Ringen, Stein: Perfektní diktatura: Čína ve 21. století

Ringen, Stein
Perfektní diktatura: Čína ve 21. století

recenze sociologie

Kniha přesvědčivě líčí temnou, odvrácenou stranu ekonomického úspěchu Číny. Autor ho srovnává s vývojem v dalších asijských zemích, přičemž pro nejlidnatější zemi světa tato komparace nevyznívá příznivě.

Následováníhodná cesta čínské „stability“?
Stein Ringen
: Perfektní diktatura: Čína ve 21. století. Přel. Jan Krist, Academia, Praha, 2018, 264 s.

Jaká je budoucnost Číny? Jak se její ekonomický úspěch jeví ve srovnání s dalšími asijskými zeměmi? I na tyto otázky hledá odpověď kniha Perfektní diktatura: Čína ve 21. století. Jejím autorem je Stein Ringen (nar. 1945), norský sociolog a politolog, profesor sociologie a sociální politiky Oxfordské univerzity. Pracoval jako vysoký vládní úředník a konzultant OSN. Publikoval řadu knih, z nichž česky vyšel Národ ďáblů: proč si necháváme vládnout? (Masarykova univerzita, 2017). Jiná jeho starší publikace, The Korean State and Social Policy: How South Korea Lifted Itself from Poverty and Dictatorship to Affluence and Democracy (Oxford University Press, 2011), pojednávala o Jižní Koreji, která si také prošla érou nedemokratického režimu. Jak ale napovídá název knihy, tamní autoritářství tuto zemi celkově posunulo kupředu, takže z dnešního blahobytu tam má díky záchranné sociální síti prospěch velká část občanů. Naopak současná Čína je podle autora sociálně rozdělená nerovností a společenským vylučováním, její společenská struktura je křehká, oslabovaná „narušením rodinných vztahů, nedůvěrou a demoralizována útiskem“, poctivost a důvěra jsou neexistujícími komoditami, životní prostředí kontaminováno jedy, jídlo nebezpečné. Panuje v ní totiž nesmiřitelná diktatura, důmyslná ve své formě a nekompromisní v praxi, ojedinělý režim – v lidských dějinách se doposud žádný takový nevyskytoval. Země se jistě modernizuje, ale možná za příliš vysokou cenu.

I když Ringen uznává četné čínské úspěchy v potírání chudoby, v porovnání s dalšími zeměmi asijského světadílu podle něj nejsou nijak úchvatné. Celkově je podle autora Čína přeceňována, a to v mnoha nejrůznějších aspektech. Její ekonomika je ohromná, avšak „ne tak ohromná, jak se svět domnívá“. Sice v ní probíhá rozvoj, ale ten „je poháněn nafouklou marnotratnou investiční bublinou, kterou pohánějí nadměrné úvěry“. Miliony lidí sice unikly nejhorší bídě, ale „Čína je stále zemí s masivní a tísnivou chudobou“. Tamní životní standardy sice rostou, avšak pomalejším tempem, „než je tempo ekonomického růstu, a bez přiměřeného zlepšení kvality života a štěstí, pokud v této oblasti vůbec k nějakému zlepšení došlo.“ Dále je Čína „nadhodnocována ve stabilitě“. Existuje tam stabilita, kterou si tak pochvaluje současný český prezident, ale ta závisí na téměř totalitním útisku. Je nadhodnocována rovněž, co se týče pořádku: „Existuje v ní pořádek, ale ten se opírá o nezákonnost, kriminalitu, korupci a organizovaný zločin.“

V závěru autor nastiňuje několik možných scénářů budoucího vývoje, jako je rozpad Číny, postupná demokratizace nebo vývoj k „dokonalému fašistickému státu“, přičemž nejpravděpodobnější je zřejmě poslední alternativa. V takovém případě národ vždy stojí na prvním místě před lidmi, ze kterých se skládá; jejich soukromé usilování se může naplnit jen tehdy, naplní-li se usilování národa. Takovou ideologii autor označuje za nebezpečnou: je založena na rétorice síly a národní velikosti, člověk jako autonomní bytost v ní přestává existovat a je zahrnut pod národ.

Autor přitom načrtává paralelu mezi obdivem, který navzdory všemu chovali mnozí západní intelektuálové k Sovětskému svazu a který dnes směřují k Číně. A opět je to podle něj obdiv, který přežil všechny nepřízně osudu: „brutalitu Maovy diktatury a všechny její katastrofální důsledky, po Maovi selhání na křižovatce dějin, kdy se režim nerozhodl se politicky otevřít, uchýlení se k politickému vraždění v roce 1989. Filozofové oceňují Čínu jako stát představující civilizaci. Lidé z byznysu po celém světě a akademikové se mohou přetrhnout, aby se mohli zapojit do divadýlka okolo Číny.“

Anglický originál knihy Perfect dictatorship: China in the Twenty-first Century vyšel už roku 2016. V té době by se některá autorova tvrzení mohla zdát přehnaná. Postupně ale přibývají zprávy o „převýchovných“ táborech pro Ujgury a „systému sociálního kreditu“, jenž individuálně hodnotí spolehlivost jednoho každého občana, které se zdají Ringenovy závěry potvrzovat. Respektive dodávají příklady stále dalších a vynalézavějších forem útlaku a kontroly, které autor správně diagnostikoval. Z česky vydaných titulů se dá kniha srovnávat například s publikací Čas strany, aneb kdo a jak řídí Čínu od novináře Rowana Callicka (Mladá fronta, 2015), která rovněž pochybuje o robustnosti čínského ekonomického boomu. Ohledně budoucnosti ale není tak rezolutní a není ani tolik teoretická, naopak se více zakládá na příbězích konkrétních lidí.

Postihnout nejlidnatější zemi světa v jedné knize samozřejmě není snadné a v tomto kontextu se můžeme ptát, jestli Ringenova kniha není trochu černobílá. Tedy zdali trochu nepřechází, že obyčejné Číňany politika údajně příliš nezajímá a jsou především rádi, že je v jejich zemi relativní bezpečí, jak například obdivně konstatovala marketingová expertka Lenka Vrátná, která půl roku, tedy nikoli dlouhodobě, pracovala v Pekingu. Ringen ovšem tvrdí, že prostí Číňané příliš spokojeni nejsou: na čínském území denně dochází k 500 menším masovým incidentům, zvláště protestům proti zabírání půdy a špatnému zacházení s pracujícími. Takže legitimita režimu je podle autora obecně menší, než si obdivovatelé Číny myslí. Implicitně také autor polemizuje s představou, že lidská práva jsou konstruktem, který je cizí čínské mentalitě: v jediné části Číny, kde zatím lidé mají relativní svobodu slova, v Hongkongu, lidé po demokracii otevřeně volají. (Dodejme zde to, co u nás připomíná sinoložka Olga Lomová, že jedním ze spoluautorů Všeobecné deklarace lidských práv byl čínský učenec a diplomat Peng Chun Chang, který tvrdil, že text deklarace vychází i z principů konfucianismu a jiných tradičních východních učení.)

Každopádně co se týká současné politické situace, je recenzovaná kniha hodnověrnější než třeba Čínský svět: jak porozumět současné Číně, čínskému chování a myšlení od Víta Vojty, sinologa, který při čínských návštěvách Miloše Zemana či Petra Kellnera pravidelně tlumočí. Proto je dobře, že kniha vyšla také česky, i když překlad má četné nedokonalosti a najdeme v něm kuriózní spojení jako „katolický pastor“. Až totiž znovu nějaký český pohlavár bude tvrdit, že jezdí do Číny, aby se učil, „jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost,” můžeme se s touto knihou v ruce naléhavě ptát, jestli opravdu stojíme o stabilitu tohoto typu.

 

Na podobné téma:
Čína - velmoc třetího tisíciletí? Revue Prostor 77 - 78

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 501x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce