’t Hart, Maarten: Osud tažných ptáků

’t Hart, Maarten
Osud tažných ptáků

recenze beletrie zahraniční

Literárně hodnotný bestseller… Příběh samotáře, který ztratil matku… Součást literárního kánonu… Anekdotický realismus… Citlivá analýza samoty… Oblíbenější u čtenářů než u kritiky… Hledání svobody – z dosahu rodiny a náboženství… Tvorba Maartena ’t Harta má nadšené příznivce i zavilé odpůrce. Svým nejúspěšnějším románem Osud tažných ptáků zkouší autor štěstí u českých čtenářů už podruhé. Podaří se mu tentokrát uspět?

Osud (po)divných ptáků
Maarten ’t Hart
: Osud tažných ptáků. Z nizozemského orig. Een vlucht regenwulpen přel. Lukáš Vítek, ilustrace Andrea Komárková. Prostor, Praha, 2019, 232 s.

Maarten ’t Hart (1944) patří ke skupině nizozemských prozaiků, kteří se ve svém díle celoživotně vyrovnávají s přísnou náboženskou výchovou. Ne náhodou jejich osobní osudy kopírují poválečný společenský vývoj v Nizozemsku: dětství a mládí v sešněrovaných 50. letech, kdy byla společnost (i v jedné vesnici nebo ve stejné čtvrti) přísně rozdělená podle náboženského vyznání. Nešlo přitom jen o hráz mezi protestanty a katolíky, ale i mezi různými kalvinistickými proudy. V průběhu 60. let následovala mnohdy značně bouřlivá všeobecná emancipace: vzpoura proti rodičům a jejich hodnotám (tj. odklon od víry), sexuální revoluce, rozvoj feministického hnutí, reforma vzdělávacího systému, antiautoritativní výchova dětí, dokonce i snahy o pravopisnou reformu atd. V českém překladu známe z těchto autorů Jana Wolkerse (1925–2007), o generaci staršího, ale stejně jako ’t Hart původem z rodiny patřící ke zvlášť přísné odnoži kalvinistů. Spadá sem však i autor knih (nejen) pro děti Guus Kuijer (1942), který vyrůstal ve společenství neméně přísné katolické apoštolské církve. Všichni tito spisovatelé znali z domova jako jedinou knihu Bibli a jako jedinou přípustnou hudbu zpěv žalmů, což vedlo k tomu, že setkání s literaturou, hudbou, výtvarným uměním atd. v nich probudilo o to silnější touhu objevit i „zapovězený“ svět. Zároveň je však biblické příběhy, a někdy i jazyk, natrvalo ovlivnily. Po období vzdoru se u některých z nich časem projevuje jistá smířlivost a zájem o otázky víry či náboženské snášenlivosti v obecnějším významu. To jsou aspekty, které jsou zajímavé a aktuální i pro české čtenáře, i když zkušenost s tak fundamentalistickou křesťanskou vírou nám obvykle chybí.

Čtivost kontra experiment
Maarten ’t Hart debutoval začátkem 70. let, tedy v době, kdy se výdobytky emancipačních snah projevovaly ve společnosti naplno. V atmosféře uvolněných mravů, extravagancí a nejrůznějších experimentů (a to i literárních: tón v té době udávali autoři seskupení kolem literárního časopisu De Revisor, kteří zavrhovali realistické příběhy a kladli důraz na formu) přišel s klasickým vyprávěním a cudnými hrdiny, jejichž revolta proti starým pořádkům není okázalá. Přihlášením k vypravěčské tradici 19. století se jasně vymezil proti experimentátorům z okruhu Revisora, představitelům tzv. akademismu, tj. směru pěstovaného především na akademické půdě. Spořádanější a méně průbojní čtenáři, kteří se nemohli identifikovat s Wolkersovými živelnými bouřliváky a těžko se prokousávali experimentálními texty akademistů, přijali ’t Hartovy romány s povděkem. Přesto ve své tvorbě (a to nejen románové, ale i esejistické a autobiografické) tematicky čerpá z dobového společenského uvolnění: jeho hrdinové se vyrovnávají s homosexualitou (zákon určující vyšší věkovou hranici pro legální homosexuální pohlavní styk než pro heterosexuální byl v Nizozemsku zrušen v roce 1971, tedy souběžně s ’t Hartovým debutem s touto tematikou), asexualitou či transsexualitou (posledně jmenovaná nálepka se později projevila i v jeho občanském životě, když v 90. letech vystupoval na veřejnosti v ženském oblečení jako „Maartje“). Svou literární tvorbu ’t Hart od počátku vydatně podpořil publicistickou činností (např. literárními a hudebními kritikami, v nichž se pohyboval mezi dvěma póly: fanouškovským nadšením a sžíravou satirou) či účinkováním v médiích. Byl jedním z prvních spisovatelů, kteří se stali i „televizní osobností“, stál u kolébky toho, čemu od té doby říkáme „mainstream“. Uměl přitáhnout pozornost například ostrou kritikou militantních feministek – ve veřejné debatě byl vnímán jako ten, kdo navzdory odklonu od víry představuje kalvinistickou střízlivost a uměřenost.

Bestseller
Vydání románu Osud tažných ptáků v roce 1978 (i když podle autorovy datace na konci knihy vznikl o sedm let dřív) tedy už dopadlo na připravenou půdu. A skutečně znamenalo pro ’t Harta průlom na cestě k širokému publiku. Kniha se stala bestsellerem, v roce 1981 následovala úspěšná filmová adaptace (v hlavní roli s Jeroenem Krabbé, známým z pozdějších hollywoodských produkcí, a s eroticky laděnými scénami, které jsou v přímém rozporu s asexuálním vyzněním knihy). Roku 1990 byl titul zařazen do školní edice doporučené četby, v roce 2014 bylo v rámci každoroční kampaně „Nizozemsko čte“ ve veřejných knihovnách rozdáno přes půl milionu výtisků zdarma. Při té příležitosti dostal ’t Hart nově založenou cenu Diamantové knihy (za titul, jehož se prodalo více než milion výtisků – před vznikem ceny dosáhli takového komerčního úspěchu Harry Mulisch a Kluun). V roce 2010 odhadl časopis Quote jeho jmění na zhruba čtyři miliony eur. Příznačné pro ’t Hartovo místo v nizozemské literatuře (po vrcholné popularitě v 70. a 80. letech) však je, že se o začlenění mezi spisovatelské milionáře musel přihlásit sám. Redakce dodatečný odhad uvedla jízlivým vysvětlením, že do původního žebříčku byla zařazena jen „nejvýraznější jména“.

Maarten ’t Hart v češtině
Českým čtenářům se ’t Hart nepředstavuje poprvé: v revue Světová literatura 5/1986 vyšly dvě povídky v překladu Olgy Krijtové: Nežádoucí plavba po moři (Ongewenste zeereis) a Muiderský zámek (Het Muiderslot). V roce 2002 pak vychází román s detektivní zápletkou Hněv celého světa (Het woeden der gehele wereld) v překladu Jany Pellarové. Kniha oceněná Zlatou oprátkou (pro nejlepší nizozemský thriller), již na náš trh uvedlo nakladatelství Karolinum, však – možná i kvůli nevýrazné šedé obálce – víceméně zapadla. Ukázka z právě vycházejícího románu se objevila už v časopise Plav 10/2017 s názvem Pod hejnem kolih, a to v sérii překladů oceněných v soutěži Jiřího Levého (překladatel Lukáš Vítek v ní získal druhou cenu).

Román Osud tažných ptáků budí pozornost už jen tím, že vychází v rámci Velkého knižního čtvrtku a bude se z něj předčítat během Noci literatury (9. května na různých místech v Praze 2 a v dalších českých městech). Nakladatelství Prostor knihu vypravilo ilustracemi Andrey Komárkové, což je u románu pro dospělé poměrně vzácné.

O čem to je?
Rámcový příběh se odehrává v „současnosti“, zhruba počátkem 70. let 20. století, kdy si třicátník Maarten, mladičký profesor biologie, poprvé v životě domluví schůzku s dívkou, mladší sestrou své velké platonické lásky. Zároveň ho přepadne předtucha, že se schůzky (má se odehrát za dva týdny) nedožije. Neblahé tušení podporují i různé drobné nehody, které vnímá jako zlověstná znamení. To ho podnítí k jakési bilanci dosavadního života. Na přeskáčku, v nestejně dlouhých sekvencích vzpomíná na dětství jedináčka vyrůstajícího v krajním odloučení na odlehlém hospodářství s nemluvným otcem a milovanou matkou, na školní léta, v nichž se osamělost výborného přespolního žáka a jeho sociální negramotnost projevila naplno, na léta středoškolská, kdy se beznadějně zamiloval do nadané klavíristky Marty z paralelní třídy (a z jiné kalvinistické větve). Ve vzpomínkách se vrací i k úmrtí rodičů, zejména k matčinu dlouhému a bolestnému umírání, které pro Maartena vyústilo v definitivní zavržení Boha (a také matka krátce před smrtí přiznává neodpustitelný hřích, rouhání proti Duchu svatému). V „současné“ dějové rovině se Maarten zabývá výzkumem bezpohlavního rozmnožování, dokonce už dokáže „z jedné vaječné buňky… naklonovat pískomily“ – ale před světem to ještě tají (to se v překladu bohužel poněkud zamlžilo tím, že věty „Men moest trouwens eens weten dat ik al zover was, […] Wat een stencils zouden daarvoor niet volgeschreven kunnen worden!“, tj. „Ostatně kdyby lidi tušili, že už to dokážu […] Kolik papíru by se o tom dalo popsat!“, zní v češtině „Jednou se přece musí někdo dovědět, že jsem byl tak daleko […]. Kolik by se ušetřilo popsaného papíru!“). Chystá se na vědecký kongres do Bernu a navštíví celoškolní abiturientský sraz, kde se po letech opět sejde se svou nedosažitelnou láskou. Pobyt ve Švýcarsku, úspěšná prezentace výzkumu a hlavně túra do hor s přitažlivou Adrienne a starším Ernstem, švýcarskými kolegy z oboru, přinese Maartenovi katarzi (podrobnosti tu nebudeme prozrazovat).

Román je psaný v ich-formě. Střídají se v něm bedlivá pozorování okolí – ať už přírody, nebo lidí –, se samomluvnými monology za volantem, v nichž si Maarten přehrává například rozhovory s jediným kamarádem Jakobem. Jeho reakce přitom už předvídá nebo si je přizpůsobuje podle svého. Skutečná interakce s jinými lidmi, zejména verbální, je vzácná. Nejlépe mu je ve společnosti matky, ale i s ní prožívá spíš jen jakési tiché srozumění a oidipovské spolčování proti nerudnému otci. V přírodě, při osamělém veslování rákosišti či cestou do školy po pastvinách s krávami, je Maarten ve svém živlu: zaznamenává každou změnu barevného ladění, dopadu světla, dokáže určit kdejaký zvířecí (ptačí) skřek. Spolužáky na školním dvoře však nejraději pozoruje z bezpečí za okenní tabulí. Běžné dětské hry, jako je skákání přes kozu, pikola nebo „škatule, hejbejte se“, popisuje, jako by studoval chování neznámého živočišného druhu. Také Martu nejraději pozoruje potají a na dálku, ze skutečného sblížení – nejen tělesného, ale vlastně i duševního – má hrůzu. Hovory na jiné téma, než jsou předměty jeho zájmu (tj. jeho vědecký obor, vážná hudba, klasická literatura), se mu nedaří.

Z dnešního pohledu je nasnadě diagnóza poruchy autistického spektra. V knize se však nabízí vysvětlení založené ryze na zkušenostech z dětství bez kontaktu s jinými dětmi, tedy záležitost prostředí a (náboženské) výchovy. Máme tu co do činění s etologickým předmětem bádání: rozdíl mezi vrozenými a naučenými složkami chování. V závislosti na tom, ke které z variant se čtenář přikloní, lze závěrečné Maartenovo smíření s osudem interpretovat buď jako happy end člověka, který se vyrovnal se svým vrozeným znevýhodněním, nebo jako vítězství vzorců chování získaných výchovou, a v tom případě s méně povzbudivým poselstvím: totiž že deformacím z dětství se už nikdy nedá uniknout.

Kánon
Čím román čtenáře dodnes přitahuje? Popisem krize víry, kterou lze považovat za hlavní téma, asi méně než v době vzniku. Kalvinistická terminologie je pro většinu současných nizozemských čtenářů sotva srozumitelná, zatímco pro půl milionu přísných kalvinistů je kvůli této tematice ’t Hart takříkajíc na indexu. Víc oslovuje příběh osamělého kluka a jeho ochromující, romantické lásky, v němž se kromě nostalgiků vzpomínajících na „čas malin nezralých“ možná najde i některý nesmělý středoškolák, jemuž tlak dnešní přesexualizované doby nevyhovuje. Obtíže s běžnými lidskými kontakty „naživo“ se koneckonců vlivem sociálních médií projevují dnes snad ještě víc než v době, kdy se román odehrává. Čtenářské sympatie také budí (autobiografická) linie společenského vzestupu nadaného dítěte z velmi prostých a omezených poměrů. Dětství uprostřed rákosišť, obrazné popisy krajiny, jíž dominuje voda, tráva a obloha, líčení každodenní dřiny bohabojného pěstitele zeleniny, který každý týden naloží úrodu na loď a dobidluje na zeleninovou aukci v nejbližším městečku, protože silnice k jeho hospodářství nevede – to všechno jsou obrazy zašlých dob, v nichž současní čtenáři nacházejí jakousi tresť holandské identity. Rádi podlehnou románové iluzi rozsáhlého přírodního území daleko od civilizace, i když není těžké zjistit, že jde o zhruba 80 hektarů vody a zeleně (původní slatiniště) mezi městy Rotterdam, Delft a Haag. Přesné názvy nejrůznějších rostlin a živočichů přitom u většiny nizozemských čtenářů nevyvolávají jasnou představu: vnímají je jako zvláštnost, která prostě k píšícímu biologovi patří. Důležitou roli jistě sehrál obecný dojem, že jde o silně autobiografickou knihu, ještě umocněný tím, že se hrdina jmenuje stejně jako autor. Tuhle iluzi ’t Hart poněkud narušil, když o matce (až po její smrti v roce 2012) napsal nepokrytě autobiografickou knihu Magdalena, a tak se ukázalo, do jaké míry je románová matka idealizovaná.

Pár glos k českému překladu
Příběh se odehrává v prostředích, která vyžadují dohledávání příslušných (odborných) termínů, opírá se o dobové i místní reálie, pro něž se mnohdy český ekvivalent těžko hledá (tradiční překladatelský hlavolam je například množství nizozemských názvů pro různé druhy vodních ploch a toků či pro označení lodí). K překladu podrobných popisů musí překladatel naplno zapojit vlastní představivost, aby měl jasno, jak popisovaný předmět (např. „perpetuum mobile“ nebo bezprostřední okolí domu) vypadá. K tomu přistupuje autorský styl: záliba v dlouhých větných celcích, do nichž se průběžně doplňují nové a nové informace a odbočky. Tak například tohle souvětí (s. 113):

„Zo werd het haar voorjaar, dat zo direct aanwezig was langs het jaagpad waar het fluitenkruid het grote hoefblad trachtte te verdringen maar dat verdween tussen de huizen waar slechts hier en daar klein kruiskruid, dat het gehele jaar door bloeit, tussen de straatstenen stond zodat zij de lente was op het schoolplein, elke dag opnieuw als ik op de eerste verdieping achter de ramen stond om haar te zien binnenrijden.“

(Doslova tedy: Tak nastalo její jaro, tak bezprostředně přítomné podél vlečné stezky, kde se kerblík pokoušel vytlačit devětsil, avšak mizející mezi domy, kde z dláždění vyrůstal jen místy starček, který kvete celoročně, a tak jarem na školním dvoře byla ona, den co den, když jsem stál u oken v prvním patře, abych ji viděl, jak vjíždí dovnitř.)

Kvůli nejasné interpunkci (nizozemská pravidla jsou volnější) není úplně jednoznačné, co mizí mezi domy: vztažná věta (v překladu přídavné jméno slovesné) se může týkat jak jara, tak kerblíku. V překladatelově interpretaci se týká dokonce devětsilu: „Tak podél pobřežní stezky – kde se kerblík lesní pokoušel vypudit vysoký [sic!] devětsil, mizející mezi domy, u nichž mezi pouličními kameny místy vyrážel pouze nízký kerblík [sic!], kvetoucí po celý rok – vypuklo její jaro a ona se každým dnem, kdy jsem ji za oknem prvního poschodí vídal přijíždět do školy, stávala jarem školního dvora.“

Jak z příkladu vyplývá, navzdory drobným významovým posunům se překlad čte dobře. Proč se přesto nedá hladce střídat čtení originálu a překladu? Předně proto, že překlad vyznívá archaičtěji než originál. Spojení „na lučinách mého dětství“, hrdina, který se „nyní ubírá“ do školy nebo se „vrací na lože“, „vůně jeseně“ či „podzimkové slunce“, „zraky“ (místo oči) apod. navozují místy dojem, že čteme snad Jiráska. (Jen pro srovnání: švédská nederlandistka Ingrid Wikén Bonde vysvětluje v článku o ’t Hartově čtenářském úspěchu ve Švédsku v časopise De Gids 7/2009, proč jsou jeho knihy tak vhodné k překladatelské průpravě studentů nederlandistiky: „’t Hart používá běžnou mluvenou nizozemštinu, v počátečním období ještě bez nápadných dialektických či stylistických znaků.“) Někdy se překladatel do těch starožitností trochu zaplete: „o jiné šedé sobotě“ (ve významu „v […] sobotu“) nebo „do důlku mezi chřípí a skráň si vložila prst“ (místo „mezi chřípí a tvář“ – „wang“). Popis „chlapík ježatých černých vlasů a černého kníru“ v kontextu hrdinovy ordinérní hádky s jiným řidičem (v 70. letech 20. století) působí až (nechtěně) parodicky.

Tím narážíme na jistou stylovou nevyváženost překladu: z hrdinova archaizujícího monologu, jímž se z Maartena v češtině stává větší podivín než v originále, neústrojně vyčnívají obraty typu „až budu poněkud líznutý“ („als ik enigszins aangeschoten ben“ – když jsem mírně podnapilý), „nemám páru, co je to být šťastný“ („ik weet helemaal niet wat dat is: gelukkig zijn“ – já vůbec nevím, co to je: být šťastný). Podobnou stylovou studenou sprchu přináší replika Marty, pobožné vzorné studentky, která na školním dvoře „způsobně proplouvá kolem nároží“ a v dospělosti při hře na klavír jen nahradí Haydna Brahmsem. Když se totiž s Maartenem setkají na školním srazu, řekne mu současnou dikcí: „Se vší tou klasikou bys měl seknout. Pop music je fakt sranda.“ („Dat hele klassieke, daar moet je vanaf, popmuziek kan zo leuk zijn.“ – S tou ryzí klasikou bys měl přestat, populární hudba je někdy moc prima.) Ještě výraznější anachronismus je „rozverné harašení“ ve scéně z počátku 70. let – přitom jde o termín, který v češtině vznikl nejméně o dvacet let později.

Z holandských úst zní divně vysloveně české zaklení „doprčic“ – jednou pro „verdomme“ (kletba, kterou zejména věřící považují za mimořádně hrubou: jestliže ji používá Maarten, vypovídá to něco o jeho momentálním vztahu k víře), jednou pro „sakkerju“ (tedy řekněme „saprlot“, z úst presbytera opět poměrně troufalá narážka na Boha – z francouzského sacré dieu). Jiný eufemismus náboženské kletby (jako výraz údivu) překladateli i redaktorce, jinak zkušené překladatelce z nizozemštiny Janě Pellarové, zcela unikl, a tak v překladu čteme: „Gunste, je tady nějaký kostel?“ („Gunst, is hier een kerk?“ – Jejda, on je tady nějaký kostel?). Představu o prostředí děje narušuje označení „pobřežní stezka“, protože vyvolává dojem, že cesta vede po mořském břehu. Jde přitom o „vlečnou stezku“ podél splavného toku, kudy procházeli lodníci nebo koně a loď táhli. Jsou to spíš drobnosti, které však při čtení jinak zdařilého překladu přece jen ruší.

Překladateli patří uznání za důkladnou přípravu a péči, kterou textu věnoval (vypráví o tom v interview na H7O) i za stylistické schopnosti. Také pozorná korektura textu zaslouží v dnešní době, kdy se na nějaký ten překlep nehledí, zvlášť vyzdvihnout.

Záhadný titul
Název Een vlucht van regenwulpen (doslova Malé hejno kolih malých) je téměř ikonický. K příběhu biologa a náruživého ornitologa se přesný, a přitom i poetický název hodí: termín „vlucht“ totiž souvisí s letem, druhový název ptáka zase obsahuje „déšť“ (regen). Nevýhoda je, že český překlad nejenže nevede k jednoslovnému označení, ale i poezie se ztrácí. Ani jiné varianty (Tah kolih, jak uvádí Slovník severských literatur, či už zmíněný název časopisecky publikovaného úryvku Pod hejnem kolih) příliš „nezní“. Osud tažných ptáků však vyvolává otazníky: kolihy malé (na rozdíl od velkých, které v Nizozemsku hnízdí a také o nich je v knize pár zmínek) jen dvakrát ročně přeletí – o jejich osudu se v románu nic nedozvíme. A Maartenův osud se dá spíš přirovnat k ptákům, kteří se označují termínem „dwaalgast“ (doslova zbloudilý host): jde o jedince, kteří se nedopatřením ocitnou v cizím prostředí. Překladatel tento termín skutečně převádí jako „tažný pták“. Tím se tedy snad vysvětluje nový český titul (a také název této recenze).

Původní překladatelův doslov, který se údajně do knihy nevešel najdete zde
Interview Onna Bloma z roku 2014 o románu Osud tažných ptáků, natočené v autorově domě a zahradě, ale i v místech, kde se román odehrává (poblíž vesnice Maasland)

 

© Magda de Bruin Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.