Pilátová, Markéta: Evropanka

Pilátová, Markéta
Evropanka

sloupek beletrie česká

Letošní zimu jsem, stejně jako každou zimu, kdy mám prázdniny a neučím na brazilských školách, jezdila s romány, povídkami a dětskými knihami po čteních v Evropě. A došlo mi, proč ji mám tak ráda.

Evropanka

Moji brazilští žáci mi tou dobou posílali na WhatsApp fotky horkých pláží, drinků, modrého moře a velkých lodí a já jim na oplátku zasněžená nádraží, rampouchy na střechách a selfie s ušankou a velkou žlutou šálou. Šumperk. Praha. Tábor. Drážďany. Tišnov. Brno. Berlín. Kladno. Piešťany. Ústí nad Labem. Londýn. Všechna tato naprosto rozdílná místa. A přesto, když jsem se z nich vrátila, pochopila jsem, jak moc mají společného. A co mě na nich tak bere. A jak moc to nemají místa a města v Latinské Americe. Jde o únik. Oddych. Spočinutí. O lidský rozměr. O to, že evropská místa mají parky a v nich lavičky, na které se dá sednout a jen tak si třeba číst nebo jíst svačinu. Že mají knihovny, ve kterých jsou knihy jako ve svatostánku, nestojí na zaprášených policích a nehnijí ve vlhkém sklepě, státem nebo městem dávno zapomenutém. Že se po těchto místech dá chodit pěšky nebo jezdit v klidu na kole, aniž by člověku šlo o kejhák. Že je tady spousta malých kaváren, kde se dá lelkovat nebo pracovat, a že ty kavárny jsou útulné a nevypadají jako masny nebo pekárny a můžete se z nich vracet domů o půlnoci a nic se vám nestane. Evropa je totiž, přes všechny své války, rozdílnost a rozdrobenost na malé národy a jazyky jedním z nejlidštějších míst planety. V Evropě se lidé mohou cítit být lidskými bytostmi, které si i ve velkoměstě pořád zachovávají důstojnost.

V Latinské Americe má člověk pocit, že města jsou navržená spíš pro nějaký snadno nahraditelný a snadno umírající hmyz, pohybující se co nejrychleji v autech, taxících nebo špinavých autobusech. Centra připomínají rozpadající se kulisy dávných staletí, kam se často nikdo ani raději nevydává, protože je to nebezpečné. Klidně tam můžete potkat benzínku vedle barokního kostela. Barokní kostel je totiž harampádí, o které se nemá kdo starat. Evropa své harampádí s láskou opečovává, můžete se do kostela podívat, posadit se před ním na náměstí a nemusíte mít strach vytáhnout mobil nebo peněženku. Latinskoamerická města jsou horečnatá, ohromně velkolepá, přeplněná exotickými obrazy palem ve větru, slumů, mořských pláží. A tohle všechno je přetřené vrstvou neklidu a prudké, nekompromisní energie, která je na chvíli – nebo i na pár let – opojná a nabíjející.

Ale každou zimu ke mně přichází prudká touha po Evropě. Po její malé, útulné pečlivosti, s níž buduje svá místa a veřejný prostor pro lidské potřeby. Cyklostezky, klavíry na nádraží, uklizené parky, levná muzea a galerie, dvorky, malá zákoutí, v nichž je možné na chvíli se schovat a zastavit. Život se i tak převalí a zanechá spoušť. Ale v Evropě bude mít ta spoušť lidský rozměr.

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Chvála zdi
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti
Juan Zamora: Agatha, služky a skrytá reklama

© Markéta Pilátová
ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložil: michal špína, 19.03.2019 23:22
Pilátová, Markéta: Evropanka
Pozor, klavír mají (nebo aspoň měli) i na hlavním nádraží Luz v Sao Paulu. Ale nádraží je velké asi jako to v Buděovicích a dojet se odtamtud dá leda na předměstí.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 929x

Inzerce