Lima Barreto, Afonso Heriques: Smutný konec Policarpa Quaresmy

Lima Barreto, Afonso Heriques
Smutný konec Policarpa Quaresmy

recenze beletrie zahraniční

Dá se žít bez ohledu na vlastní prospěch či důstojnost? Jak tenká je hranice mezi normálností a šílenstvím? Má smysl věřit ideálům? Je lpění na morálních hodnotách důležité? Je důležitější, co člověk prožívá tady a teď, nebo jak bude žít jeho podoba ve vzpomínkách? Většina z nás nechce vědomě páchat zlo – jsme ale schopni ho včas rozeznat? A vzorovat mu? Lima Barretův román z konce 19. století řeší zcela aktuální otázky. A mnohé odpovědi jsou skryté mezi řádky.

Příběh úředníka smutné postavy
Lima Barreto
: Smutný konec Policarpa Quaresmy. Přel. Šárka Grauová s přihlédnutím k staršímu překladu Jarmily Vojtíškové, Triáda, Praha, 2018, 351 s.

Ústřední postava, o jejímž smutném konci Lima Barretův román vypráví, bývá označována za brazilského Dona Quijota. Quijotovského je toho v ní opravdu hodně, to však není jediný důvod, proč má román z konce devatenáctého století velký časový i společenský a zeměpisný přesah. Přestože navíc pochází ze země, která obvykle, ač poměrně neprávem, nebývá spojována s velkými jmény a díly světové literatury.

Odkud se vzalo protagonistovo jméno? Jde o takzvané mluvící jméno, které charakterizuje svého nositele, ale hlavně rozporuplnou Brazílii. Křestní jméno je odvozeno od řeckých slov polys (mnohý, hojný) a karpos (plody, sklizeň), takže znamená něco jako „velmi plodný, bohatý na plody, plody přinášející“. Příjmení Quaresma naopak odkazuje k půstu, přímo na postní dobu před Velikonočními svátky.

Třicet let vlasteneckého rozvažování
S protagonistou zvláštního jména, které brazilskému uchu zní podivně, ačkoliv ne nepravděpodobně, se čtenář poprvé setká v situaci, která příliš materiálu pro literární zpracování neslibuje. Bezdětný a svobodný Policarpo je státním úředníkem, konkrétně podsekretářem válečného arzenálu, a jeho život „již skoro třicet let“ spolehlivě funguje podle jasného řádu, „jako nějaký jev matematicky určený, předvídaný a předpověděný“. Z práce domů, vždy ve čtyři patnáct, a odpoledne a večer ve společnosti knih.

Policarpo však má jednu celoživotní lásku a tou je jeho vlast, Brazílie. Bádání o ní zasvětil svůj veškerý volný čas. Službě Brazílii patří čas pracovní. Je to jeho poslání, kterému je zcela oddán, bez ohledu na to, že tak „trávil polovinu svého života v úřadě, kde ho nechápali, a druhou polovinu doma, kde mu nerozuměli zrovna tak“. Případně se mu za zády smáli. Ale Policarpo se nezabývá tím, jak ostatní pohlížejí na něj, trápí ho jedině, pokud okolí kritizuje Brazílii. Mohlo by se zdát, že vyprávění o takovém životě bude také fádní, snad i nudné. Jenže Lima Barreto jako mistr slova, jemného náznaku, vtipu mezi řádky popisuje svého bezelstného úředníka „smutné postavy“ dokonale. Na rozdíl od hrdinovy přímočarosti a naivity je popis situací, v nichž se ocitá, plný narážek a jemné ironie: „Mezi vojáky, děly, veterány, listinami pod kilogramovými nánosy prachu, mezi názvy pušek a odbornými dělostřeleckými termíny vdechoval denně onu vůni války, chrabrosti, vítězoslávy, která je v jádru vůní vlasti“ nebo „jinak to by člověk jako všichni ostatní, nepočítáme-li ty, kteří touží po kariéře nebo po bohatství“.

Rizika tupijskoguaranijštiny
Policarpo ví, že běžní lidé v jeho okolí s ním oddanost pro vlast nesdílejí, a je s tím vcelku smířený. Dokonce i snáší přezdívku Ubirajara (inspirovanou jménem protagonisty díla Josého Alencara vydaného v roce 1874, které se stalo zdrojem jedné z indiánských legend, spíše než by se jí inspirovalo), jíž ho kolegové pojmenovali kvůli jeho zápalu pro jazyk brazilských indiánů. Tuto oddanost však předpokládá u vedení země, ve vládě, v parlamentu, což jsou v době, do níž Lima Barreto děj románu zasadil, velice mladé instituce, protože brazilská republika tehdy existovala teprve čtyři roky. Na nejvyšší představitele země se tedy obrátí s návrhem, který promýšlel dlouhé roky. „Já, níže podepsaný Policarpo Quaresma, brazilský občan a státní zaměstnanec, jsem přesvědčen, že portugalský jazyk je Brazílii toliko propůjčen, a v důsledku této skutečnosti se jeho mluvená i psaná podoba, zvláště v oblasti literární, opakovaně ocitají v ponižující situaci, neboť jsou vystaveny přísným výtkám jeho držitelů… a žádám, aby Národní kongres ustanovil jazyk tupijsko-guaranijský úřední a národní řečí brazilského lidu.“

Český čtenář možná nedocení všechny stránky návrhu tak jako Brazilec, zvlášť když mu portugalština a indiánský tupijsko-guaranijský jazyk mohou připadat stejně nesrozumitelné. Ale otázka indiánských kořenů je ve věčném brazilském tématu hledání pravé identity skutečně stálicí. V 19. století, kdy brazilské písemnictví určovaly ideály romantismu, byl indián a indianismus symbolem osvobození se z koloniálního područí, jedinečnosti a odlišnosti od evropské civilizace.

Zápisky z Guvernérova ostrova
Policarpo tak vlastně jen chtěl v praxi uplatnit to, o čem mnohé vážené veřejné osoby vedly teoretické disputace – ztotožnit Brazilce s jejich indiánskými praotci prostřednictvím společného jazyka. A poprvé skutečně narazil. Když chtěl svět, který fungoval bezpečně na stránkách svazků v jeho knihovně, převést do skutečnosti, vzbudil posměch. Ten ale vrhl stín i na serióznost úřadu, kde dlouhá léta sloužil. Propustili ho. A právě tohle odmítnutí ve službě, kterou tolik respektoval, obvinění z rebelie a snad i z kariérismu jej přivedlo na druhou stranu tenké hranice mezi tím, co je pro většinu ještě normální a co už normální není. Policarpo začne trpět bludy a nakonec je internován v ústavu pro choromyslné. „Když si však člověk v návštěvní místnosti prohlížel ony zrůzněné tváře… začal pociťovat hrůzu z šílenství, z mučivého tajemství, jež v sobě uzavírá a které vzniklo bůhvíjakým nevysvětlitelným útěkem ducha od toho, co pokládáme za skutečnost, aby se zmocnil zdání a zdání onoho zdání a žil jím…. Kdo jednou stanul před touto nerozluštitelnou záhadou naší vlastní přirozenosti, žije ve strachu, protože cítí, že to vše je v nás uloženo jako zárodek, který nás kdykoliv může napadnout, ovládnout, semlít a pohřbít, takže se propadneme do zoufale převráceného, nesmyslného chápání sebe sama, druhých i okolního světa…“

S podobným zařízením měl osobní zkušenost i sám Lima Barreto. Byla to zkušenost různorodá, protože jako dítě kvůli otcovu zaměstnání v blízkosti ústavu pro choromyslné bydlel, jako dospělý se opakovaně sám stal jeho klientem. A protože v románu jednoznačně čerpá z vlastních zkušeností, hodí se pár faktů z jeho života uvést. Doba, ve které Lima Barreto žil, byla velmi proměnlivá. Během jeho relativně krátkého života – zemřel v jednačtyřiceti letech – se z Brazilského císařství stala republika, v Brazílii bylo definitivně zrušeno otroctví (autorovi rodiče ještě byli potomky otroků), Brazilská republika zve a přijímá statisíce přistěhovalců z Evropy a desítky tisíc z Japonska, vstoupí do války o sporná území se svými jižními sousedy a vzápětí i do 1. světové války…

Prolínání reality a fikce
V duchu dobré tradice obsahuje i tento svazek Lusobrazilské knihovny kalendárium nazvané Lima Barreto a jeho doba. Chronologický přehled autorova života dokreslený pozadím historicko-kulturního kontextu té doby je i tentokrát velmi zajímavé až napínavé čtení.

Těžko říct, zda dnes umíme opravdu docenit, jak mimořádnou ženou byla Lima Barretova matka, když coby míšenka v Brazílii druhé poloviny devatenáctého století, kdy bylo 80 % obyvatelstva negramotných, dokázala vystudovat a pracovat jako učitelka a porodit a vychovávat čtyři děti, i když při narození prvního částečně ochrnula a chodila o berlích. Zemřela, když bylo Lima Barretovi sedm.

Otec pracoval jako typograf v prestižní Národní tiskárně, ale z politických důvodů musel odejít a přestěhovat se za novým místem v Kolonii pro duševně choré na Guvernérově ostrově. Poté co i tam začal úspěšnou, ale krátkou kariéru, se pod tlakem falešného obvinění ze zpronevěry zhroutil a sám se stal klientem ústavu, kde byl předtím správcem. V té době bylo Lima Barretovi devatenáct, psal do novin i do šuplíku, ale padla na něho povinnost finančně spoluzajistit chod rodiny. Proto se ne zcela úspěšně ucházel o místo na ministerstvu války, kde nakonec nastoupil na místo podsekretáře…

V tomto i dalších románech využil vlastní znalosti různých prostředí. Ovšem překvapivě se v nich téměř neobjevuje mulatská a černošská část brazilské populace, i když Lima Barretův život k ní patřil, protože i on sám byl mulat a cítil se tím výrazně ovlivněn až omezován.

Volby a škodlivý hmyz
Barretův Quaresma nakonec z ústavu odchází a jako penzionovaný úředník se stěhuje na venkov. Láska k vlasti jej neopouští. Brazilský venkov, příroda, zemědělství se stávají novým předmětem jeho zájmu a snah, a kdyby žil dnes, mohlo by se o něm psát jako o ekozemědělci a posléze ekologickém aktivistovi. I zde však jeho bezelstný přístup znovu narazí na zaběhaný systém. Ten se proti naivnímu vlastenci tentokrát sešikuje v podobě mravenčích či termitích kolonií. Bukolická idyla vezme definitivně za své, když se Quaresma vzepře tradici a není ochoten nečestně zajistit volební hlasy tomu správnému člověku. Vždycky totiž existuje dost nařízení a předpisů, kterými lze takovéto podivíny terorizovat.

Vzpoura proti zlu
A právě v té době se v hlavním městě chystají podmínky pro třetí dějství Quaresmova praktického vlastenectví. Válečné námořnictvo se vzbouřilo proti prezidentovi. Quaresma ještě stále věří, že snem každého vlastence je obrana národních ideálů se zbraní v ruce. Cítí se povolán nabídnout vlasti svou službu a to, že má bojovat na straně obdivovaného maršála Peixota, jej utvrdí v tom, že je to správná věc. Jenže když člověk brání cokoliv se zbraní v ruce, dříve či později musí zabít. A Quaresma ke svému úžasu a posléze zděšení zjistí, že má zabíjet ani ne tak pro ideály, ale pro moc, majetek, pro čísi osobní zájmy, pro někoho, kdo touží vyhrát nad osobními zájmy kohosi jiného. A nejde ani o vítězství schopnějšího nad méně schopným, ale o vítězství toho, kdo dokáže druhého překřičet a ovládnout dav dostatečně velký na to, aby mu jeho ambice pomohl realizovat.

Nelze napsat, že Policarpo všechno v závěru pochopí, protože on je vlastně stále stejný. Trvá na tom, čemu věří, co považuje za správné, snad jen, že naposledy tak jedná bez ohledu nejen na vlastní prospěch či důstojnost, ale i na vlastní život.

Překladatelka a současně autorka doprovodné studie a kalendária v prvním svazku revue Souvislosti z roku 2018 charakterizuje Lima Barretův román jako obraz banality zla. A Lima Barretův román v závěru sděluje, že postavit se zlu, zlovůli moci, má smysl. Ve zmíněné studii je s odkazem na tuto myšlenku citován Václav Bělohradský: „vzpoura nikdy nevítězí, ale nachází svůj smysl v lidské paměti“. Jak bylo řečeno na začátku, román Smutný konec Policarpa Quaresmy je dílo velmi aktuální i dnes a v našich krajích.

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1414x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce