Brabcová, Zuzana: Zlodějina

Brabcová, Zuzana
Zlodějina

recenze beletrie česká

Po 23 letech nakladatelství Druhé město znovu vydalo román Zuzany Brabcové (1959–2015) Zlodějina a uzavřelo tak souborné vydání děl této významné české spisovatelky. V textu, ve kterém jsou různé prvky složitě propojeny a navzájem se v sobě zrcadlí, se odráží chaos polistopadových let nejen v osudech, ale i v duších protagonistů.

Kniha psaná chaosem
Zuzana Brabcová
: Zlodějina. Druhé město, Brno, 2018, 250 s.

Román Zuzany Brabcové Zlodějina, jehož druhé vydání nedávno připravilo nakladatelství Druhé město, se odehrává v prvních letech po sametové revoluci, v době znovunabyté svobody. Nové uspořádání ovšem kromě změny politické a společenské atmosféry přináší i rostoucí nároky na zodpovědnost každého jedince za to, jak s touto svobodou naloží. Svět, najednou obtížněji srozumitelný a chaotický, nabízí spoustu možností, ale zároveň skrývá mnohé nástrahy, které Brabcová dokázala už v prvních porevolučních letech (román vyšel poprvé v roce 1995) velmi přesně postřehnout.

Jedním ze symptomů nové doby, který v románu pojmenovává, je postupný, ale nezadržitelný proces přeměny svobodné společnosti ve společnost konzumní, toužící po zboží a produktech, jež usnadňují život, po úspěchu reprezentovaném právě počtem a kvalitou vlastněných věcí. Brabcová se takového způsobu existence děsí, považuje ho za postupné umírání, v románu nejnaléhavěji zosobněné podomním obchodníkem, zástupcem firmy Paradise, který přijde se svým zbožím i za jednou z hlavních postav: „Ze světa, před nímž jsme se tu schovávali, se za prstenem vynořila paže a za paží trup a pak ta osoba vrazila nohu dobyvatelsky do skuliny, aby vyloučila případnou změnu postoje, aby stvrdila svůj vstup; náhle byl tu a bylo ho plno, z místnosti do místnosti přenášel krabice a škatule, jakousi nádheru v originálním balení, která se za ním táhla s vůní skořice. Ano: neboť – bůhví proč – voněla ta osoba skořicí a páchla krchovem.“

Brabcová nahlíží novou dobu perspektivou těch, kteří jí nerozumějí a nejsou schopni nebo ochotni držet s ní krok. Hlavními postavami románu, jejichž příběhy se odehrávají ve dvou nezávislých liniích a jen na kratičký moment se protnou, jsou Eman Podoba a Hana Matějů. Eman je hospitalizovaný v psychiatrické léčebně v Bohnicích poté, co při demonstraci 17. listopadu na Národní třídě utrpěl zranění hlavy. Emanovu přítomnost tvoří vzpomínky na vlastní minulost a také vzpomínky na životy jeho rodičů a prarodičů, s nimiž se seznamuje prostřednictvím deníku svého otce („Já Eman, rozlomen v dvojí čas, v čas rozpomínání a v čas přezuvek sunoucích se oploceným areálem přítomnosti…“). Hana Matějů je bývalá pokladní v supermarketu, kterou vedoucí přeřadil do výkupny lahví, protože neplnila pracovní úkoly a místo počítání peněz se oddávala snění. Obě postavy jsou z hlediska většinové společnosti „divné“. Množství odkazů na Bibli obsažených v textu opravňuje interpretovat Hanu i Emana jako v biblickém slova smyslu slepé, kteří díky tomu, že nevidí, mají šanci vidět, hluché, kteří mají díky hluchotě šanci slyšet. Metafora slepoty, hluchoty či jiné indispozice znemožňující plnohodnotně vnímat okolí podpírá fikční svět románu. Realizuje se v návratném motivu slepecké hole, který se v textu refrénovitě variuje a symbolizuje znevýhodnění, ale také naději, že v té absurditě okolo se přece jen lze vyznat, a to právě díky výsadě „divnosti“ a za cenu narážení do ostrých hran věcí a jevů.

Děj románu je jednoduchý. Linie Emanova příběhu se klene přes několik let, během nichž pobývá v léčebném ústavu, poté jej opouští a putuje do míst, kde vyrostl jeho otec, vstupuje zde na čas do kláštera a poté se vrací do Prahy. Převážná část Hanina příběhu se odehraje v několika minutách, kdy Hana cestou do práce uvízne ve výtahu. Daleko složitější a důmyslnější je způsob vyprávění. Slepecká hůl odťukává pouť hlavních postav chaosem světa i vlastní mysli a Brabcová tento chaos pomocí nejrůznějších prostředků ukázněně – a podobně to činí i ve svých pozdějších románech a prózách – komponuje. Využívá k tomu dvou postupů. První z nich, zosobněný Emanem Podobou, by bylo možné označit jako princip zrcadlení. Eman se vyznačuje mimo jiné tím, že je neobyčejně tlustý. Břicho mu neustále roste nejen proto, že se láduje sladkostmi, ale také proto, že Eman žije minulost svou i ostatních, že se v něm zrcadlí, tedy zmnožují další životy, které mu znemožňují žít pouze ten vlastní: „Já monstrózní egocentrik, přecpaný k prasknutí jezery a pohořími a těžkým vzduchem velkoměst – spolkl jsem přece svět a vše je teď uvnitř…“ Tento princip ale můžeme sledovat i v jiných rovinách textu, ne jen v pásmu postavy. U Brabcové jsou všechna slova a všechny věty pevně provázané, odrážejí se v sobě a tyto složité a propracované vazby zrcadlí složitost vláken, z nichž je utkán svět a lidské nitro. Jazyková citlivost je zde propojená s citlivostí ke světu, protože rozehrávání významů slov prostřednictvím jejich refrénovitě uspořádaných kombinací umožňuje nahlížet skutečnost v celé její složitosti.

Druhý postup, reprezentovaný postavou Hany, nazvěme principem rozpadání. Čtenáři se nedostane kompletního popisu Haniny vizáže; vidí jen její pořezané ruce, kterými každý den projdou desítky prázdných lahví, slyší, jak jí klapou podpatky, když jde přivolat výtah, je obeznámen s obsahem její kabelky. Ale i samotné Haně se skutečnost rozpadá na detaily, které jí nedávají smysl, pokouší-li se je složit: „Z podoby číšníků, rozjařené party studentů, milenecké dvojice, dvou starších pánů, skloněných nad polévkou, chrstla jí nečekaně do tváře jen hrst detailů, až ztratila dech. Samozřejmost, kotvící v celku, byla ta tam: spatřila nos bez pána a vrásku vytrženou z čela, mateřské znamínko, chvějící se ve spirálách kouře, a oko, vytřeštěné z nicoty.“ V postavě Hany a v jejím příběhu nalézá Brabcová jméno pro situaci rozpadu, která nastává po velkých dějinných zvratech nebo, pokud jde o lidské nitro, po silných emocionálních prožitcích. A zprostředkovává zde i svůj vlastní zápas o složení skládanky textu románu do smysluplného celku. Brabcová vtělila samu sebe jakožto autora příběhu do postavy Nováka, který Hanu odněkud, nevíme odkud, pozoruje a prostřednictvím detailů, které vidí, se snaží ji uchopit, porozumět jí: „Cítil, že se mu svět toho dne rozpadl v skládanku puzzle, s níž si nevěděl rady, a tak ji tu teď bezmocně, jak blázen, přesýpal v hrstech, netuše zbla věcí příštích…“

Chaos světa, lidského nitra i literárního textu a snaha jej uspořádat však netvoří pouhé téma románu. Zlodějinu lze číst jako přiléhavé vylíčení doby, v němž Brabcová téměř prorocky upozorňuje na jevy počínající v prvních porevolučních letech, z nichž se za více než dvacet let od napsání románu stal skutečný problém. Nebo jako lyrický příběh Emana a Hany, které ta nesnadná a těžkopádná cesta, vyznačovaná slepeckou holí, dovede ke schopnosti nově vidět a slyšet a k někomu, kdo vidí a slyší stejně. Podstatnější ale je, že se Brabcové podařilo vtělit tento chaos do samotné struktury textu. Zlodějina je román, ve kterém se i samotná forma stává obsahem a v jehož slovech tepe život.

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 1208x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce