Šotek, Milan; Orozovič, Igor; Suchý z Tábora, Jiří: Cabaret Calembour

Šotek, Milan; Orozovič, Igor; Suchý z Tábora, Jiří
Cabaret Calembour

recenze beletrie česká

Jak už název napovídá, divadelní uskupení Cabaret Calembour ve svých textech nešetří slovními hříčkami. V knize, která čtenářům představuje deset let jeho tvorby, si přijdou na své hlavně milovníci inteligentního humoru.

Hra se slovy ad libitum
Milan Šotek
, Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora: Cabaret Calembour – Všechno nejlepší (2008–2018). Paseka, Praha a Litomyšl, 2018, 392 s.

Cabaret Calembour je v českém divadelním prostoru známé a kritiky i diváky oceňované uskupení. Divadelní příznivci mohou jejich tvorbu spatřit v Divadle pod Palmovkou, v minulosti ji mohli slyšet i v Českém rozhlase (Kalavečery na vlnách pro ČRo Vltava) a hlavní členové souboru – Milan Šotek, Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora – patří ve své generaci mezi přední české divadelníky. Díky péči nakladatelství Paseka se jejich tvorba poprvé v ucelené podobě dostává také ke čtenářům.

Divadelní text bývá obecně chápán jako východisko k následnému jevištnímu dění, vytvářenému hereckým jednáním, konkrétním prostorem atp. Nedílnou součástí kabaretního žánru je navíc hudební složka. Proto se může zdát, že čtení kabaretních textů v knižní podobě je činnost jaksi neúplná, ochuzená a pro leckoho nezáživná.

Kabaret je však především divadlo verbální (a rovněž lokální – vyrůstá z genia loci určitého místa jako například Hašlerovy staropražské kabarety, pařížský Chat Noir, berlínský Lindenkabarett ad.) a předpokládá jazykovou spřízněnost herců a publika. Ostatně jazyk, jako časté téma kabaretní komiky, hraje důležitou roli i v případě Cabaretu Calembour.

Z nejrůznějších kabaretů, které v českém divadle vznikly po roce 1989 – a větší či menší měrou jsou „starým“ kabaretem inspirované (například VOSTO5, Ateliér APROPO, Cabaret Caligula) – je předrevoluční tradici nejvěrnější právě tvorba Cabaretu Calembour. Ta navazuje na semaforskou poetiku z šedesátých let minulého století a je zaměřena na intelektuálnější publikum, které ocení všelijaké literární aluze (za všechny uvedu alespoň Maryšu, zde jako budoucí velkou muzikálovou show Maryshow!) a baví se hrou s aktuálním politickým či společenským kontextem.

Čas častokrát čap štěstí
Častokrát čáp věští
Pláč

Poetiku Cabaretu Calembour však charakterizuje především neuvěřitelné množství slovních hříček a všelijakých vtípků, opulentní hra s jazykem, kdy se zdá, že autoři jsou schopni zrýmovat cokoliv. Kalambúr je ostatně jeden z druhů slovních hříček.

Humor Cabaretu Calembour je chytrý, hravý, vynalézavý a velkorysý. Autoři si ve svých textech všímají řady kulturních fenoménů či jevů, ale nejedná se o nějakou postmoderní sémantickou hru s odkazy určenou „kruhu zasvěcených“. Jejich humor je v nejlepším slova smyslu lidový, ne snad proto, že by byl vulgární nebo hloupě generalizující, ale má potenciál zasáhnout nejen příznivce Cabaretu Calembour, ale také množství čtenářů, kteří jejich poetiku dosud neznají. Autorské trio není zahleděné do sebe, ani samolibé či „samožerné“, naopak chce, aby mu divák, resp. čtenář rozuměl a smál se s ním i jemu. A neklade mu v tom příliš překážek. Texty jsou srozumitelné a nechtějí se svému příjemci vysmívat. To se kromě jiného projevuje v obrovském smyslu pro sebeironii a v tom, že autoři sami sebe neberou smrtelně vážně. To je ostatně, domnívám se, předpokladem dobrého humoru.

Autorské trio promyšleně (i když mnohdy neskrývaně dětinsky a ztřeštěně) pracuje s všemožnými absurditami, nonsensy a banalitami, jež někdy připomenou Edwarda Leara, Christiana Morgensterna nebo Daniila Charmse, jindy Divadlo Járy Cimrmana. Některé písně a výstupy by klidně mohly být součástí Monty Pythonova létajícího cirkusu (kupříkladu Močopudná píseň, sloužící namísto čurací pauzy):

Kapka co touží
Změnit se v louži
Po stehně stéká
Punčochu svléká

A bůžek z Urinu
Hladí vám ledvinu
Nehleď na okolí
Každý sval povolí
Po-vo-lí
Po-vo-lí

Řada vtipů je vložena do scénických poznámek, které zcizujícím, často sebeironickým, způsobem komentují dění (jedná se až o jakési metadivadlo). Čtenář tak může text nahlédnout ještě z jiné strany, být jím „aktivizován“.

Půdorys všech scénářů autorské trojice (Čertovská kvidoule, Cvidoule di Campo, Kvidoule 3+KK, Triptychon_di_voce i Kalavečer Kalambúr) tvoří pásma scének, skečů, gagů, jednoaktovek a písní a autoři s hravostí sobě vlastní předvádějí široký žánrový záběr. Kromě činoherních (a do jisté míry improvizovaných) výstupů si můžete přečíst libreto k muzikálové miniatuře (Sukna) či k loutkovému skeči (Biohoror), najdete tu scénář sitcomu (Gauč) i filmového traileru a mnoho vynikajících písňových textů. K nejlepším kusům „kalambúrské“ tvorby dle mého soudu patří lední revue Věstonická nevěsta a opera Opera Streptokok.

Hry Milana Šotka – Plejtvák a Borůvčí – z „kalambúrského“ stylu poněkud vybočují. Nesestávají z pásma scének a písní, ale jedná se o texty jaksi stylově jednotnější, vyprávějící souvislý příběh. Věrné „kalambúrské“ tvorbě však zůstávají ve vrstvení slovních hříček, které jednotlivé motivy staví do nových souvislostí.

V komedii Plejtvák se formou jakési historické travestie dovídáme, jak se do Národního muzea dostala velryba (plejtvák myšok, kterého vídají návštěvníci muzea dodnes). Autor si neskrývaně utahuje z národních (sebepotvrzovacích) mýtů, typických pro éru národního obrození, z česko-německých národnostních půtek i z českého sklonu k prostřednosti a kompromisům (rovněž uměleckým, hře totiž chybí sedm obrazů, stejně jako velrybě – je to přece plejtvák! – sedm obratlů).

Borůvčí je pak brilantní divoká fraška z idylické hájovny (evokující Těsnohlídkovu Bystroušku), v níž dojde k nevěře, lásce a téměř k vraždě.

Kniha Cabaret Calembour – Všechno nejlepší (2008–2018) by neměla uniknout nejen fanouškům zmíněné trojice Šotek–Orozovič–Suchý z Tábora, vedle nichž jsou integrální součástí souboru také Lucie Polišenská a pochopitelně celý Orchestr Calembour, ale domnívám se, že se u ní velmi dobře pobaví i čtenáři, kteří s tvorbou Cabaretu Calembour dosud obeznámeni nejsou. Tím spíše, jsou-li unavení (ba znechucení) pokleslým estrádním humorem a otravuje je přiblblé rýmování a plakátová lyrika v písních řady českých mainstreamových kapel, jež ve svých textech sekají jednu prázdnou metaforu za druhou.

 

© Michal Pětík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1091x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce