Mahmood, Imran: Neznáš mě

Mahmood, Imran
Neznáš mě

recenze krimi

Thriller pojatý jako obhajovací řeč údajného vraha před soudem posouvá čtenáře do role porotce. Kolik potřebujeme informací, abychom rozhodli o osudech obžalovaného? Do jaké míry je kniha věrohodná? A je český překlad dost dobrý, aby nás udržel v iluzi, že jsme přímými účastníky procesu?

Gangy Londýna
Imran Mahmood
: Neznáš mě. Přel. Eva Samih, Dobrovský, Praha, 2018, 426 s.

Imran Mahmood je Brit – narodil se v rodině pakistánských přistěhovalců – a také právník s více než dvacetiletou zkušeností z jednání v trestních řízeních. Všechny tyto skutečnosti se odrážejí v jeho prvotině You Don’t Know Me, kterou v loňském roce vydalo britské nakladatelství Penguin a na český trh ji vzápětí uvedlo nakladatelství Dobrovský pod názvem Neznáš mě.

Román vypráví v podstatě milostný příběh z prostředí odvrácené strany současného Londýna: „Musíte se dostat z hlavní ulice, abyste viděli, co se tu skutečně děje. Jít do těch malejch bočních uliček, který vybíhaj na bulvár. Tady teprve uvidíte všechny ty místa, který vám ve zprávách ukazujou, když se něco stane. Sou schovaný, což je dost překvapivý na to, jak sou velký. Ale to jen vy je nevidíte. My, co tam žijem, je známe moc dobře.“ (s. 92)

Jak bylo naznačeno, vliv orientální kultury se v autorově díle nezapře, alespoň pokud jde o motiv vyprávění: vypráví se, aby se zahnala smrt. Vypráví se s dobrou znalostí londýnského kriminálního prostředí, přičemž právě seznámení s ním je – když všechno ostatní zklame – nejpřínosnější stránkou románu. Londýn je tady o hodně temnější, než jak ho známe od třeba od Bena Aaronovitche: „Znal crackový doupata po celým městě, však víte, místa, kde si lidi mohli sjíždět svý lajny a nikdo je nevotravoval; místa, kde byla spousta zákazníků, který chtěli jen jedno. Crackový doupě je pěkně vodporná díra, to mi věřte.“ (s. 138).

Vypráví se, aby se namísto konvencí ukázala pravda. Vypravěčem je muž obžalovaný z vraždy. Svou řečí před porotou, v níž se ji (potažmo čtenáře) snaží přesvědčit, že se vraždy nedopustil, na své posluchače klade nemalé nároky, když po nich požaduje: „Bejt prostě v mý hlavě. Vidět, co sem viděl. Slyšet, co sem slyšel. Protože když to neuděláte, tak nemůžete pochopit, co se vám tu snažím říct.“ (s. 51)

Vypravěč se prostřednictvím své milenky, resp. jejího bratra, který už kriminálem potrestán byl, zapletl do zločineckého prostředí, z něhož se marně pokouší uniknout. Čtenář se tak seznamuje s množstvím detailů ze života v gangu i z práce justičních orgánů. Na věci je nahlíženo z pozice obžalovaného. Z jeho řeči vyplývá, že vězení neslouží k převýchově pachatelů, ani k izolaci nebezpečných jedinců. Je tomu právě naopak: vězeň je vydán na milost a nemilost podsvětí, před kterým ani za mřížemi není úniku. Ale nejen to: stává se rukojmím, jehož prostřednictvím se jeho rodina stává vydíratelnou. To, že si protagonista tohoto příběhu nevede zrovna nejlépe, si čtenář může domyslet už ze skutečnosti, že stojí před trestním tribunálem.

Vady na kráse
Od románu stylizovaného jako soudní spis, jehož český překlad je vydavatelem žánrově prezentován jako „právnický thriller“, jsem si hodně sliboval. Možná až příliš mnoho.

