Wright, Matthew: The Lost Plays of Greek Tragedy II

Wright, Matthew
The Lost Plays of Greek Tragedy II

recenze literární věda

Ve druhém díle svého projektu zpřístupňování textů řecké tragédie, které nevešly do klasického kánonu, se Matthew Wright obrací k fragmentům z neznámého díla velké trojky tragiků – Aischylovi, Sofoklovi a Euripidovi.

Odhalování ztracené tváře řecké tragédie – díl druhý
Matthew Wright
: The Lost Plays of Greek Tragedy II. Aeschylus, Sophocles and Euripides. Bloomsbury, London, 2019, 308 s.

Nevím vlastně, kde to začalo: vyvolalo publikování fragmentů řecké tragédie proměnu v našem vztahu k těmto k fragmentům a poté k řecké tragédii vůbec, nebo proměna našeho vztahu vyvolala nutnost zprostředkovat jistou znalost tohoto ukrytého pokladu také těm, kteří si starší či mladší vydání fragmentů nemohou sami v řečtině přečíst?

Buď jak buď, Matthew Wright publikuje právě druhý díl svého projektu. V prvním seznámil veřejnost s „neglected authors“, tedy s dramatiky, kteří neprošli do kánonu nejznámějších řeckých autorů tragédií, jejich díla se nezachovala a jejich jména jsou běžným čtenářům stejně neznámá jako fragmenty, které se dochovaly. Druhý díl pojednává o fragmentech velké trojky uznávaných tragiků. I v tomto případě jsou fragmenty odborníkům víceméně známy, ale v poslední době zmínky o nich opouštějí poznámkový aparát vědeckých prací, kde se většinou ukrývaly, a stávají se předmětem širší diskuse.1 Jestliže v prvním díle Wright učinil velkou službu čtenářům tím, že otiskl překlady všech fragmentů, v druhém díle to učinit vskutku nemůže, pokud nechce, aby dílo dosáhlo obrovských rozměrů.2 Spoléhá tedy na to, že si čtenář překlady fragmentů opatří sám, což je samozřejmě možné, i když – přiznejme si – ne úplně jednoduché, poněkud nákladné a velmi nepohodlné.3

První tři kapitoly knihy, tvořící jakýsi pomyslný první díl, mají stejnou strukturu. Autor se postupně věnuje jednotlivým dramatikům – krátce pojedná o jejich životě a díle, o hlavních tématech a typech jejich ztracených her a poté se věnuje jednotlivým ztraceným titulům. Hry prostě řadí podle abecedy (podle řecké, nikoli podle anglické abecedy!) a podá nejprve základní informace, tj. titul, dostupné informace o inscenaci hry, stručný popis všeho, co přispívá k zpřesnění možného obsahu hry, a konečně nárys mýtu a hlavních postav, jak jsou známy z různých pramenů. Autor se nepokouší o rekonstrukci her – jednak rekonstrukce bývají předmětem odborných studií, jednak se o ni může podle autorova názoru pokusit čtenář sám. Nic proti tomu, ale přesto se mi zdá, že by mohl Wright vyjít čtenáři víc v ústrety a kromě odkazu na místo fragmentů ve sbírce Tragicorum Graecorum Fragmenta4 by mohl stručně informovat o množství a povaze fragmentů, eventuálně by na tomto místě mohl také informovat o pokusech o rekonstrukci.

Ačkoli se na první pohled zdá, že se v pasážích věnovaných jednotlivým autorům nemůžeme nic nového dozvědět, čekají nás sice triviální, ale zajímavá zjištění. Neznáme přesný počet her, která napsal Aischylos, máme však k dispozici menší počet fragmentů než u Sofokla a dá se říci, že tyto fragmenty jsou kratší a méně obsažné a vypovídající než obdobné fragmenty druhých dramatiků. Jedno z možných vysvětlení je, že Aischylovy hry nebyly patrně plné excerpovatelných míst, která by se hodila autorům antologií, kteří pásli především po zajímavých gnómických vyjádřeních. Na druhé straně právě Aischylův styl se vyznačoval neotřelými a bombastickými výrazy, které se líbily lexikografům.

Pokud jde o Sofokla, jehož dílo bylo vždycky vnímáno jako velmi vyrovnané, překvapí nás, že fragmenty jsou velmi různorodé, zpochybňují údajně velmi jasnou představu o tzv. sofoklovském hrdinovi, a ukazují dokonce, že Sofokles je daleko bližší Euripidovi, než bychom předpokládali. Zprávy o Sofoklovi – velké množství napsaných her, imponující číslo vítězství (údajně 18 na velkých dionýsiích, šest na lénajích) a pevné místo v řeckém divadle – vyhlíží velmi věrohodně, ale je možné, že byly zkonstruovány uměle díky převládajícím schematickým představám o téměř biologickém vývoji divadla. Situaci poněkud komplikuje i fakt, že některé hry mají alternativní tituly, jen několik Sofoklových her může být datováno s jistotou a že fragmentů je sice dost, ale jsou malé a neobsahují skutečné dialogy ani chórové pasáže. Malou náplastí na naše zklamaná očekávání je obsáhlý fragment Sofoklových Slidičů – Wright však o satyrských dramatech nepojednává.

Díky tomu, že se nám zachovalo větší množství Euripidových her, obraz, který skýtají, je rozporuplnější než v zachovaném vzorku her Aischyla a Sofokla. Přidáme-li k tomu 49 nedochovaných tragédií, o nichž Wright píše, zjistíme patrně, že nietzscheovský obraz dekadentního autora, který zkazil tragédii, patrně utrpí další šrámy. Na druhé straně budeme moci doplnit některé typy Euripidových tragédií o další tituly, z nichž je patrno, že rysy známé z nové attické komedie byly dovedeny k perfektnosti opravdu už Euripidem. Materiál zracených tragédií také potvrzuje a doplňuje oprávněnost Aristofanových parodií některých oblíbených Euripidových postupů, mnohé z těchto her poskytují také cenné příklady obohacující naší znalost Euripidovy techniky.

Druhá část knihy obsahuje pouze dvě kapitoly. Čtvrtá kapitola (Unfamiliar Faces) představuje jako pars pro toto tři oblíbené hrdiny řecké tragédie – Oidipa, Antigonu a Médeiu – a ukazuje, jak zjednodušené jsou naše představy o nich, dané tím, že je vnímáme především na základě znalostí oněch tří slavných tragédií, které jejich podobu kanonizovaly. V době rozkvětu antické tragédie však jejich podoba nebyla ustálená, autor měl k dispozici mnoho variant a vybíral z nich tu, která nejvíce odpovídala jeho záměrům a která se mnohdy radikálně liší od jejich známé tváře. Zjišťujeme pak např. u tragédií o Oidipovi, že jména hlavních postav, okolnosti Laiovy vraždy, motivace jeho cesty a koneckonců i vyústění tragického děje mohou být zcela různé. Možná nás překvapí, že Haimón, kterému Sofokles nedovolil vyměnit si s Antigonou byť i jedinou repliku, na pohřbení Polyneika spolupracuje, žení se s Antigonou a mají spolu dítě. A když vezmeme do úvahy Hyginovo pojetí téhle story, budeme tu mít materiál pro další tragédii, nebo dokonce tragédie, i když musíme připustit, že Euripidova Antigona mohla být založena na jiném prameni, stejně jako ztracená tragédie Astydamantova… Médeia – kromě známé Euripidovy tragédie – byla hrdinkou mnoha dramat, která se nedochovala. Je dokonce možné, že jako první ji na scénu neuvedl Euripides ve svém dramatu Péliovy dcery (hraném r. 455 př. n. l.), ale Aischylos, který ji představil ve hře (možná v satyrské komedii, možná v tragédii) jako kouzelnici, omlazující lidi vařením v kotli. Asi se mu zdála jako marginální figura, nevzbuzující žádné sympatie. Také Sofokles ji viděl jako barbarskou čarodějnici, vařící magické nápoje a zpívající písně k poctě Hekaté, zato však v Ženách z Kolchidy a v Skýtských ženách vycházel z mýtů o cestě Argonautů do Kolchidy a o Médeině zabití bratra Apsyrta.

Pátá kapitola (Lost Tragedies in Performance) začíná poměrně pesimisticky: „Our knowledge of every aspect of Greek tragedy is inadequate.“ To víme samozřejmě všichni, ale když Wright pedantsky vypočítá, co všechno nevíme, trochu nás zamrazí. Celkem oprávněně se domnívá, že hodně z toho, co obecně říkáme o řecké tragédii, je opřeno nikoli o fakta, ale o pouhé tradované a velmi konvenční hypotézy a většina našich tvrzení je založena „on educated guesswork“, takže „[a]ncient theatre history in general is a deeply frustrating business“. Nemá cenu vypočítávat všechny naše sporné prameny, ať už literární, nebo vizuální, a litovat se, jaké minimum z nich vůbec něco říká k problematice inscenace dramatu v 5. stol. Tím zajímavější je sledovat, co všechno dokázal M. Wright vyčíst z fragmentů v tomto ohledu. Je ovšem třeba zdůraznit, že se ostře vymezuje proti tomu, čemu říká „Willamowitz/Taplin method“, totiž proti představě, podle níž veškeré scénické dění je už implicitně obsaženo v textu dramatu; dále že odmítá rekonstrukce založené na naší imaginaci, že je skeptický k obecně rozšířené tezi o jediné, definitivní inscenaci a vyznává koncepci pohyblivého („fluid“) scénáře, který může být potenciálně realizován mnoha způsoby. Věří, že i v antickém dramatu platí to, čemu se říká „Chekhov’s gun principle“ (to je ta zmíněná puška, která na konci musí vystřelit), protože to, co autor záměrně užil, musí mít svůj důvod. Má za to, že neexistují definitivní odpovědi a náš přístup k bádání má jen provizorní charakter a musí být otevřený („open-ended“). Demonstruje svoji metodu na 13 příkladech počínaje proměnami scény v Aischylových Ženách z Aitné a konče zemětřesením a zhroucením skéné v Euripidově Erechtheovi. Zaměřuje se na momenty mající spektakulární charakter (užití masek a hudby, přemisťování na scéně pomocí strojů, vraždy na scéně aj.). Všechny návrhy jsou plny otázek, což nikterak neumenšuje jejich zajímavost a inspirativnost.

Vlastně bychom uvítali, kdyby této problematice byla věnována nejen kapitola, ale samostatná práce. Přesto bychom měli být vděčni a věřit, že se snad dočkáme, i když autorem možná nebude Matthew Wright. Ten by si rozhodně zasloužil aspoň velkou diskusi o své metodě.

 

1. Stojí za to srovnat dvojí přístup k ztraceným autorům v publikacích určeným širšímu okruhu čtenářů. Viz B. M. W. Knox, Minor tragedians in The Cambridge History of Classical literature I (Cambridge 1985) a M. J. Cropp, Lost Tragedies: A Survey in A Companion to Greek Tragedy (Blackwell 2005).zpět 
2. Několikrát však Wright své rozhodnutí přehodnocuje a ve výkladu o hrách publikuje vlastní překlady.zpět 
3. Ve známé a dostatečně dostupné bilingvní edici The Loeb Classical Library postupně vyšly s překladem fragmenty všech tří tragiků (Aeschylus – č. 505, ed. and transl. by A. H. Sommerstein; Sophocles – č. 483, ed. and trans. by H. Lloyd-Jones; Euripides – č. 504, 506, ed. and transl. by C. Collard, M. Cropp).zpět 
4. Sbírka známá pod zkratkou TrGF (edd. R. Kannicht, B. Snell a S. Radt, Göttingen 1971–2004).zpět 

 

© Eva Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 963x

katalogy

štítky k článku

Inzerce