Mawer, Simon: Pražské jaro

Mawer, Simon
Pražské jaro

recenze beletrie zahraniční

Simon Mawer se ve svém nejnovějším románu Pražské jaro opět vrací do českého prostředí a z pohledu pracovníka britské ambasády a páru mladých cestovatelů předkládá čtenáři příběh o zmařených nadějích první poloviny roku 1968, vášnivé lásce a nezapomenutelném dobrodružství, které následuje po překročení železné opony ze svobodného Západu do totalitou přiškrceného Východu.

Román o vášnivé lásce, zmařených nadějích a opakující se historii
Simon Mawer
: Pražské jaro. Přel. Lukáš Novák, Kniha Zlín, Zlín, 2018, 396 s.

Simon Mawer (nar. 1948), vystudovaný zoolog, který začal s psaním až v jednačtyřiceti letech, se do povědomí českého čtenáře zapsal zejména románem Skleněný pokoj (The Glass Room, 2009), v němž se volně inspiroval osudem brněnské vily Tugendhat a židovské rodiny, která si tento architektonický skvost nechala postavit. Románu, jenž byl nominován na Man Bookerovu cenu, se mimochodem v letošním roce dostalo i filmového zpracování. Mawer se však českému prostředí věnoval již v románu Mendelův trpaslík (Mendel’s Dwarf, 1997), ve kterém uplatnil svůj profesní zájem o zakladatele genetiky a jeho průkopnické pokusy. Pražským jarem (Prague Spring, 2018) tak autor navazuje na tuto tematickou linii a opět se inspiruje českou historií a kulturou.

Román vychází symbolicky padesát let po sovětské invazi do Československa v roce 1968 a Mawer v něm líčí postupné uvolňování režimu a nastolování tzv. socialismu s lidskou tváří pohledem Sama Warehama, zaměstnance britské ambasády, kterému bylo přiděleno místo v Praze díky jeho zájmu o slovanskou kulturu a tomu, že vystudoval rusistiku. Sam se shodou okolností seznámí se skupinkou českých studentů, kteří si, jak Mawer poukazuje, na rozdíl od oxfordských studentů na revoluci nehrají a bohužel také „nebudou mít možnost se schovat k tatínkovi a mamince“, až se jim tato revoluce nepovede. Mezi nadšenými a nadějí plnými studenty Sam potkává sebevědomou slovanskou krásku Lenku, dceru zapáleného komunisty s židovskými předky, který byl odsouzen a popraven v jednom z vykonstruovaných politických procesů padesátých let. Sam se do Lenky i přesto, že má vážnou známost s kolegyní z ambasády, bezhlavě zamiluje a jeho suché znalosti české historie a politických reálií díky ní dostanou osobní rozměr.

Milostný příběh britského diplomata a tragickými dějinami poznamenané Lenky v románu prokládá další dějová linie – cesta dvou oxfordských studentů Eleanor a Jamese po Evropě. Eleanor, mladá prominentní studentka angličtiny s duchem revolucionářky, má v plánu kopírovat Sternovu Sentimentální cestu po Francii a Itálii, ale její kamarádka nakonec cestu vzdá, a tak se Eleanor rozhodne vzít s sebou Jamese, spořádaného a nepříliš průbojného studenta přírodních věd, se kterým se zná z dramatického spolku. Během stopování po evropském kontinentu se Ellie a James sice sblíží, ale jejich složitý a někdy velmi chladný vztah kontrastuje s vášnivým vzplanutím mezi Samem a Lenkou. Britští cestovatelé se nakonec rozhodnou vyrazit místo ke Středozemnímu moři, kam mohou podle Eleanořiných slov vyrazit kdykoliv, do Československa, za mytickou železnou oponu do země, „kde se věci dějí teď“. Autor románu v rozhovoru pro iDNES.cz přiznává, že cesta dvou studentů po Evropě a touha navštívit Československo v roce 1968 jsou inspirované jeho vlastním dobrodružstvím, protože sám v témže roce stopoval po Evropě a bohužel se mu nepodařilo přesvědčit kamaráda, aby zavítali i do Československa, což ho dodnes mrzí. Poté co Sam a Eleanor s pomocí amerického vojáka překročí hranici mezi Německem a Československem, se zpočátku velmi nesourodé dějové linie spojí a čtveřice hlavních postav společně prožívá poslední nadějné „jarní“ dny, zatímco u československých hranic už se shlukují vojska Varšavské smlouvy.

