Ouředník, Patrik: Konec světa se prý nekonal

Ouředník, Patrik
Konec světa se prý nekonal

recenze beletrie česká

Patrik Ouředník se ve svém nejnovějším „románu“ po sedmi letech vrací k tématu apokalypsy. Tentokrát ale ne v tak depresivním tónu; naděje a optimismu tu najdeme až dost.

Konec Ouředníkova útěku do jazyka se nekoná… ani ve francouzštině
Patrik Ouředník
: Konec světa se prý nekonal. Přel. Olga Špilarová, Torst, Praha, 2018, 178 s.

Je tomu už sedm let, co se v knihkupectvích objevila divadelní hra Patrika Ouředníka Dnes a pozítří, pojednávající o strategiích přežití v době, která už nikam nesměřuje, nic nechce, po ničem netouží. „Připozdívá se, připozdívá,“ napsal jsem tehdy na začátku novinové recenze této hry. „Svět nezadržitelně spěje k zániku, aniž by kdo tušil, k čemu všechno to lidské snažení bylo.“

Návrat, který tu tímto odkazem navzdory všem standardním požadavkům na recenzi provádím, nemá narcistní ani jiný samochvalný podtext. Je to východisko téměř nutné, máme-li se vážně zaobírat novým Ouředníkovým dílem, nazvaným Konec světa se prý nekonal. Román, který románem je a není a který autor napsal francouzsky a nechal přeložit do češtiny, totiž rozvíjí či variuje apokalyptické téma ze hry Dnes a pozítří. A tak se i tentokrát zdá, že je možné textu položit úplně stejné otázky jako tehdy. „Dá se ještě s vědomím beze-smyslnosti myslet? Může takové myšlení pozdní doby, v objektivním i subjektivním smyslu genitivu, ještě přinést lidstvu naději na nový začátek?“

Sedmiletý posun přinesl podstatné změny. Předně formální. Konec světa se prý nekonal je na rozdíl od vcelku tradičního a přehledného modernistického Dnes a pozítří fragmentární struktura, pohybující se na pomezí beletrie a myslitelského aforismu. V počátečním gestu Ouředník rozvrhne jakousi narativní rovinu, vytvoří postavu a událost, náznak narace ale slouží jen jako křivka ve vzduchoprázdnu, díky níž vzniká literární prostor a nějaká orientace v něm. Nesledujeme však peripetie příběhu hlavního hrdiny, jak by se dalo čekat, nýbrž textové vrstvy prostoru pozdní doby, v němž se tento hrdina (a autor, a čtenář) pohybuje. Jde o jakési „hry smyslu“, v nichž se převaluje apokalyptická myšlenka konce. Ouředníkův text ji podrývá pečlivě promýšlenou ironií, takže se z absolutního konce stává relativní končení, které není definitivní smrtí univerza, nýbrž uzavřením jednoho z možných světů.

Další bláznivá postmoderní a nezávazná hra, řekne si otrlý čtenář, jenže tomuto autorovi není nic cizejšího než nezávaznost, odtrženost, či dokonce libovůle. Na slovo „postmoderní“ nicméně v knize dojde: „Přívlastek postmoderní označoval společnost, ze které se vytratila historická racionalita a v níž jistoty zděděné z minulosti pozbyly náhle na zřetelnosti.“ Ne snad, že by se Ouředník snažil vydobývat nějaké nové jistoty, na to si je až příliš vědom nemožnosti a směšnosti takového usilování, jakkoliv by se dalo namítnout, že jeho útěk do jazyka je tou nejpevnější jistotou, kterou má(me). Mnohem bližší je spisovateli-mysliteli ona zřetelnost, která se na konci historické racionality ztrácí a zanechává ve veřejném prostoru myšlenkovou mlhu. Jeho ironie a pootáčení věcí a souvislostí toto mlžno částečně rozhání a přináší radost z myšlení, které se už nebojí konce, protože ví, že po konci našeho světa přijde svět jiný a další a další a tak pořád dokola.

Toto nietzscheovské opakování téhož přináší Ouředníkovi ironickou úlevu od tíhy dějin, která se v mediální implozi stala téměř nesnesitelnou, pro našeho autora především pro vršící se hloupost, pro ztrátu kritické racionality. Fragmentární nalézání zřetelných ostrovů myšlení v mlze indolence vytváří jakousi nenápadnou strukturu naděje, kterou však Ouředník, aby toho dobra nebylo utopicky mnoho, usadí k zemi v odkazu na zábranovskou báseň:

„Když beznaděj
ulekne se dne,
když naděje
se do dne občas uprdne…“

Jak vidno, po vcelku depresivní vizi ve hře Dnes a pozítří je v knize Konec světa se prý nekonal optimismu nakonec až dost. Zatímco před sedmi lety se Ouředník téměř vytrhl z lidského světa, který se tváří v tvář konci zdál vůči živoucímu vesmíru málo významný, v aktuálním fragmentu znovu objevované zřetelnosti je lidské naopak centrem prožívaného literárního dobrodružství. Připustíme-li totiž, že v lidském světě vždy něco důležitého a neopakovatelného končí, uvolňují se nám ruce k hledání detailů, které jako podstatná výbava pozdního lidství nějakým způsobem přece jen přežívají.

Patrik Ouředník se ani ve svém nejnovějším francouzském „románu“ tedy zase tak nemění. Psaním zachraňuje fenomény, které nám v pěně dní snadno protékají mezi prsty. Dělá to neokázale a důsledně, s humorem, který – i když nejde o kunderovský smích Boha, ale spíše o výsměch člověka sama sobě – přece jen dějinně očišťuje.

 

© Petr Fischer

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jáchym z Jáchymova, 31.03.2019 11:48
Ouředník, Patrik: Konec světa se prý nekonal
Není mi jasné, proč pan Fischer dává do uvozovek slovo "román". To by musel dávat do uvozovek taky romány od Vonneguta, Pynchona, Pereca a kdovíkoho ještě. Taky by musel dávat do uvozovek "obrazy" třeba od Picassa nebo Braqua...
Vložil: Karel B., 28.03.2019 19:28
Ouředník, Patrik: Konec světa se prý nekonal
Naprosto skvělá kniha, podle mě Ouředníkova nejlepší. (A to jsem nadšený čtenář vlastně všech Ouředníkových knih už od Šmírbuchu jazyka českého!) Všechny absurdity, kterou naše doba žije, jsou tu semleté jako v kafemlejnku. Ouředník dokáže vystihnout lidskou blbost jako nikdo jiný v dnešní české literatuře.... A jak je u něho zvykem, chytré psaní vůbec nevylučuje humor (dost černý) - chechtáte se na každé stránce.
Vložil: mruk, 28.03.2019 13:35
Ouředník, Patrik: Konec světa se prý nekonal
Ocitovat se v úvodu je správnej samožer! Za mě dobr. mruk
Vložil: Martin Liška, 27.03.2019 15:08
Ouředník, Patrik: Konec světa se prý nekonal
Jméno překladatelky naleznete v tiráži mezi perexem a samotným textem recenze, jako ostatně v každém článku, který je recenzí knihy přeložené z cizího jazyka.
Vložil: Ales Knapp, 27.03.2019 14:04
Ouředník, Patrik: Konec světa se prý nekonal
A kdopak tenhle roman, ktery autor udajne "napsal francouzsky a nechal prelozit do cestiny", do cestiny vlastne prekladal? Jmeno prekladatele, prosim. S Ourednikovym "psanim francouzsky" se nam nejak roztrhl v posledni dobe pytel...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.