Vyprávění, pojaté jako sebeobhajoba údajného pachatele vraždy, kazí jeho nevěrohodnost plynoucí z některých vskutku nereálných prvků. K těm patří nenadálé zjevení vypravěčovy sestry Bless těsně před plánovaným pokusem okrást Jamila (které nelze vysvětlit jinak než autorovou snahou o zdramatizování děje, mladá žena by se jistě nevydávala do takového nebezpečí, navíc bezdůvodně, její přítomnost nemohla situaci jí blízkých osob nijak zlepšit), následné Jamilovo „zmrtvýchvstání“, jakož i zapojení MI5 do odstranění Face, vůdce jednoho z gangů. Za nemožné pokládám i údajné utajení dvojnásobné vraždy, spáchané v nočním klubu plném lidí, a to i v případě, že by bylo provedeno ve spolupráci se jmenovanou MI5. Autor se měl držet toho, čím začal: vyprávění v podstatě milostného příběhu z londýnského podsvětí. Zařazením zmíněných senzačních prvků svou prvotinu nenapravitelně zkazil. Je to škoda, mohl vzniknout opravdu dobrý román. Myšlenka, že lidé rozhodují o druhých, aniž by o nich opravdu něco věděli, je nosná.

K překladu
Protože kniha vyšla v edici Knihy Omega, zostouzené anticenami Skřipec za špatný překlad, zajímala mě také kvalita překladu. Není nijak vynalézavý; postavy mluví obecnou češtinou s občasnými vulgarismy jako přirozenou náhražkou dialektu nižších středních vrstev Londýna, k tomu nelze mít výhrady. Objevil jsem několik chyb spíše významových, ne však tolik, abych převod mohl prohlásit za nepřijatelný. Srovnával jsem ovšem pouze místa, na kterých se mi při čtení českého textu něco nezdálo. Překladatelka je někdy zbytečně invenční. Tak větu „You know what I mean“ by bylo možné přeložit doslovně, „Víte, co myslím“ (popř. „Víte, co mám na mysli“), namísto nejen nedoslovného, ale taky matoucího „Asi mi rozumíte.“ (s. 213) Na s. 244 se nejdřív mluví o „ježdění“ a pak o „chození“, což zní podivně. Při nutné konkretizaci původního „to go“ (v češtině si musíme vybrat) zde očividně došlo k chybě.

Jindy překladatelka překládá doslovně, ač se doslovnému překladu měla vyhnout: na s. 247 (i jinde) se mluví o „federálech“, což je doslovný překlad slova „Feds“, uvedeného v originále. Potíž je v tom, že v Británii není federální úřad pro vyšetřování, jako je tomu ve Spojených státech amerických, což myslím většina českých čtenářů bude vědět. „Feds“ se používá v jistých vrstvách britské společnosti jako slangový výraz pro policii; do češtiny tedy mělo být přeloženo např. jako „policajti“, „hémoni“, „chlupatý“ apod.

K tíži překladatelky jde taky několik podezřelých výrazů – „fat weapon“ je přeloženo jako „tlustá puška“ (s. 201), vhodnější by byla „objemná zbraň“. Taky spojení „vostře přivřenejma vočima“ (s. 314) působí divně, v originále přitom je „her eyes narrowing at us both“, tedy „mhouří na nás oba oči“, „zaostřuje na nás pohled“.

Obdobně jako nepřesností překladu není mnoho ani korektorských chyb, ale jsou: na s. 289 je namísto titulu knihy Jako zabít ptáčka (v orig. To Kill a Mockingbird) uvedeno Jak zabít ptáčka (pokud tedy jde pouze o překlep ve správně dohledané české verzi titulu). Na s. 398 chybí mezi slovy „vona vinná“ mezera, stojí tu tedy podivný tvar „vonavinná“. Na s. 410 vypadlo písmeno „l“ ze slova „byl“ (věta „Jamil by zastřelenej“ má znít „Jamil byl zastřelenej“).

Za jistou nesrovnalost pokládám i poděkování autora tvůrci obálky anglického vydání. České vydání má obálku jinou, tato informace bude tudíž českého čtenáře sotva zajímat. Ostatně, nikde není vysvětleno, proč ke změně obálky došlo, tím spíš, že autor byl s tou původní spokojen, dokonce ji označil za „úžasnou“ a jejího tvůrce za „génia“ (nebo přinejmenším „velmi talentovaného“).

Ze „svaté trojice“, k níž vzhlíží masová kultura, totiž násilí – humor – erotika, jsou v románu obsaženy dva prvky. Dost na to, aby se kniha dočkala komerčního úspěchu. Škoda, že je poznamenána chybami, jichž se dopustili autor, překladatelka, korektorka i vydavatel. V mých očích snižují maximální hodnocení rovnou o čtyřicet procent.

 

© Petr Fiala

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 1345x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce