Borkovec, Petr: Kurzy kreslení ptáků za soumraku

Borkovec, Petr
Kurzy kreslení ptáků za soumraku

článek beletrie česká

Na veřejných čteních a besedách, při rozhovorech do novin a do rádia se – jak ví každý spisovatel – některé otázky opakují. Mrzí mě, že nepíšu tak dobře, abych dostával jen otázky, které žádný jiný spisovatel nedostává.

Kurzy kreslení ptáků za soumraku

Přestože takového čirého stavu zdánlivě nelze kvalitou psaní dosáhnout – věřím, že to možné je. Ale bohužel… Až budu umírat, otázky, jestli píšu brzy ráno, nebo pozdě v noci, jestli píšu do počítače, nebo rukou, a co bych dělal, kdybych nepsal, nebudou nejspíš příliš daleko.

Nemám tolik odvahy jako básník Josif Brodskij, který kdysi na nějakém švýcarském čtení, když z publika dostal konfekční otázku, namísto odpovědi zamňoukal. Všichni se uznale zasmáli, obzvlášť moderátorka, a domnívali se, že beseda bude pokračovat. Brodskij ale mňoukal dál, mňoukal na všechny další otázky, mňoukal moderátorce do očí, mňoukal a mňoukal, dokud čtení neskončilo. Skončilo ostatně rychle. Pokud jde o mě, občas dělám to, že si na veřejných čteních představuju, že jsem někdo jiný, a na známé otázky odpovídám jako někdo jiný. Pečlivě plácám něco, co se týká postavy, kterou jsem si při debatě vymyslel – a chci být přesvědčivý a trochu se tím bavit a nezamotat se. Často pak o sobě konečně řeknu něco skutečně pravdivého! Něco, co jsem si sám neuvědomil, natož abych to formuloval. Jakápak upřímnost, jakápak autenticita – nic takového v literatuře není, nikdy nebylo! Ale chtěl jsem psát o něčem jiném. Jedna z otázek, kterou slyším častěji, než bych chtěl, zní: „A jaké to je – být překládán?“ Většinou odpovídám, že pěkné: nemusíte nic vymýšlet, někdo se vám oddaně věnuje a ptá se vás detailně na věci, o nichž víte hodně; „být překládán“ jsou hodiny a hodiny, kdy můžete mluvit pouze o sobě a své práci – a není to trapné.

Dnes odpovím jinak. Christa Rothmeier, moje černovlasá překladatelka do německého jazyka, má malý japonský domek nedaleko Vídně. Vždy, když dokončuje překlad nové sbírky, pozve mě na několik dní do toho japonského příbytku s rovnou střechou. Za posuvnými dveřmi je jediná místnost, která se jinými posuvnými dveřmi může proměnit v místnosti dvě. Uprostřed domku je velké železné ohřívadlo obklopené rohožemi, na nichž sedíme a překládáme. Moje přísná překladatelka vaří čaj, který se pak ohřívá na ohřívadle, a ptá se. Na rohožích leží slovníky a encyklopedie. V domku je přítmí a prostor osvěcují, krom plamenů ohřívadla, jenom svíčky a lesky na všudypřítomném lakovaném nádobí, které si moje překladatelka dovezla ze svých patnácti japonských cest. Říkám, že se mě ptá – ale to není přesné. Chce po mně jiné, zvláštní věci. Musím nejprve všechny básně, které překládá, přečíst nahlas, mnohokrát po sobě. A různě: nejprve s důrazem na smysl a větu, potom formálněji, s větší úctou k verši. Později se dlouze zabýváme tím, že téměř všechna slova, která jsem v básních použil, vyhledáváme ve slovnících různého druhu a rozebíráme je. Ptá se mě na každý detail. Moje odpovědi jsou často temné, občas se něco vynoří, hned zas zmizí. Jsem mlhavý, nejasný, v jednom kuse nevím. Jako bych napodoboval prostor okolo nás a jeho náladu. A ona, jak tak připravuje další čaj a kouří třetí krabičku cigaret (ano, kouříme v tom japonském domku s papírovými okny, pardon!), není spokojena: nadchází fáze přehrávání. Moje překladatelka trvá na tom, abych jí mnoho situací, pohybů, gest, výrazů zahrál – na těch rohožích v tom mihotavém světle. A tak se naše překladatelská setkání také podobají divadlu: někdy jsme v akci oba a gestikulujeme na sebe i na svět, a zvlášť, když si nerozumíme, jsou naše etudy vzrušeným dramatickým uměním. Jsme u Vídně, těžko uvěřit – ještě, že nás nikdo nevidí! Pouštíme si zvuky, které se v textech objevují, a také je napodobujeme: pojmenovat slovem zvuk, který vydávají cikády, je přece tak obtížné! A pak kresby: moje překladatelka Christa je zručná kreslířka (já ne!) a často slova a jejich významy, na nichž se nemůžeme shodnout, kreslíme v mnoha variantách do obrovských japonských skicářů, kterých je v domku skvělá zásoba. Kreslíme druhy hub, kreslíme půdorysy pokojů, podobizny mrtvých lidí i druhy škeblí a mušlí. A ptáky a jejich tvary.

Takové to někdy je – být překládán do němčiny! Přítmí, gesta, rozpaky, náznaky tance, zastřené významy, které se na okamžik ukážou ve zlatém světle a pak potemní. Šustot tužky, která črtá etymologii nějakého slova. Stíny a rytmy. Čím je proti tomu kniha, která pak vyjde!

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Chvála zdi
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti
Juan Zamora: Agatha, služky a skrytá reklama

© Petr Borkovec
ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložil: Gregor, 12.02.2019 08:28
Borkovec, Petr: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
To se právě pletete. Země má měsíc, který se jmenuje Měsíc.
Vložil: Bořík, 11.02.2019 16:52
Borkovec, Petr: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Země má Měsíc, nikoliv měsíc, a ten Měsíc se jmenuje Luna.
Vložil: Gregor, 11.02.2019 16:05
Borkovec, Petr: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
To Magdalena: domnívám se, že to zkrátka znamená, že má překladatelka černé vlasy, nic víc bych v tom nehledal... Když se v knize dočtu, že "na potemnělé obloze zářil stříbrný měsíc", také to neznamená, že má Země více měsíců nebo obloh...
Vložil: Magdalena, 11.02.2019 11:50
Borkovec, Petr: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Pěkné. Otázku mám jen k přídavnému jménu "černovlasa". Znamená to, že vedle této překladatelky do němčiny má Petr B. ještě nějakou rusovlasou či blond?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1635x

Inzerce
Inzerce