Gălăbova, Lidia: Andělé Zlatého města

Gălăbova, Lidia
Andělé Zlatého města

recenze beletrie zahraniční

Život v Praze inspiroval bulharskou básnířku Lidii Gălăbovu k napsání poezie pojící se právě k hlavnímu městu Česka. Ve sbírce se vrací ke smutku po svém bulharském domově a zároveň prožívá přijetí, jež jí nakonec Praha poskytla.

Dvojí domov duše
Lidia Gălăbova
: Andělé Zlatého města. Přeložil a doslov napsal Marcel Černý. Novela bohemica, Praha 2018, 113 s.

Bulharská básnířka Lidia Gălăbova (nar. 1954 v Plovdivu) prožila dětství a mládí v městečku Devin v pohoří Rodopy. (Ne náhodou proslavili krásu Rodop už římští básníci Ovidius, Vergilius a Horatius. Zde se snad také narodil legendární pěvec Orfeus.) Vysokoškolská a poté tvůrčí léta, spojená s prací v televizi a rozhlase, strávila v Sofii. Do nového tisíciletí však vstoupila už v Praze, která významně obohatila její literární místopis.

Bulharisté a bulharská menšina se s poezií Lidie Gălăbovy seznámili na literárním čtení Andělé města, které připravil Bulharský kulturní institut ve spolupráci se Slovanskou knihovnou v roce 2009. Pořad proběhl v bulharštině, protože autorka na svého českého překladatele tehdy teprve čekala. O devět let později však už v rámci Bulharsko-českého večera v rámci festivalu Na vlnách Městské knihovny v Praze svými verši promlouvala i k českému publiku. Svého překladatele našla v zasvěceném bulharistovi Marcelu Černém. Nedlouho poté přinesla spolupráce Gălăbovy a Černého i výsledky trvalejších hodnot – na podzim roku 2018 vychází pod názvem Andělé Zlatého města výbor z jejích sbírek Zeměpis duše a Andělé města, vzniklých už za pobytu v Praze, a doplněný i o nové básně.

Názvy dílčích sbírek výboru současně zračí i autorčin tvůrčí a osobní vývoj. Prahu zpočátku vnímá prizmatem stesku po své domovině, prožívá ji přes Bulharsko, ztrácí se v ní, aby se znovu nalézala. To je však dobře. Není z těch, kteří by pro nový život zapomněli na starý a neotáčeli se zpět. Její křehká duše se poctivě a bolestně snaží najít samu sebe. Gălăbova zachycuje nejhlubší prožitky, volá i k Bohu a touží se ho dotknout. Výsledkem tohoto niterného boje, během nějž se autorka v Praze necítí už jako emigrantka, naopak – snaží se v ní najít své místo, vybudovat si vztah k novému jazyku – je vnitřní přijetí skutečnosti. Lidia přijala Prahu a Praha přijala Lidii. Kdo zná autorku osobně, ví, že tyto verše představují mimo jiné i jakýsi její lyrický životopis či přinejmenším deník. Ve vrcholných básních se pak Gălăbova dopracovává k oslavě Prahy, vzývá její nádheru, především však v ní nachází ne přímo nový, ale spíš další domov.

Její pojetí krásy tohoto města možná překvapí. Andělé jsou dnes v módě. Jací jsou však andělé Lidie Gălăbovy? Mnohem víc než o to pověstné a světově proslulé zlato jí jde o krásu šedivé a všední každodennosti, jejímž symbolem se stává dopravní křižovatka a centrum městské čtvrti, jakož i stanice metra: Anděl. Pro Lidii Gălăbovu tak andělem může být každý z nás. Básnířka „řeší“ i lásku – k muži a synovi. „Spojence“ pro své básně nachází formou citací u českých a světových autorů.

Po formální stránce najdeme v knize gnómicky stručné útvary, básně ve volném rytmizovaném verši, texty připomínající básně v próze až lyrické črty či písňové tvary. V některých z nich se rozeznívá i epická struna. Ač někdy na hraně, popisnosti se autorce přece jen daří ubránit.

Marcel Černý projevil velkou překladatelskou empatii, což možná ve vztahu básnířka-překladatel (žena-muž) není až tak úplně snadné a samozřejmé. Ve dvou závěrečných básních, které se autorka pokusila napsat v češtině, jí posloužil jako „spolutvůrce“. Knihu také opatřil fundovaným a rozsáhlým doslovem Praha plná andělů, v němž Lidii Gălăbovu vřazuje do kontextu ostatních bulharských básníků píšících o Praze.

Andělé Zlatého města byli uvedeni v Literární kavárně Řetězová v prosinci loňského roku. Ač na prezentaci zaznělo, že Lidia Gălăbova může kvalitou své poezie směle konkurovat básníkům českým, večera se bohužel nezúčastnil ani jediný z nich. Ty z nás, kdo sledovali na ČT art francouzský dokumentární cyklus Čas bohémy, možná zabolí srovnání. O umělce cizince byl ve Francii zájem. Inu – jiná země, ale především jiná doba. Je tu však ta kniha. A její čas možná teprve přijde. Prozatím se těšme z plodů, které přineslo nové spočinutí básnířčiny duše, nalezení dalšího domova… Z její svěží poezie o Praze…

 

© Ivana Srbková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 1142x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce