Karlsson, Ingmar: Det omaka paret

Karlsson, Ingmar
Det omaka paret

recenze historie

Jak nás vidí Švédové? Přehled českých a slovenských dějin z pera bývalého velvyslance, určený švédskému publiku, přináší fundované poučení. Je ale natolik kritický, že mnohé čtenáře od návštěvy obou zemí nejspíše odradí.

Jak Švédům vysvětlit rozdíl mezi Českem, Slovenskem, Československem a Česko-Slovenskem
Ingmar Karlsson
: Det omaka paret. Tjeckernas och slovakernas historia. Historiska Media, Lund, 2019, 250 s.

Zažil to snad každý Čech a Slovák, který se vydal do zahraničí: i více než čtvrt století po rozdělení společného státu jsou lidé ve světě přesvědčeni o existenci Československa a vymluvit jim jejich omyl bývá nezřídka běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem (neboli slovy klasika: „Je to marný, je to marný, je to marný.“) Jen chabou útěchou může být vědomí, že Chorvaté, Makedonci, Srbové, Estonci, Litevci, Moldavané, Arméni a další národy bývalé Jugoslávie a bývalého SSSR na tom nejsou o mnoho lépe. O to více potěší, pokud se zahraniční autor zajímá o české a slovenské dějiny a rozhodne se je zpřístupnit i svým krajanům, případně pokud se totéž podaří českému badateli ve spolupráci se zahraničním nakladatelem (jako např. Janu Rychlíkovi před několika lety v případě Bulharska). Je-li oním zahraničním autorem přímo akreditovaný diplomat, který v Praze a Bratislavě několik let žil, a navíc ženatý se Slovenkou, lze si od takovéto publikace mnohé slibovat. To je přesně případ Ingmara Karlssona (nar. 1942), akreditovaného během své dlouhé kariéry nejen v Praze a Bratislavě, ale postupně i ve Vídni, Bonnu a v řadě dalších exotičtějších destinacích jako Bogota, Istanbul nebo Peking. Získané vědomosti o historii těchto regionů využil již v mnoha populárně naučných knihách, kterým se ve Švédsku dostalo vesměs pozitivního přijetí. Svým způsobem tedy bylo jen otázkou času, kdy „na řadu“ přijdou i Česko a Slovensko. Oběma zemím se věnuje Karlssonova nejnovější kniha Det omaka paret (Nesourodá nebo též Nerovná dvojice).

Obsah knihy patrně není na tomto místě nutné detailně rozebírat, jedná se o popis chronologického vývoje na území dnešního Česka a Slovenska. Dějiny do roku 1918 jsou pojaty poměrně stručně a hlavní důraz je kladen na události od konce 30. let do současnosti, tedy na období, které přirozeně (nejen) švédské čtenáře zajímá nejvíce, přičemž hlavní zájem je směřován na politický vývoj a česko-slovenské vztahy. Kulturní dějiny kniha téměř úplně pomíjí a poněkud překvapivě nezmiňuje ani události, které by čtenář v knize téměř automaticky očekával, například obléhání Prahy Švédy v roce 1648. Na druhou stranu je nutné ocenit, že se autor věnoval studiu materiálu skutečně detailně, neboť nezřídka uvádí i informace za horizontem českého středoškolského dějepisu – příkladem může být správné tvrzení, že až do první světové války čeští vlastenci neusilovali o vlastní stát, či zmínka o plánech slovenských komunistů na začlenění Slovenska do SSSR po druhé světové válce. Jako zajímavost lze uvést i to, že Karlsson si dal tu práci a přeložil do švédštiny některé „kanonické“ citace historických pramenů důvěrně známé z českých učebnic, ať už jde o zprávu Ibrahíma ibn Jákúba, že „Město Frága jest vystavěno z kamene a vápna“, Palackého citát „Kdyby nebylo Rakouska, sami bychom si jej museli vytvořit“, výhrůžky Hermanna Göringa, že by nerad nechal bombardovat tak krásné město, jako je Praha, nebo výrok Jana Masaryka o sobě samém jako o „Stalinově pohůnkovi“, abychom uvedli alespoň některé.

Chronologický vývoj autor sleduje až k současnosti, v posledních dvou kapitolách, z nichž každá je věnována jednomu z nástupnických států bývalého Československa (stojí za zmínku, že název kapitoly pojednávající o Česku nese podtitul „Česko po rozdělení“, zatímco následující kapitola má podtitul „Slovensko po osamostatnění“), se čtenář dočká rozboru aktuální politické situace v obou zemích. Jen je škoda, že ačkoliv v předcházejících kapitolách autor věnoval velký prostor česko-slovenským vztahům, v posledních dvou kapitolách se omezil na konstatování, že Češi a Slováci mají k sobě i nadále blízko, blíže než Švédové a Norové, a zcela pominul skutečnost, že v Česku bychom nalezli desítky tisíc Slováků, kteří zde žijí, studují a pracují, že na Slovensku tvoří běžně až polovinu nabídky v knihkupectvích knihy v češtině, že Slováci v Česku a Češi na Slovensku mohou s úřady komunikovat ve své mateřštině a další aspekty, které činí česko-slovenské vztahy i více než čtvrt století po rozdělení v evropském měřítku do značné míry unikátní.

Zároveň jsou tyto kapitoly nejvíce ovlivněny Karlssonovými osobními názory, ať už jde o kritiku postoje vlád obou zemí k přijímání muslimských uprchlíků či o dojmy z osobních setkání s Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem nebo z vystupování Miloše Zemana. Sice se jedná o aktuální témata, je ale otázkou, jak výrazná bude jednou jejich stopa v historii – záběry prezidenta vrávorajícího u korunovačních klenotů či samolibé chování jeho předchůdce se výrazně vepsaly do mysli současníků, kdo si však na ně bude pamatovat za dvacet a více let? Jistě má autor pravdu v tom, že na české politické scéně lze najít řadu věcí ke zlepšení, ovšem teatrální zakončení kapitoly o Česku slovy: „Nad tímto politickým marastem na Pražském hradě vlaje vlajka s husitským heslem Pravda vítězí. V pravdě evropská tragédie.“ vnucuje otázku, zda v dnešní Evropě skutečně nejsme svědky tragédií mnohem větších.

Výtky uvedené v předchozím odstavci lze samozřejmě odmítnout s poukazem na právo každého spisovatele dát textu takové vyznění, jaké uzná za vhodné. Pozorný čtenář ale také v knize odhalí řadu faktografických nedostatků, které lze obhájit jen těžko. Některé lze jistě označit za drobnosti, které v kontextu více než tisíc let dlouhé české historie nehrají zásadní roli (Karel IV. byl ženatý čtyřikrát, ne „jen“ třikrát, Václav II. zemřel o rok později, než se v knize píše atd.), protažení existence třetí československé republiky až do roku 1968 znamená ovšem hrubou marginalizaci významu událostí února 1948 a chybná datace vzniku Československa (18. října 1918 místo správného 28.) a demonstrace na Národní třídě v roce 1989 (posunutá v textu na 11. listopad) vrhají špatné světlo na autorovu erudici jako takovou. Stejně tak v úvodu i v závěru knihy vyskytující se tvrzení, že v Česku ani na Slovensku se dnes s nostalgií nevzpomíná na společný stát, je možné považovat za hrubě zkreslující, nemáme-li přímo použít odsudek nepravdivé. Že autorovi (či sazečovi?) dělá problém česká a slovenská diakritika, asi není až tolik překvapivé, absurdní nádech ovšem tyto chyby dostávají v souvislosti s tím, že na konci knihy je zařazen krátký návod, jak se specifické české a slovenské znaky vyslovují. Poněkud kuriózní chybou je pak umístění Prahy na tok Labe na přiložené mapě.

Je velmi nesnadné knihu jednoznačně ohodnotit z pozice českého čtenáře. Na jednu stranu obsahuje chyby, za které by český maturant v dějepisu těžko dostal lepší ohodnocení než nedostatečná, na druhou stranu je nutné mít na paměti, jaké cílové skupině čtenářů je text určen. Pro ně obsahuje přiměřené penzum informací, které je nezahltí a zároveň jim poskytne základní přehled, aby se při jednání s českými a slovenskými přáteli vyhnuli některým nemístným či naivním otázkám. Pro české a slovenské politiky a diplomaty pak představuje svým způsobem cennou zpětnou vazbu, která by mohla motivovat k nastolení nových témat prezentace obou zemí švédské veřejnosti.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.