Schutt, Bill: Přírodopis kanibalismu

Schutt, Bill
Přírodopis kanibalismu

recenze přírodní vědy

Jak je to s kanibalismem u kudlanek, pavouků či žraloků? Co má globální změna klimatu společného s požíráním mláďat u ledních medvědů? Kam se vypravila Donnerova výprava a jak vědci vypátrali původce onemocnění známého jako kuru? Pokud vás někdy zajímalo, co všechno se pod pojmem kanibalismus skrývá, jaký je jeho biologický význam či co víme o lidojedství v nejrůznějších kulturách, neměli byste tuto pozoruhodnou studii v žádném případě minout.

Kniha k nakousnutí
Bill Schutt
: Přírodopis kanibalismu: O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech. Přel. Marco Stella, Academia, 2018, 288 s.

Třebaže procento vegetariánů i veganů v lidské populaci stoupá, byť patrně velmi pozvolna, stále není nijak závratné a většina z nás si více či méně často nějakou tu flákotu či jiný živočišný výrobek přece jen dopřeje. Jakmile ale dojde na otázku pojídání jedinců vlastního druhu, tam už jsme obyčejně všichni zajedno: něco takového se prostě nedělá, alespoň za běžných okolností ne. Přesto nelze popřít, že nás kanibalismus chtě nechtě z nějakého důvodu fascinuje – stačí si vzpomenout na kvanta filmů a knih, jež pojednávají o fiktivních i skutečných kanibalech typu Hannibala Lectera či Jeffreyho Dahmera. Nelze zkrátka popřít, že fenomén kanibalismu je pevnou součástí lidské kultury. Naše fascinace se však nezaměřuje jen na člověka. Většina čtenářů si snadno vybaví i proslulé příklady z živočišné říše v čele s kudlankou, která začíná požírat tělo nebohého partnera ještě během kopulace, což nevypadá zrovna jako záviděníhodný osud. Kanibalismus je čtenářsky i divácky věrné téma, nicméně možná i proto kolem něj panuje spousta mýtů. Mnozí z nás koneckonců po vzoru Foxe Muldera „chtějí věřit“ a autorům v tomto případě snadněji odpustí, uchylují-li se k informacím přinejlepším problematickým nebo když si skutečnost drobet připepří.

Definice kanibalismu
Americký biolog Bill Schutt se v knize Přírodopis kanibalismu (Cannibalism: A Perfectly Natural History, 2017) rozhodl přistoupit k tématu poměrně střízlivě. V devatenácti kapitolách zkoumá s přispěním názorů mnoha jiných odborníků biologickou podstatu kanibalismu a jeho výskyt u různých živočišných druhů i lidských společností. Věnuje se též rozplétání bludů a polopravd, jež se s fenoménem stále pojí. Krom předmluvy a několika obligátních zmínek ovšem víceméně ponechává stranou oblíbené kanibaly posledního století, jako byl již zmíněný J. Dahmer, Andrej Čikatilo, Issei Sagawa či Armin Meiwes, takže čtenáři doufající v nějaké detailní rozbory těchto a obdobných případů se budou muset poohlédnout jinde. A že je z čeho vybírat; zmiňme třeba knihy Kanibal! (Ivo Železný, 2002) Daniela Korna, Marka Radice a Charlieho Hawese či Historie kanibalismu aneb Ochutnej svého souseda (Práh, 2007) Daniela Diehla a Marka Donnellyho. Ale zpátky k Schuttovi.

Hned první kapitola, jež se zabývá především kanibalismem u obojživelníků, předesílá, že problematický je samotný termín, neboť každý odborník považuje za kanibalismus něco trošku jiného. Pro potřeby textu jej proto autor definuje jako „akt, kdy jedinec určitého druhu konzumuje část nebo celé tělo jedince téhož druhu,“ což, jak obratem dodává, je definice poměrně široká a zahrnuje mimo jiné i určité typy mrchožroutství. Kanibalismus se však dá dělit podle nejrůznějších kritérií, například jestli se jeho obětí stávají příbuzní či nepříbuzní jedinci, jsou-li požíráni dospělí nebo mláďata, zda se jedná o kanibalismus rituální či naučený, a podobně.

