Horák, Ondřej: Mrtvá schránka

Horák, Ondřej
Mrtvá schránka

recenze beletrie česká

Ve své nové knize, novele s názvem Mrtvá schránka, zachází Ondřej Horák zatím nejdál v tom, co je mezi českými literáty jeho doménou. Z příběhu o bývalém legionáři, který se po návratu do vlasti živí pašováním drog, totiž odstranil takřka vše, co čtenáři na knihách oceňují.

Nostalgie, nuda a drogy
Ondřej Horák
: Mrtvá schránka. Fra, Praha, 2018, 156 s.

Už prozaický debut Ondřeje Horáka (*1976) naznačil, že díla tohoto autora budou přijímána rozporuplně. Zatímco někteří kritici (například Petr A. Bílek) Dvořiště považovali takřka za generační výpověď, jiní (například Josef Chuchma a Eva Klíčová v Kritickém klubu na stanici Vltava) knihu odsuzovali pro plytkost, stylistickou rozkolísanost a smyslu prosté nadužívání vulgarismů. Podobně na tom byla i druhá (nezahrnujeme-li do výčtu dílo, které autor podepsal pseudonymem Čestmír Kapřík) Horákova próza Nebožtík. Kniha se objevila mezi šesti prózami nominovanými na cenu Magnesia Litera za rok 2017, přestože ji několik kritiků a recenzentů zcela rozcupovalo. Jako důkaz stačí uvést titulky dvou recenzí: Josef Chuchma tu svou nazval Nebožtík. Marná existence spisovatelská; Petr A. Bílek byl ještě nekompromisnější, jeho recenze nesla název Absolutní nuda.

Zdá se, že i třetí prozaickou knihu Ondřeje Horáka čeká podobný osud. Nelze se divit, jelikož všechny tři Horákovy knihy mají mnoho společného. Například to, že jsou velmi útlé. Novelu Mrtvá schránka, která je dosud posledním autorovým publikovaným dílem, zvládne čtenář bez větších obtíží za jedno odpoledne. Mrtvá schránka je přitom dosud nejrozsáhlejší autorovou knihou. Zaměříme-li se na obsah Horákových próz, rovněž najdeme hned několik pojítek. Především jsou to jejich protagonisté – muži, kteří jsou tak nějak přesycení životem, už ani sex je moc nebaví, přesto si ho užívají kdykoliv, kdekoliv a takřka s kýmkoliv. Jsou unavení (či znechucení) z lidí, a tak se jim pokud možno vyhýbají, případně se zdálky a většinou povýšeně pošklebují jejich snaze „někam to dopracovat“.

Vypravěč Mrtvé schránky je oproti rezignovanému Adamovi z Dvořiště a prospěchářskému a nadutému Štěpánu Hrdinovi z Nebožtíka spíše nostalgický a melancholický. Po několikaleté zkušenosti z cizineckých legií se protagonista vrací do rodné země. Bydlí po většinu času ve staré chalupě, téměř v ústraní. A celé dny nemá na práci nic jiného než procházet se se psem, kterého mu příležitostně půjčují sousedé, případně hlídat týmž sousedům děti. Takové mrhání časem si může dovolit, protože je dobře zajištěný. Ne díky rentě za léta strávená v legiích, nýbrž díky síti mrtvých schránek, do nichž si ze zahraničí nechává posílat balíčky s kokainem.

Dlouhé pasáže, v nichž vypravěč popisuje, kterak se Šipkou, jak nazývá svého oblíbeného psa, prochází přilehlé lesy, případně jak se s ním mazlí v posteli, narušují vedle krátkých vhledů do jeho podnikání především protagonistovy vzpomínky na mládí. A na přátele, s nimiž jeho valnou část prožil. Přátelství s Markétou, Zuzanou a Tomášem, kteří mu tou dobou byli nejbližší, přitom podstatnou měrou vyplňoval pravidelný a zdánlivě nezávazný sex. Bohužel, mládí je nenávratně ztraceno a čas se na jeho přátelích podepsal ještě hůře než na něm, a tak mu nezbývá nic než vzpomínky a nostalgie, jimiž se pokouší překrýt přítomnost. Je si však vědom toho, že minulost, jaká byla, už se opakovat nemůže: „Protože bych býval chtěl, aby to pořád bylo takové, jaké to bylo. Ne, že bych toužil, aby se něco vrátilo, aby to zase bylo stejné… Ne, to nebyla žádná naivní nostalgie. Jenom mi ten současný stav překážel v tom, abych mohl vidět, jaké to bývalo. Kazilo mi to záběr. Nemohl jsem to nerušeně pozorovat, přehrávat si to v hlavě.“ (s. 130)

Z života bez hlubšího smyslu vytrhne protagonistu Mrtvé schránky až vztah s náctiletou dívkou, která se nápadně podobá Markétě. Díky ní pocítí vypravěč ozvuky ztracené mladistvé bezstarostnosti. A díky ní přiměje sám sebe, aby alespoň občas vystoupil ze své apatie: „A tak jsem si řekl, že bych se přece mohl rozhodnout tak, že nebudu dělat nic. Jenže to zas nebylo to pravé, protože jsem se bůhvíproč cítil provinile a měl jsem potřebu sám před sebou dělat, že něco dělám, že jen tak ten den neproflákám.“ (s. 104) Podobně jako mládí však záhy skončí i tento vztah, rámovaný dívčiným prázdninovým pobytem u jejího dědečka – „dědka“ –, po němž se má dívka z vypravěčova života zase vytratit.

Při čtení Mrtvé schránky se víc než u předchozích dvou Horákových próz vnucuje myšlenka, že autor knihu napsal jen proto, že chtěl či potřeboval psát, ale nevěděl zrovna o čem. Také výraznou stylistiku, založenou především na množství vulgarismů a na obecné češtině ve Dvořišti a na téměř polopatickém vypravování v Nebožtíkovi, hledáme v Mrtvé schránce jen marně. Není zde jakákoliv výrazná myšlenka, která by knize dala spád a hlubší smysl, o propracovaném příběhu ani nemluvě. Protagonistovo opakované putování krajinou, jeho vzpomínky, jeho letní láska, to vše působí veskrze nahodile. Nelze se proto divit, že se Mrtvá schránka za krátkou dobu dočkala hned několika vcelku nemilosrdných reflexí. Asi nejdrsnější byl v tomto ohledu Pavel Janoušek, jehož recenze vyšla v lednovém Hostu. Ani Josef Chuchma si však v Respektu (č. 5/2019) nebral servítky. Oba Horákovi vytýkali v zásadě totéž – jeho kniha je únavná, nudná a v podstatě o ničem. „Horák se tu jeví jako člověk přesycený literaturou, jenž má za to, že musí dostát závazku produkovat i vlastní prozaickou tvorbu, byť momentálně nemá ‚o čem‘,“ uzavírá svou recenzi druhý jmenovaný.

Na druhou stranu spisovatelka Lucie Faulerová pro Salon Práva z 11. ledna 2019 vyzdvihla, že z knihy je „cítit jistá bezútěšnost, ne však skličující, spíš smířlivá“, a rovněž si pochvalovala její něžný a nostalgický tón. Souhlasit se dá do jisté míry s oběma pohledy. Byť je Horákova kniha psaná mimořádně srozumitelně a neklade takřka žádné překážky, její četbu si rozhodně neužije každý. Přijetí Mrtvé schránky je závislé na otázce, co vlastně od literatury požadujeme. Protože Horák svou knihu oprostil takřka od všeho, co čtenáře beletrie obvykle přitahuje – chytlavý příběh, postavy, s nimiž jej mohou prožívat, či nějaký přesah.

Přesto lze v nostalgickém tónu Mrtvé schránky nalézt zalíbení. Není to četba strhující a více než kde jinde se tu vnucuje floskule, že kdyby kniha nebyla publikována, zas tolik by se nestalo. Kdyby však Ondřej Horák, do té doby recenzent, „ghost writer“ (tedy autor, který je skryt za biografiemi celebrit) a redaktor, před lety nevystoupil také jako prozaik, ztráta by to byla. Zatímco mnozí autoři dokazují, že dobrá kniha může být o čemkoliv, Horák (některé!) čtenáře přesvědčil, že slušná kniha se dá napsat i o ničem.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 2593x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce