Od chorvatského prozaika, literárního teoretika, překladatele, scenáristy a vůbec muže devatera řemesel Pavla Pavličiće (1946) v češtině vyšla sbírka krátkých povídek Loď z vody. V ní shromážděné povídky zaujaly zasazením do idylicky vylíčeného maloměstského prostředí autorova rodného Vukovaru a zvláštní odrůdou magického realismu. Ten poukazoval k nejednoznačnosti významů skrytých ve světě a k důsledkům, jež z toho plynou pro mezilidskou komunikaci. V  překladu Pavličićova románu Dixieland, nově vydaném rovněž v překladu Jana Doležala a taktéž v nakladatelství Runa, se tyto charakteristiky vyskytují také, ovšemže mutatis mutandis, promítnuté na rovinu mnohem většího žánrového formátu.

Dixieland je, jak se čtenář poměrně brzy dozví (pokud to ještě přesně nevěděl), druh jazzu, v němž je podstatná improvizace. Vypravěčem je mladý trombonista, člen muzikantského seskupení, které na střední škole dává dohromady místní hudebník a učitel, profesor Angelus. Tento Angelus je skutečným protagonistou románu, protože jeho komplikovaná dějová stavba se točí právě kolem jeho postavy. Otázku, kdo je Angelus, si vlastně kladou všichni členové dixielandového souboru – a možná nejen oni, nýbrž i ostatní obyvatelé města a ovšem i čtenář. Je to svorníková postava, středobod románového prostoru, ale také učebnicový příklad postavy s tajemstvím, „vtělení jinakosti“. Angelus je „ten jiný“, protože s jeho osobou je spojen tajemný příběh a zároveň se zdá, že má přístup do sfér, kam za ním běžní (skoro by se chtělo napsat: smrtelní, ale jak uvidíme dále, nehodilo by se to sem) muzikanti nemohou. Kdysi prý složil skladbu, po jejímž vyslechnutí posluchači hromadně páchali sebevraždy. V životě má pár bílých míst, o nichž se ve městě mlčí, několik let o něm nikdo neslyšel, podnikal muzikologické výzkumy, v nichž přepisoval hudební kompozice pozpátku tak, aby v nich nalezl klíč k vzbuzování emocí… a hlavně, proč u všech všudy tak umíněně vybízí těch několik mladíků k hraní dixielandu, s nímž nemají zkušenosti?

Zmíněným románovým prostorem je pohraniční maloměsto Vukovar. To je vykreslené se svým poklidným, pomalým rytmem stále ještě ne zcela odešlé měšťanské existence rakouského typu, přetrvávající i ve druhé polovině 20. století, kdy se příběh o Angelusovi a jeho kapele odehrává. Autor tuto specifickou provinční atmosféru nechává obživnout řazením odpozorovaných drobných motivů, které román posouvají až na hranici venkovské prózy: „Vůně papriky v ulicích, která začíná od tržnice, proniká do domů a lepí se na lidi (čerstvá, pečená, v salátu s octem), vůně Vuky a Dunaje, dotek matné švestky na rtu, voda ze studny, v níž se chladí meloun, bahno v močálu za Dunajem, tlusté růžové žížaly, dotek suchého dunajského písmu na bosé noze […] stín v podloubí v době polední výhně, chuť plněného vinného listu se smetanou, chuť první ranní cigarety, když se kouří u Dunaje, stín v aleji odpoledne, když odjíždějí autobusy do okolních vesnic.“ (s. 245)

Jestliže však je román co nejmimetičtější, pokud jde o prostředí, v jiných ohledech spoléhá jeho poetika na antiiluzivnější, literárnější postupy. Vedle samotné postavy Angeluse je to nejvýraznější u kompozice. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Dixieland jsou vlastně knihy tři. Člení se na sedm kapitol, nazvaných podle různých hudebních nástrojů, jimž předchází úvod Ladění nástrojů a vše uzavírá závěrečná Tuš. Napříč jednotlivými kapitolami procházejí tři hlavní narativní linie: první, výchovněrománová rovina pojednává o „mládí a zrání“ mladých muzikantů a o jejich příběhu s dixielandovým ansámblem. Druhou rovinu, „magickorealistickou“, představují větší celky věnované jednotlivým titulním nástrojům, příběhy, v nichž má příslušný nástroj nebo hudba nadpřirozené, kouzelné schopnosti. A konečně třetí je rovina vypravěčova, jenž podává první dvě roviny z odstupu časového i prostorového, neboť po jugoslávské válce v roce 1991, kdy se nejtěžší boje odehrávaly mimo jiné právě v pohraničním Vukovaru, uprchl do Záhřebu. Píše přitom tak, že se sám stává postavou díla jakožto autor, reflektuje svoje psaní: „Nepopisoval jsem čeření dunajské hladiny při nárazech jižních větru, šero lesa, kolo studny, vůni starých pokojů ve snaze hovořit o tom, co je ve vukovarských ulicích pěkné a příjemné – nebo i lehce smutné a mírně nahnilé jako ty nostalgické obrazy –, prostě proto, že jsem nebyl schopen se utkat s tím, co bylo v té krajině osudové a strašné, nepochopitelné, s tím, co je zkáza a smrt?“ (s. 145)

A tím se dostáváme ke dvěma motivům, které se vinou celou knihou, snad v záměrném zlověstném kontrastu s melancholickou idylou. Postavy příběhu se často zoufale snaží rozluštit, jak spolu souvisí smrt (a její popření, nesmrtelnost) a hudba. Je snad dixielandová improvizace způsobem, jak pokaždé znovu ze zrození hudební skladby prožít koloběh vždy nového začátku? Je právě tohle tajemství, kterému se Angelus celý život snaží přijít na kloub? Zároveň je smrt přítomná v samotném místě a v jeho dějinách; román končí dramatickou, avšak nikterak lacinou pointou za srbského ostřelování Vukovaru v již zmíněném roce 1991. Avšak i kdyby nebylo této závěrečné kulminace, za připomenutí stojí způsob, jakým Pavličić na příkladu kdysi mnohonárodnostního města popisuje, jak pomalu a nepozorovaně začíná válka, jak to celé připomíná příslovečné pomalé vaření žáby: „… mě snad ani nenapadlo, že to nějak souvisí s národnostmi a s politikou. Ale o půl roku později už bylo důležité, že Jelena je Srbka a já Chorvat a že naše děti pocházejí ze smíšeného manželství. Tento fakt existoval skoro dvacet let a byl ve Vukovaru zcela podružný, pak ale najednou vystoupil do popření a stal se nejdůležitější věcí na světě.“ (s. 294)

Jak je snad nejpozději nyní zřejmé, je Dixieland román komplexní a nabízí mnoho interpretací. Není tedy možné nabídnout jedinou. Je to román o hledání smrti či nesmrtelnosti (ano, v konečném důsledku je to vlastně jedno a totéž, neboť obojí představuje nějakou formu bytí v bezčasí), o hledání, kterému se lze i bez záruky úspěchu věnovat všude – v hudbě, v umění, v psaní příběhů.