Murata, Sajaka: Za sklem

Murata, Sajaka
Za sklem

recenze beletrie zahraniční

Novela současné japonské autorky otevírá téma jinakosti, v této zemi dodnes palčivé. Třicetiletá žena, jež netouží ani po kariéře, ani po manželství, je zrcadlem japonské společnosti – jejích předsudků a očekávání.

Zatloukání vyčnívajícího hřebíku
Sajaka Murata
: Za sklem. Přel. Jan Sýkora, Kniha Zlín, Zlín, 2018, 120 s.

Román, či možná spíše novela Za sklem (v japonském originále Konbini ningen, 2016) má sice krátký rozsah, ale přesto dokáže i do malého prostoru, podobného skleněné kleci japonského minimarketu s nepřetržitým provozem zvaného konbini, vměstnat hned několik závažných témat – co je pro nás normální a kdo to určuje, na základě čeho jsou někteří lidé vyčleňování ze společnosti jakožto jiní, a konečně co vlastně činí člověka člověkem.

Autorkou novely je Sajaka Murata (nar. 1979), spisovatelka, která vstoupila do literatury románem Džunjú (Kojení, 2003), jenž získal Gunzóovu cenu pro nové autory. Za sklem je jejím desátým dílem, obdržela za něj prestižní Akutagawovu cenu a text již byl přeložen do angličtiny. Nyní vychází také v českém jazyce ve vynikajícím překladu Jana Sýkory.

Možná znáte ten pocit, když s někým mluvíte, přitakáváte mu a najednou vás napadne, kolik z toho, co ten druhý v tu chvíli vidí, jste ve skutečnosti vy, a co jsou vaše mimikry, snaha přizpůsobit se obrazu, který o vás váš společník ve své mysli chová. V případě Keiko Furukurové, protagonistky příběhu Za sklem, tak vypadá celý její život – při každém hovoru vědomě napodobuje vzorce chování a řeči lidí ze svého okolí. V jednu chvíli popíše své současné já následovně: „Třicet procent mám z Izumi, třicet procent ze Sugawarové, dvacet procent z vedoucího a zbytek tvoří to, co jsem nasála od svých bývalých spolupracovníků.“ Jako kolegyně z práce se i obléká a snaží se také napodobovat projevy jejich emocí.

Všechno to dělá proto, že už od dětství byla jiná než ostatní, a kdykoli projevila vlastní iniciativu, tedy byla sama sebou, ostatní to hodnotili jako nepřijatelné. Aby se začlenila do společnosti, rozhodla se jít cestou nejmenšího odporu, a snaží se ve všem napodobovat své okolí. Jako ideální místo jí k tomu slouží minimarket, kam nastoupila na brigádu ještě v době vysokoškolských studií a odkud dosud, ve svých šestatřiceti letech neodešla. Vyhovuje jí známé prostředí, kde má všechno svá pravidla, a z rozmanitých lidských bytostí, jejichž chování je pro Keiko často stejně nepochopitelné jako její pro ně, se stávají prodavači, uniformovaní tvorové, kteří se v práci musí do puntíku řídit předepsanými vzorci.

Keiko svou práci v konbini miluje, má dokonce pocit, že až díky ní se stala člověkem (proto se také novela v originále jmenuje „Člověk z konbini“). Její snaha o dokonalé začlení do společnosti však selhává, protože na třicátnici, která nemá zájem o založení rodiny ani o budování kariéry, všichni pohlížejí jako na podivínku. Proto se Keiko odhodlá k nečekanému kroku, v důsledku něhož má možnost pozorovat, jak lidem v jejím okolí postupně padají masky a mění se v rozšklebené karikatury, které jsou ztělesněním předsudků, nenávisti a arogance většinové společnosti. Ta se nesnaží člověku porozumět a pochopit ho, očekává jeho přizpůsobení – a pokud toto selže, úplně ho zavrhne jako někoho, kdo jí nic nepřináší.

Z určitých rysů chování, jako je asexualita, neschopnost projevovat emoce či touha po pravidelném režimu, můžeme usuzovat, že je Keiko osobou s poruchou autistického spektra, jako je např. Aspergerův syndrom. Pro tyto lidi je náročné rozlišit, které chování je sociálně přijatelné a které nikoliv, čemuž by odpovídala například situace, kdy se mladá Keiko snažila zastavit rvačku svých spolužáků tím, že jednoho z nich praštila po hlavě lopatou.

Případnou přesnou diagnózu protagonistky však neznáme a je to vlastně dobře, protože v opačném případě by mnozí brali Za sklem jen jako další příběh o autismu, a novela by tak ztratila něco ze svého poselství, které se snaží být spíše univerzálním podobenstvím o jinakosti. Ta je v japonském prostředí, kde ne nadarmo vzniklo přísloví o tom, že hřebík, který vyčnívá, je třeba zatlouct, mnohem ožehavějším tématem než v západním světě. Podobně je tomu i s otázkou genderu a rovnosti pohlaví, kterou autorka zkoumá pomocí srovnání společenských rolí a očekávání, která jsou na ně kladena.

Novela sice pojednává závažná témata, je však napsána lehkým jazykem a nabízí absurdní humor, díky kterému příběh často osciluje mezi komickou a mrazivou polohou. Výsledkem je osvěžující, ale současně hluboký čtenářský zážitek. Můžeme jen doufat, že budou do češtiny přeložena i další díla této zajímavé japonské autorky.

 

© Veronika Abbasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.