Mawer v Pražském jaru podobně jako ve svých předchozích románech nápaditě kombinuje historická fakta a naprosto smyšlené příběhy. Román je velmi čtivý a opět se v něm ukazuje autorova imaginace a vypravěčský talent – krátké kapitoly, z nichž každá obsahuje vlastní zápletku, ale zároveň předznamenává události v kapitole další, nutí čtenáře číst dál a dál. Autor v románu rozvíjí „osobní dějiny“ jednotlivých postav na pozadí „velkých dějin“ světa rozděleného na Východ a na Západ, přičemž opakovaně zdůrazňuje nahodilost osudových událostí, které zásadně ovlivňují život člověka: „Tak to prostě chodí. Věci se neodehrávají podle plánu, podle nějakého pečlivě vystavěného scénáře. Prostě se stanou. Nahodile. Jako když si člověk hodí kostkou.“ Tato nahodilost pak v románu kontrastuje se složitou politickou strategií, kterou se v románu zaobírají pracovníci britské ambasády. Ti se snaží interpretovat varovné signály vysílané ze Sovětského svazu a předvídat možná represivní opatření.

Míra dobových reálií obsažených v románu je až obdivuhodná, což samozřejmě vyplývá z Mawerova vřelého vztahu k Česku, který autor popisuje ve výše zmíněném rozhovoru takto: „Mám to tady velmi rád. Jezdím do Česka už pětadvacet let a jsem stále fascinován.“ Mawer se skutečně zaměřuje i na ty nejmenší dobové detaily, například v podobě hliníkových příborů nebo podplácení celníků cigaretami, a mapuje českou kulturu od legendy o blanických rytířích až po Martu Kubišovou. V Pražském jaru však pokus o věrohodné zobrazení dobového koloritu a nástin historie působí až přehnaně, což platí zvláště o čistě faktografických kapitolách s názvy Horáková, Hranice nebo Duchové (tato kapitola odkazuje na slavné reálné i fiktivní postavy české kultury). Tyto kapitoly sice seznamují zahraniční čtenáře se základními historickými mezníky a s významnými osobnostmi Československa nejen první poloviny 20. století, ale v proudu románového příběhu působí spíše rušivě. Mawer se též nevyhýbá některým tradičním klišé, například když Sam poukazuje na švejkovskou povahu našeho národa: „Ne náhodou je jejich hrdina Švejk. Nejdou hlavou proti zdi, raději ji obejdou.“ Autor navíc od počátku zaujímá pozici vševědoucího vypravěče, komentuje dějinné události, několikrát upozorňuje na blížící se invazi a její dopady, a dokonce naznačuje, jak se budou osudy postav odvíjet po ní, což může čtenáře, kteří nemají rádi autoritativní výklad, poněkud iritovat.

Jednou z předností románu Pražské jaro je naopak Mawerův strhující reportážní popis příjezdu „bratrských“ tanků do Prahy, kdy má čtenář pocit, že se spolu s postavami románu nachází v pražských ulicích a minutu za minutou, a to i prostřednictvím zpravodajských služeb britské a americké ambasády, sleduje vývoj vojenské operace. Tento barvitý popis, do kterého je navíc zakomponována záchrana dvou ruských hudebníků, jistě uhrane zahraniční čtenáře nebo ty, kteří srpen 1968 nezažili. Konec příběhu nechává autor otevřený, čímž jako by odkazoval na slova Lenčiny matky, která již v první polovině románu prohlásí: „Minulost je všechno, co máme. A pořád se opakuje.“

V románu Pražské jaro nalezneme vše, kvůli čemu si čtenáři oblíbili i Mawerovy předchozí romány – historický rámec, romantický příběh o vášnivé lásce, napínavou, nebo dokonce špionážní zápletku a proplétající se dějové linie. Nic víc, nic méně.

 

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jaroslav Čejka, 02.04.2019 21:28
Mawer, Simon: Pražské jaro
Ve srovnání se Skleněným pokojem slabý román, jehož první polovina je rozvleklá, banální a nudná.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1290x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce