Pouchet, Victor: Proč umírají ptáci

Pouchet, Victor
Proč umírají ptáci

recenze beletrie zahraniční

Z nebe prší uhynulí ptáci, a nikoho to nezajímá – nebo si toho dokonce nikdo ani nevšiml? Román mladého francouzského autora Victora Poucheta se podobá lodnímu deníku či vědeckému zápisníku. Nabízí celou sbírku často zdánlivě zcela nahodilých poznatků a vzpomínek. Jde snad o jakousi soft verzi postmodernismu?

Prokrastinace na Seině
Victor Pouchet
: Proč umírají ptáci. Přel. Sára Vybíralová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2018, 176 s.

Student literatury se rozhodne místo psaní disertační práce přijít na kloub tomu, proč z nebe padají mrtví ptáci a hlavně proč je to všem okolo něj vlastně jedno. Vyzbrojen sešitem, do kterého sbírá skrovné poznatky o ptačích deštích a různé citáty z knih, se vydává na cestu po Seině vyhlídkovou lodí. Debut francouzského autora vydalo v roce 2018 nakladatelství Paseka v překladu Sáry Vybíralové.

Victor Pouchet (nar. 1985) působí jako literární kritik v časopisu Le Magazine littéraire. Ve svém prvním románu, jehož hlavního hrdinu pojmenoval svým vlastním příjmením, kombinuje klasické vyprávění s deníkovými, úvahovými a místy i (populárně) naučnými pasážemi. Přestože děj se od začátku do konce točí kolem mrtvých ptáků, najde se v útlé knížce prostor i na návštěvu přírodopisného muzea, prohlídku vypravěčova rodného domu či na několikastránkové poučení o samoplození a Pasteurovi. Hlavní dějová linka tak není příliš výrazná, kniha ve svém celku sama vlastně působí trošku jako prokrastinace. Je plná různých odboček od tématu v podstatě kamkoliv, kde by to mohlo být alespoň vzdáleně zajímavé, aby se tak oddálil výsledek pátrání, které je od počátku odsouzeno spíše k neúspěchu. „Vytáhnout z toho nějakou logiku a říct, jak to začalo, nebylo jen tak. Proč jsem to vlastně dělal? Napadala mě jen synonyma slov úzkost a zahálka.“ (s. 108)

Nedá se říct, že by text v souhrnu nebyl poutavý či že by snad čtení působilo nudně. Otázka ovšem je, zda se čtenáři dostane alespoň nějaké pointy, nebo odloží knihu spíše s pocitem „dobré, ale… k čemu to celé bylo?“.

Vypravěč se celou dobu snaží působit poeticky a přitom nenuceně – snaha ale v tomto případě trochu naráží na své meze. Ani ne tak na extrémně nepoetické prostředí, které s jeho činy a výroky kontrastuje (to by mu ostatně mohlo spíše prospět), jako spíš na fakt, že není zdaleka tak nonšalantní a nezní tak zajímavě, jak by si asi představoval. Poměrně strohý text se navíc často přiklání k přímým popisům (pocitů, děje) a skvěle vykresluje trapné situace i drobná lidská setkání. Čtenář ale čas od času narazí na překvapivě patetická prohlášení: „do Rouenu jsme dorazili brzy po poledni, právě když jsem namáčel do již čtvrté kávy vzpomínky v podobě kostek cukru“ (s. 82) či „Nevím proč, ale koktaví lidé mě fascinují. Koktání je způsob, jak neustále balancovat mezi životem a smrtí.“ (s. 109)

V tomto bodě je v podstatě nemožné určit, co je ještě součástí záměrné stylizace hlavního hrdiny a co už je spíše rys (autostylizace) autora. Vzhledem k určitému sebeironickému tónu, v němž se celý příběh odvíjí, však nemusí přehnaná poetika nutně snižovat hodnotu textu, ať už ji přisoudíme komukoliv. Dodává mu spíše jistý podivný nádech: ten sice mírně shazuje hlavní postavu, ale zároveň v některých případech nečekaně zafunguje. Čtenáři jsou tak vedle méně povedených prohlášení předložena i některá podařená, jako například přesný a velmi trefný popis pocitu z ranní kocoviny či otřesná a zároveň i geniální lichotka, již už těžko někdy vytěsníte z hlavy: „,Jsi krásná,‘ řekl jsem, ,jako jaderná elektrárna v noci.‘“ (s. 69)

Při hlubším vhledu do textu se nabízí ještě srovnání hrdinovy plavby v okolí Paříže s plavbou Odysseovou. V textu se dokonce přímo objevují odkazy na Homérova díla, a to zmínka o Acherónu (s. 80) či třeba odstavec v závěrečné kapitole – „Až se Odysseus vrátí […], Penelopa bude možná mrtvá, pokud ne v blázinci, Télemachos dá před Ithakou přednost jiným, lákavějším místům. Ostatním to bude šumák. V dnešní době už by na Odyssea beztak nikdo nečekal, takovou trpělivost nikdo nemá.“ (s. 172)

Můžeme uvažovat o podobnosti Odysseovy (dlouhodobě marné) snahy vrátit se domů a Pouchetovy (obdobně vyčerpávající) snahy objevit příčinu toho, proč uhynuli všichni ti ptáci a proč padají z nebe. Ve výkladu můžeme případně dojít až k symbolice ptáků – těm byla v antických textech přikládána obzvláštní důležitost. V tomto bodě už bychom však v hledání souvislostí zasáhli zřejmě příliš daleko. Stejně tak bychom totiž mohli srovnávat hlavní postavu i s jinými hrdiny. Například se Sisyfem.

Překlad Sáry Vybíralové se dobře čte. Nicméně jednou za čas přece jen určité věci vyniknou – jedná se například o problematické struktury: „Já se však spokojil s pojídáním miniaturního rozinkového šneka a nikoli bez potěšení jsem sledoval, jak bezútěšně mrazivé věže Národní knihovny – ve tvaru knihy, kde jsem strávil zimomřivé dny – mizí za kulatým okýnkem.“ (s. 27)

V celém textu se poměrně často objevují také slovní hříčky. S těmi překladatelka většinou zachází obratně (např. „Bonsecours obývají Bonsekuriťáci, což člověku připomene ono povolání zrozené s novým tisíciletím, ony chrabré osoby dohlížející na veřejný pořádek“ (s. 26) či „mluvil jsem o muzeu, o vážkách, o tom jak bývám na vážkách“ (s. 108), najdeme však i méně zdařilá řešení. V tomto bodě ale překladatelce jednoznačně stojí v cestě čeština: „Issy-des-Moulineaux. Moulineau znamená „mlýnek“ – všechno bylo toho rána zdrobnělé.“ (s. 31) Přestože zde vkládá do věty vnitřní vysvětlivku, českému čtenáři bude zřejmě chvíli trvat, než celou tu konstrukci pochopí, přitom původně šlo jen o nevinnou narážku, pronesenou čistě mimoděk. Stejným způsobem by se mohla v češtině jevit jako problematická (z hlediska nároku na důvtip českého čtenáře) například také pasáž: „Říkalo se jim ,enervovaní ze Jumièges‘, přičemž to přídavné jméno, jak říkal, bylo třeba chápat v doslovném významu: enervovaný byl v tomto případě ten, komu přerušili nervy. [...] Podkolení vazy jim přepálila jejich vlastní matka.“ (s. 58–59)

Pouchetův text se všeobecně nepodobá ani tak románu jako spíše nějaké novodobější verzi lodního či vědeckého deníku, náhodné sbírce poznatků a vzpomínek. Autorovi se koneckonců při popisu jiné knihy podaří přiblížit i obsah té vlastní: „Text tvořilo dlouhé, nepřerušované přecházení od tématu k tématu, vršení faktů a citace desítek odborných časopisů, knih a novin.“ (s. 53)

Díl(k)o Proč umírají ptáci není namístě zařadit mezi nejpovedenější knihy roku 2018 (na to stejně text nejspíš ani neaspiruje), avšak jako lehčí četba pro chvilková rozjímání, vlastní prokrastinaci či na cestu vlakem se hodí výborně. V jakém jiném krátkém beletristickém počinu by měl ostatně čtenář možnost nasbírat naráz tak velké množství náhodných, zajímavých a pravděpodobně zcela zbytečných informací?

 

© Anna Fremrová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.