Decoin, Didier: Úřad pro zahrady a rybníky

Decoin, Didier
Úřad pro zahrady a rybníky

recenze beletrie zahraniční

Mladá žena putuje sama přes hory a doly s nákladem několika kaprů určených pro rybníky v císařských zahradách: cesta plná příkoří jí dává možnost poznat svět, mnohému se naučit. To vše ovšem není důležité, Mijuki po smrti svého muže už na tomto světě ztratila své místo. Příběh od francouzského autora Didiera Decoina zasazený do Japonska 12. století je inspirován tradičním japonským estetickým prvkem „mono no aware“, tedy teskným úžasem nad křehkostí a pomíjivostí krásy – a také života.

Do Japonska tentokrát za vzácnými kapry
Didier Decoin
: Úřad pro zahrady a rybníky. Přel. Jovanka Šotolová, Plus, Praha, 2018, 312 s.

Svůj první román publikoval Didier Decoin (* 1945) ve dvaceti letech a dnes jich má na kontě přes dvě desítky. Do češtiny však byl dosud přeložen jediný, John Peklo (v překladu Věry Dvořákové vyšel v Odeonu roku 1981), za nějž Decoin v roce 1977 získal patrně nejprestižnější francouzskou literární cenu – Prix Goncourt. Nyní mají čeští čtenáři možnost seznámit se s tímto spisovatelem a scenáristou podruhé. V překladu Jovanky Šotolové vyšel historický román Úřad pro zahrady a rybníky. Na příběhu, jenž se odehrává ve 12. století v Japonsku, prý autor pracoval více než deset let.

Amasuka Mijuki je ženou zručného rybáře Kacuróa, na kterém je existenčně závislá prakticky celá odlehlá vesnice Šimae. Kacuró totiž dodává císařskému Úřadu pro zahrady a rybníky vzácné kapry. Když se rybář nešťastnou náhodou utopí v řece Kusagawe, musí se Mijuki zhostit nesnadného úkolu – dopravit poslední manželovu zásobu kaprů do císařského města Heiankjó.

Zatímco její manžel nosil kaprů dvacet, Mijuki jich je schopna unést pouze osm. O to pečlivěji se o ně musí starat. Kapři, které nese na zádech, přitom nejsou jedinou zátěží, s níž se na cestě musí vypořádat: je si vědoma toho, že její případný neúspěch může mít pro vesnici katastrofální následky. Cesta je pro Mijuki svým způsobem také posledním rozloučením s nedávno zesnulým manželem. Mimoto se ale musí vyrovnávat s tím, že Kacuró na místech, jimiž dlouhé roky procházel, zanechal stopy. A tak se Mijuki opakovaně znepokojuje představou, že ženy, které v hostincích „tlučou rýži“, což je eufemismus užívaný pro služby kuběn, tloukly rýži i s Kacuróem.

Byť není putování nijak snadné a situace, do nichž je okolnostmi vržena, se většinou nevyvíjejí zrovna příznivě, do města Heiankjó se Mijuki nakonec dostane. Z velké části proto, že na cestě potká ředitele Úřadu pro zahrady a rybníky Nagusu Watanabeho. Nagusa se náhodou právě připravuje na soutěž takimono awase, kterou vyhlásil mladý japonský císař. Jejím vítězem se má stát ten, kdo vytvoří vůni, jež nejlépe ztvární obraz z panovníkova snu: obraz mladé dívky, která přejde přes klenutý most z jedné strany zahrady do druhé a ztratí se v mlze. V soutěži má podstatnou roli sehrát právě Mijuki, o níž Nagusa – zprvu s pohoršením – soudí, že je cítit životem.

Popisem vůní a jiných drobných detailů Decoin velmi přesvědčivě přibližuje prostředí a místa, jimiž Mijuki prochází. Skutečnost, že rešeršemi a psaním strávil přes deset let, je evidentní. Bohužel se Decoin nevyhnul nepříznivým důsledkům, které romány založené na tak pečlivé dokumentaci často vykazují. Některé pasáže a popisované reálie vyvolávají dojem, že je autor začlenil do románu jen proto, že se s nabytou znalostí nechtěl jen tak rozloučit. V textu se vyskytuje velké množství japonských pojmů. Ty sice výrazně nepřekážejí plynulé četbě, avšak slovníček zařazený na konci knihy má své opodstatnění.

Na románu je nejpozoruhodnější to, jakým způsobem Decoin ztvárnil specifičnost japonské kultury. Japonsko pozdního období Heian (8.–12. století) je totiž zachyceno nejen prostřednictvím dobových reálií a sugestivních detailů. V příběhu lze vysledovat ozvuky tradičního japonského estetického prvku „mono no aware“, tedy teskného úžasu nad pomíjivostí. Tento prvek nejenže stojí v základu císařem vyhlášené soutěže o nejlepší vůni, která se po ukončení soutěže nemá nikdy více opakovat. Prostupuje také celé Mijukino putování.

Její putování je svým způsobem iniciační. Mijuki žila až do smrti manžela v jeho područí. Od něj přejímala veškerá stanoviska a znalosti, a to i ty, které se týkaly jejího vlastního těla: „Mohla se zahlédnout jedině na hladině sádky pro kapry, jinak věřila tomu, co jí o jejím vzhledu řekl Kacuró.“ Během cesty na někdejší společně strávené chvíle neustále vzpomíná. Není přitom tak docela jasné, zda byl Kacuró něžný a příkladný manžel – a milenec, neboť sex je nezbytnou součástí Mijukiných vzpomínek –, či zda byl s Mijuki jen ze zištných důvodů, „protože potřeboval mít sítě pořádně jemné a hladké, aby se v nich ryby neporanily, a všiml si, jak má šikovné ruce, prsty patřičně hbité na pletení a svazování vrbových vláken“. Ať tak, nebo tak, Mijuki tuší, že její život bude po manželově smrti stěží nadále smysluplný. Putování do císařského města je tak pro ni více než čímkoli jiným posledním rozloučením s životem, který pominul – a to jak Kacuróův, tak její vlastní. Byť se tedy Mijuki na cestě leccos dozví a do jisté míry se osamostatní, zkušenost s putováním do císařského města pro ni může být stěží významná. Už jen proto, že jde po celou dobu s vědomím, že takové kapry, jaké nachytal její manžel, už nikdy nikdo nechytne.

Podobně jako Probudím se na Šibuji Anny Cimy, česká literární senzace tohoto roku, i Úřad pro zahrady a rybníky do jisté míry vzdává hold Japonsku a japonské kultuře. Jak Decoin, tak Cima si Zemi vycházejícího slunce evidentně oblíbili, mnoho let se s ní sžívali a pak tuto vášeň vetkli do svých románů. Byť v obou dílech zanechal tento přístup určité nedostatky, oba romány jsou s to své čtenáře strhnout.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.