je Rudův příběh rámován tím Petrovým, vypravěčem v úvodní a závěrečné kapitole je Petr, kdežto tresť prózy patří Rudolfovi, což je poměrně zajímavé a svěží řešení. A hlavním tématem příběhů obou mladých mužů je vývoj vztahů s jejich ženskými protějšky. Není to nijak veselé nebo povznášející čtení. Čtenář s přibývajícími stránkami už trochu poposedává netrpělivostí, protože je mu na rozdíl od mírně naivních mužských „hrdinů“ jasné, jak se věci mají a že se tu na oba dva hraje kolosální levárna. Zatímco jeden z nich prohraje všechno, druhý sice skončí v aktivní bilanci, ale velice paradoxním způsobem, který jde přímo proti téměř všemu, co jsme dosud kde četli o dívčí cti a mužské hrdosti. Nelze tedy čekat nějakou moralitu či příběh o tom, jak dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno. Ani zdaleka. Zkušenost, kterou si protagonisté odnášejí, odpovídá zhruba tomu, že na světě jsou i ošklivé věci, které nelze změnit, přesto s nimi lze žít. Což je takříkajíc rovina výchovněrománová.

Ztraceni v sebeklamu není ani striktně vzato politický nebo společenský román. Šedesátkové reálie slouží jako komponenty prostředí, autor je však nehodnotí z hlediska protikladu špatná idea versus nezkažený adept iniciace do velkého světa ani z hlediska konfliktu malého člověka stojícího proti velkému historicko-ideologickému monstru. Samozřejmě, že jsou zde příslušné motivy přítomné. Fotograf Petr dokumentuje natáčení budovatelských filmů a jeho táta, oběť politických procesů v 50. letech, sedí v kriminále. Na scéně se pohybuje (ale spíš zpovzdálí tahá za nitky) mocný krajský stranický tajemník. A i samotná hlavní zápletka je nemyslitelná bez absurdních podmínek života v socialismu, protože se týká hledání způsobu, jak obejít nesmyslná pravidla, jež nastavil totalitní režim, a v režimu demokratickém by se takový příběh vůbec odehrát nemohl. Mladí lidé mezi sebou vedou intelektuální debaty o politice a filozofii dějin, debaty, které jsou stejně upřímné, jako jsou prostinké; pozastavují se však také nad omezenými možnostmi cestování nebo nad nedostupností zahraniční literatury, která vládnoucímu režimu nekonvenuje, ale protagonisté sami ji pro své vlastní utváření pokládají za podstatnou. Zároveň ideu komunismu jako takovou nemají za apriorně špatnou, jedna z dívek v ni dokonce upřímně věří, a to včetně obliby leninovské ikonografie, která u nás dnes vyvolává spíš hořký smích. Autor však na tyto motivy neklade prvoplánový důraz. Ten spočívá v autentickém vykreslení světa jeho hrdinů, ke kterému život v socialismu chtěj nechtěj prostě patří, a Max Gronach tak činí s upřímností, díky níž nesklouzává ani ke kýči „achmládí“, ani k (dnes) lacinému zesměšňování symbolů. Prostě věci nechává na svých místech, tam, kde ve své době byly.

Stejně tak bychom zde marně hledali – ačkoli by se to nabízelo – odkazy na mýtus Ostravy jakožto industriální lokality se svými sociálními a estetickými specifiky. „Ocelové srdce republiky“ tu sehrává jen jednu ze svých rolí – roli periferie, a to v nikterak akcentované podobě: několika postesknutími na adresu domnělé inferiority Ostraváků ve srovnání s protřelou, bohatou, kosmopolitní a všemocnou Prahou autor nastíní mimo jiné i snadnou zneužitelnost naivity obou mladíků, o kterou v zápletce jde. Dýmající komíny, haldy strusky a hospodské rvačky drsných havířů s nesmytelnými černými kruhy pod očima tu skutečně nenajdeme. To zase může vybízet k přemýšlení o tom, co z onoho, řekněme, bezručovského mýtu odpovídá skutečnému Ostravsku a co je jen konstrukce těch z nás, pro které to celé představuje exotické (a právě proto přitažlivé) kulisy.

Jak je z předchozích řádků zřejmé, lze Gronachovu knihu nejlépe charakterizovat pomocí negativních vymezení, tedy tím, co není. Byla by však chyba to brát rovněž negativně, jako něco, co by vypovídalo o její nedostatečnosti vzhledem k nějakým žánrovým nebo výpovědním standardům. O ty autorovi skutečně nešlo. Upřímné, autentické vykreslení hledajících postav, jež nejsou tak zcela pány svého osudu, zasazuje do celkové mozaiky současné české prózy pojednávající o minulém režimu zajímavý a bezesporu i potřebný kamínek.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.