Dravá mládež
O příklady, kdy se na kanibalismu nějakým způsobem podílejí mláďata (ať už v roli oběti, nebo konzumenta), v přírodě nouze rozhodně není. Jedním z nich je třeba produkce takzvaných trofických vajíček – ta slouží přímo jako potrava pro potomky –, známá u různých druhů hmyzu či pavouků. Ještě pozoruhodnějším je případ samice pavouka cedivky domovní, která neváhá krmit potomky vlastním tělem. Nechybí ani oblíbení žraloci píseční, u nichž je znám jev označovaný jako nitroděložní kanibalismus – při něm se mláďata požírají již v děloze matky. Obvykle zůstanou (a narodí se) pouze dvě nejdravější, která spořádala všechny své sourozence. Od potomků se Schutt dostává k oblíbenému sexuálnímu kanibalismu, tedy krom jiného k již zmíněným kudlankám, u kterých není naproti zažitým představám pozření samečka pravidlo, ale spíš důsledek specifických okolností. Mnoha legendami je dle autora opředen i kanibalismus pavouků. Není u nich totiž ani zdaleka tak rozšířený, jak se obecně předpokládá, a podobně jako u kudlanek se samci svému osudu často důvtipně vzepřou. Ke kanibalskému chování často dochází i z jiných příčin, než je hlad, přičemž jednou z těch podstatných bývá nadměrná hustota populace. Ta ovšem nemusí být jen následkem přemnožení, ale třeba i chovu zvířat v nepřirozených podmínkách: klasickým příkladem jsou samice křečka zlatého, u nichž se nezřídka sekáváme se zabíjením a konzumací vlastních mláďat.

V rámci vyvracení mýtů spjatých s kanibalismem se Schutt pustil i do jednoho, jenž se objevil teprve nedávno a týkal se ledních medvědů, kteří se na požírání svých soudruhů dali údajně až v důsledku globální změny klimatu. Proti této hypotéze, která se zrodila z dezinterpretace jedné odborné práce, svědčí přinejmenším to, že kanibalismus byl u těchto nádherných šelem znám už dlouho předtím, než se globální změna klimatu jejich stanovišť jakkoli dotkla. Náramný příklad uzavírající část knihy věnovanou mimolidskému kanibalismu se zabývá prapodivnými beznohými obojživelníky červory, kteří připomínají spíš žížaly či drobné hady. U těchto báječných zvířat se mláďata živí okusováním kůže vlastní matky, což jí však příliš nevadí, poněvadž ji evoluce vybavila schopností kůži neuvěřitelně rychle obnovovat. A i když to zde autor napřímo neříká, v čem se vlastně toto chování liší od přisátí se na bradavku matky a pumpování její mléčné žlázy?

Nenažraní Karibové
Druhá polovina svazku už se zabývá téměř výhradně kanibalismem lidským. Autor to bere, jak se tak říká, od podlahy a začíná diskuzí o možném kanibalismu u našich dávných předků, přičemž se nechává trochu unést a namísto lidožroutství daleko víc rozebírá otázku, jak neandrtálci přispěli do genofondu druhu Homo sapiens (o tom blíže například v knize Mých prvních 54 000 let). Od neandrtálců už se dostává na samý začátek novověku, totiž ke Kolumbovi a jeho výpravám na karibské ostrovy, kde byli Španělé údajně svědky vskutku nevídaných zvěrstev. Podle některých badatelů je dokonce slovo kanibal odvozeno od slova Kanib, což je zkomolenina Karib, tedy označení obyvatel Karibských ostrovů. Jak ovšem Schutt během svého pátrání zjistil, většina svědectví o nelítostném kanibalismu zdejších domorodců byla pravděpodobně více či méně přibarvená a obviňování původních obyvatel z tohoto těžkého hříchu kolonizátorům umožnilo zlikvidovat a zotročit vzpurné a nepohodlné jedince. Existenci rituálního kanibalismu však autor nevylučuje.

Po stručné zmínce o transsubstanciaci, tedy že při svátosti oltářní skutečně dochází k přeměně chleba a vína v tělo a krev Kristovu, se Schutt dostává k nejdelší kapitole celého svazku, která nese trefný název Ta nejhorší parta. Trefný proto, že líčí slavnou Donnerovu výpravu, což je název pro skupinu osadníků, jež se vydala na cestu do slunné Kalifornie a kvůli několika špatným rozhodnutím i kvapnému nástupu zimy uvázla na několik dlouhých měsíců v pohoří Sierra Nevada. Nechvalně proslulá není tato výprava proto, že velká část jejích členů nepřežila, ale poněvadž přeživší se patrně zachránili hlavně díky konzumaci svých méně šťastných souputníků, byť o skutečném průběhu i přítomnosti kanibalismu se dodnes vedou spory. (Dodejme, že událost inspirovala mnoho knih i filmů, například snímek Dravci /Ravenous, 1999/ režisérky Antonie Bird.) Na pozadí této tragédie potom autor rozebírá tragédii ještě větších rozměrů, totiž obléhání Leningradu, kde hlady zemřely stovky tisíc lidí a kanibalismus byl dle různých zkazek běžnou součástí života.

Placentofágie a jiné dobroty
Dále se autor věnuje otázce, jak se v našem kulturním prostředí stalo z kanibalismu tabu, a sleduje výskyt fenoménu v literatuře (od Homérovy Odyssey přes bratry Grimmy po Defoeova Robinsona Crusoea). Odtud přechází ke kulturám, v nichž je pohled na kanibalismus poněkud uvolněnější, zejména potom k Číně. V tomto ohledu mimo jiné líčí zkušenosti Číňanů s kanibalismem za vlády Mao Ce-tunga.

Vzhledem k použité definici kanibalismu se kniha nutně musí dotknout i takzvaného medicínského kanibalismu, tedy využívání částí těl v lékařství. Typickým příkladem byla například konzumace prášku z lidských kostí, popřípadě kdysi předepisované pití krve coby prostředku na epilepsii. Do této kategorie spadá i módní konzumace prášku, který se připravoval z egyptských mumií a měl sloužit k léčbě řady onemocnění. Patrně největší stopu zanechá v čtenářově mysli velmi zábavná kapitola věnovaná daleko novodobějšímu módnímu výstřelku, totiž pojídání a dalšímu nápaditému využívání lidské placenty. V tomto případě autor nezůstal jen u teorie a vypravil se na ochutnávku placenty k jedné zajímavé rodině, která se zpracováváním lidských placent, a to nejen kulinářským, dlouhodobě zabývá. Nutno dodat, že co se chuti týče, byl Schutt poměrně spokojen.

Je-li řeč o kanibalismu, nesmí samozřejmě chybět ani Nová Guinea. Na tu dojde v jedné z posledních kapitol. Ta však novoguinejský kanibalismus, opět pravděpodobně hlavně rituální, sleduje na pozadí dlouho bezvýsledného pátrání po původci onemocnění známého jako kuru, jež se řadí mezi takzvané transmisivní spongiformní encefalopatie. Nakonec se ukázalo, byť s tím dnes ne všichni badatelé souhlasí, že za nemoc nejsou zodpovědné ani geny, ani viry či bakterie, ale takzvané priony či prionové bílkoviny. Později se navíc zjistilo, že do stejné skupiny nemocí jako kuru patří rovněž Creutzfeldt-Jakobova nemoc, encefalopatie norků či BSE, běžně známá jako nemoc šílených krav, jež se u skotu šířila koncem minulého století zejména na Britských ostrovech, a to kvůli konzumaci masokostní moučky vyráběné z vyhynulých zvířat. Později se bohužel potvrdilo, že nemoc je přenosná i na člověka, u něhož vyvolává právě Creutzfeldt-Jakobovu nemoc. Jak autor dodává, vzhledem k dlouhé inkubační době nelze vyloučit, že další případy tohoto onemocnění se v budoucnu ještě objeví.

Závěrem
K čemu tedy zevrubné pátrání dospělo? Kanibalismus má jasný evoluční smysl, a „pokud jde o kanibalismus v přírodě, […] viděl jsem jen fascinující množství nevinných reakcí na téměř jasně vymezený soubor podmínek prostředí: příliš mnoho potomků, málo místa, příliš mnoho samců a málo potravy.“ Stejně tak u člověka dochází ke kanibalismu jen za výjimečných okolností, například pokud neexistuje alternativní zdroj potravy. Co se týče rituálního kanibalismu, ten se podle autorova mínění v současné době již pravděpodobně nikde nevyskytuje, zločinný kanibalismus pak bývá zpravidla důsledkem psychické poruchy pachatele. Schutt však nenápadně doplňuje, že častý výskyt kanibalismu v době hladomorů a válek by pro nás měl být určitým varováním.

Schutt předložil vskutku impozantní studii kanibalismu, která celý fenomén zasazuje do širšího biologického kontextu a upozorňuje, že se navzdory dřívějším domněnkám obvykle nejedná o nějaké aberantní chování, ale že má svůj jasně daný biologický význam. Ocenění zaslouží zejména autorův vědecký přístup k tématu, potažmo snaha o co nejobjektivnější pohled získaný z odborné literatury, ale i na základě rozhovorů s experty na probírané oblasti. Jak už bylo v textu naznačeno, kniha díky tomuto pojetí spolehlivě boří různé mýty, jež se v průběhu let kolem celého jevu nabalily, a představuje je v novém, nebo přinejmenším střízlivějším světle. Za vypíchnutí stojí i autorův mnohdy dosti lidový a černohumorný styl, který se podařilo v české verzi zachovat, byť věřím, že některým čtenářům by neomalený humor občas mohl být proti srsti. Přestože se Schutt dušuje, že na rozdíl od různých senzacechtivých pisálků přistupoval k tématu s maximální věcností, humorné vsuvky se přece jen místy pohybují na samé hranici.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1618x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce