Sempé: Marcelín Pivoňka

Sempé
Marcelín Pivoňka

recenze dětská

Někdo se červená, někdo pořád kýchá – i takové drobnosti nám znepříjemňují život, pokud je nedokážeme ovládat. Francouzský kreslíř Sempé rozehrává příběh dvou malých samotářů, z nichž se stanou nerozluční přátelé. Co se ale stane, když život jejich cesty rozdělí?

Prostý, poetický a moderní: Sempé
Sempé
: Marcelín Pivoňka. Přel. Tereza Horváthová, Baobab, Praha, 2018, 128 s.

Kreslíře Sempého zná i u nás leckdo už odmalička: jeho kresby doprovázejí Goscinnyho cyklus knížek Malý Mikuláš. Jiná jeho díla jsou však čistě autorská. Nakladatelství Baobab v roce 2016 nabídlo českým čtenářům jeho knížku Raoul Taburin, o dva roky později přišlo s titulem Marcelín Pivoňka a tuto řadu záhy doplnil ještě Volvox Globator útlou publikací O dětech.

Když Jean-Jacques Sempé (nar. 1932) vypráví o svém dětství a dospívání, nezachází do detailů a dívá se do minulosti s chápavým nadhledem. Přitom by jeho osobní historie hravě vydala na román: je nemanželské dítě, vyrůstá ve skromném prostředí, jeho adoptivní otec se rád napije a rodinný kruh má všechny atributy „italské“ domácnosti. Hlučné scény jsou na denním pořádku, Jean-Jacques se stydí za hysterickou matku, mívá pocit, že se všichni kolem něho snad zbláznili. Od čtrnácti let se živí drobnými kšeftíky: nejdřív prodává jízdní kola, pak jako podomní obchodník zubní pastu nebo víno. Se zfalšovaným dokladem totožnosti nastupuje do armády mladší, než by měl být, a dostává se do Paříže, kde se pro drobné přestupky párkrát ocitne i ve vězení. Na začátku padesátých let, kdy je mu sotva dvacet, se mu podaří prosadit: začíná jeho kariéra kreslíře.

V jednoduchosti je síla
Různé záchranné strategie, jimž se naučil v dětství, se pravděpodobně odrážejí i v jeho tvorbě. Ať už Sempé pracuje jen jako ilustrátor, nebo koncipuje dílo celé, je pro něj charakteritický odstup, nadhled nad popisovanou scénou. Perspektivou vybrané postavy empaticky vnímá svět a jako zručný kreslíř vše doplňuje uměním zkratky, přičemž důraz na podstatné provází schopnost vyzdvihnout i zdánlivě podřadný detail. Humorné podání vybrané situace je pravidlem – ač často mívá i smutný podtón. Jak v knížkách s černobílou kresbou, tak v albech s celostránkovými barevnými ilustracemi je Sempého rukopis nezaměnitelný: žádný hřmotný a okázalý projev, naopak. Pojetí kresby nebo stránky zůstává velmi vzdušné, občas se dokonce objeví jen někde v rohu maličká kresba a dá vyniknout prázdné ploše. Tah je prostý, ale jasný a jistý. Převážně tenká linka jako by nicméně stále prozrazovala, že nic není jednoznačné a že se autor se svým názorem nevnucuje, nechává místo i pro jinou interpretaci. Děti to může lákat stránku si dokreslit nebo vybarvit. Dospělý má možnost dát průchod své představivosti.

Rudý jak rak
Marcelín Pivoňka je ještě malý kluk, ale má velký problém: červená se. Má to ale ještě složitější. Červená se totiž ve chvíli, kdy by se červenat neměl, a naopak se mu to nestane v situaci, kdy by to každý čekal. A protože to ještě víc než on sám řeší jeho okolí – je zkrátka divný –, stane se z něj samotář. Shodou okolností ale jednou potká Reného Myšičku, která pčíká. Nečekaně a často kýchá, ačkoli nemá rýmu. Vadí mu to, protože nechce být středem pozornosti, nerad na sebe upozorňuje. Přitom je roztomilý, ve škole mu to jde a hraje na housle tak dobře, že už vystupoval i s orchestrem dospělých. (Sempé je velký milovník vážné hudby a rád na ni takto mimoděk odkazuje.)

V Sempého příbězích ovšem nevystupují víly ani jiní dobří či zlí duchové. A neobjeví se tak ani věhlasný lékař se zázračnou pilulkou. Oba kluci se prostě se svým problémem budou muset naučit žít. Ale mají štěstí: „byli tak rádi, že se potkali“. Tráví spolu spoustu času, pomáhají si, každý se těší z úspěchů kamaráda, přetrpí žloutenku jednoho či spalničky druhého. V největší idyle, někde v polovině příběhu, se však dole na stránce objeví jen velké tučné „ALE“. René Myšička se nečekaně odstěhuje. Nechá sice Marcelínovi dopis s adresou nového bydliště, jenže Marcelínovi rodiče obálku někam založí a zpráva není k nalezení! Stejně zajímavou další část alba, popisujícího stručně to, že ať chceme, nebo nechceme, život jde dál, prolítneme s očekáváním rozuzlení. Růžové „A“ se nakonec opravdu v závěru objeví; my si zde dovolíme zmínit snad jen to, že dospělému vydrží úsměv na tváři až do poslední stránky, a ani děti plakat nebudou.

Kniha má velký formát, více než sto nečíslovaných stran. Kresba je většinou černobílá, občas oživená jednou i více barvami – celostránková ilustrace ale bývá vybarvena jen částečně. Nejčastěji barva zdůrazní jen jediný detail – Marcelínovu červenající se a stále červenější tvář. Hlas vypravěče je zaznamenán dole na stránce běžným fontem tištěného textu. Doplňují ho občas bubliny s promluvami postav – velikost kresleného písma v nich se mění, od drobného po obrovské, stahující na sebe veškerou pozornost a upozaďující v té chvíli už tak nenápadnou kresbu.

Příběh může mít kromě toho prvoplánového ještě mnohé další významy. Můžeme ho brát i jako zamyšlení nad tím, zda je při jednání s lidmi důležité dělat rozdíl v barvě pleti, zdraví, nadání nebo fyzické kondici. Můžeme v něm vidět opus na spojenectví dvou chlapců, dvou mužů. To, že láska hory přenáší, platí pro dvojici v jakémkoli pojetí. Hlavně však vypráví o síle přátelství – dvakrát je v knize popsána krásná situace, jak spolu René a Marcelín dokázali nejen dělat skopičiny, ale také „jen tak sedět a nic nedělat, mluvit nebo nic neříkat“.

Nejlepší zpráva je, že kniha, která poprvé vyšla francouzsky v roce 1969, zůstává zcela aktuální a poutavá i dnes. A mohou ji – bez uzardění, bez významného pokašlávání a s radostí – vzít do ruky jak dospělí, tak děti.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 751x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce