Ginsberg, Allen: Iron Curtain Journals

Ginsberg, Allen
Iron Curtain Journals

studie beletrie zahraniční

Rok 1965 byl pro básníka Allena Ginsberga hodně hektický: navštívil Kubu, Prahu, Moskvu, Leningrad, Varšavu a Krakov. V Praze byl zvolen králem majálesu, byl vyhoštěn a skončil v Londýně. Celou dobu si psal deníky, které nyní vycházejí pod příznačným názvem Deníky zpoza železné opony.

Ginsberg na výletě za železnou oponou
Allen Ginsberg
: Iron Curtain Journals. Ed. Michael Schumacher, Minneapolis, University of Minnesota Press 2018, 262 s.

Ginsberg si deníky psal již od chlapeckých let a pokračoval v tom po celý život. Postupně vycházejí tiskem a nabízejí tak cenný vhled do zákulisí básníkova uvažování, tvorby, ale i života. Pokaždé je to četba zajímavá. Ginsberg se nikdy nesoustřeďuje na pouhý popis událostí, vždy jde jaksi za ně, vkládá do záznamů své pocity, často zde nacházíme jak zápisy jeho snů – důležitý pramen k pochopení básníka i jeho tvorby –, tak první verze jeho básní. Zkrátka, Ginsbergovy deníky jsou vždy básnivé.

A totéž platí i pro Iron Curtain Journals, vzniklé v roce 1965. Musel to pro Ginsberga být rok skutečně důležitý, především díky zkušenosti s reálným socialismem, zkušenosti ne zrovna příjemné, rozhodně však potřebné. Ne že by měl předtím o zemích socialistického tábora a o jejich politice nějaké přehnané iluze, v tom měl jasno již dávno – nicméně zažít konfrontaci s nimi na vlastní kůži je jiné než si o ní číst v New Yorku. Ostatně, všechny deníkové zápisy o tom jednoznačně vypovídají. A pokud ne přímo, tak ono poznání cítíme někde vespod. Zajímavé přitom je srovnat ducha zápisů z různých zemí, to, oč se hlavně zajímal a jak.

Pozvánka na Kubu
Než se podíváme na vlastní text deníků a na to, jak k zápiskům přistupoval editor, je vhodné – možná rozsáhlejší – přiblížení všeho, o čem si Allen Ginsberg na svých cestách socialistickými zeměmi psal, co zažil. Koncem roku 1964 obdržel básník oficiální pozvání kubánského ministerstva kultury na spisovatelskou konferenci, jež rád přijal. Kvůli americkému embargu sice nebylo tak lehké se na Kubu dostat, nakonec ale 18. ledna 1965 přistál v Havaně.

Vedle oficiálních setkání si záhy našel přátele mezi mladými básníky, hledal i milostného partnera – což ovšem nebylo tak snadné, pronásledování homosexuálů bylo na Kubě součástí oficiální politiky a Ginsberg je ve svých zápiscích zhusta popisuje. Píše o vylučování i domnělých homosexuálů z vysokých škol („na univerzitě nemůžeme strpět homosexuály“, znělo vysvětlení rektorátu). Toto téma se pro něj stává zásadním, mluví o něm i s představiteli režimu, novináři. Uvádí je do širších souvislostí, jako v zápisu z 31. ledna: „… miliony Kubánců si honí, bordely jsou zavřené, dívky si chrání svá panenství, žádný ventil pro sexualizaci komunistického režimu. Pocit viny z onanie, strach z toho, dotknout se jiného těla, vede k politickým vztahům, dvojsmyslnosti a strachu.“

Nevidí přitom jiné východisko než uvolnění tabu, a to nejen sexuálních. Ale jak to provést, ptá se 5. února: „Klíčovou strukturální otázkou zde je, pokud se někomu nelíbí konkrétní politika strany nebo ji chce kritizovat, jakou platformu má k veřejnému vystoupení? Anebo pokud má pocit, že jeden z vůdců je pomatený, hloupý nebo neurotický, jak to má veřejně vyjádřit?“ Všude ovšem naráží na byrokratickou zabedněnost, ideologii. Například když navrhoval vysoké úřednici ministerstva kultury, aby pozvali The Beatles, že by to mohl domluvit a mladým Kubáncům by to jistě udělalo radost, nemluvě o mezinárodní propagaci, setkal se s chladnou reakcí: „Tady je skoro nikdo nezná. Já je sice znám, nemají ale žádnou ideologii,“ zněla odpověď. Píše i o ideologických střetech s dalšími jihoamerickými hosty konference: „Máš vypláchnutou hlavu, kapitalisticky i komunisticky.“ Zároveň píše o přátelských rozhovorech s chilským básníkem Nicanorem Parrou, který mu mimo jiné dává cenné svůdcovské rady. Ty se Ginsbergovi mohly hodit, nakonec mělo jeho hledání úspěch, byť se neustále strachoval o osud svých mladých přátel; tajná policie totiž nelenila. Dopadlo to tedy očekávatelně: Ginsberg byl zatčen a eskortován do kanceláře imigračního úřadu, kde mu bylo sděleno: „Zařídili jsme vám odlet na dnešní dopoledne, 10:30, do Prahy, Londýna a New Yorku.“

Do Prahy přiletěl 18. února, okolnosti jeho pobytu jsou, myslím, dostatečně známé, pomineme je tedy. Bohužel mu StB ukradla jeho pražský deník, editor tedy zařadil jednak dva dopisy, otci a Parrovi, v nichž své pražské zážitky, oficiální i neoficiální, barvitě popisoval, a také Ginsbergův nedokončený pokus zápisky rekonstruovat zpětně. Jedno je jisté: Prahu si Ginsberg užíval a Praha si užívala Ginsberga. I s těmi jeho slavnými teniskami, které si přivezl z Kuby.

O drogách ani slovo!
Jelikož měl dost peněz z honorářů a tantiém, mohl si dovolit výlet do Sovětského svazu a Polska – zde máme naštěstí deníky dochované. Do Moskvy jel vlakem, což byl jistě silný zážitek. Ještě cestou si zapsal: „Vyměním s vámi Diamantovou sútru za Komunistický manifest…“ Na to ale nedošlo, sovětská realita byla taková, jak si asi dovedeme představit. Již první den se mu dostalo od informované sovětské strany varování: „Máme za sebou válku a odlišný život, takže o jistých věcech je lepší nemluvit… zvláště s novináři. Lidé by vám nerozuměli a ani nechtěli rozumět. Doufám, že pochopíte náš pohled.“ A ještě: „Vedeme zde normální sexuální život. Rusové možná nemusí sdílet vaše zájmy, byť máte možná v něčem pravdu či cenný názor. Takže vaše předsevzetí dívat se a mlčet je tím nejlepším.“ Nebyl by to ale Ginsberg, aby něco takového vydržel, byť pouze v soukromých kruzích. A i tam se setkával s odporem, možná ovšem motivovaným obavou z všudypřítomné KGB. Takže mu básník Jevgenij Jevtušenko, s nímž se vídal, řekl: „Allene, mám tě rád a jsi skvělý básník, ale o dvou věcech se mnou nemluv: drogy a homosexualita.“ Ginsberg se setkal i s dalšími básníky, Annou Achmadulinovou, Andrejem Vozněsenským (ten mu připadal odvážnější), bývalou milenkou Majakovského Lili Brik a dalšími. Setkal se i s Bulatem Okudžavou: „… štíhlá tvář čtyřicátníka, s knírem. ,Vůči slabým se chovám jako masochista. K těm nahoře, to jsem jiný hombre.‘ ,A s jakou taktikou na ně?‘ ,Chci je zamordovat… a to dělám, pomalu a jinak,‘ a pohlédl na mě náhle apokalyptickýma kovově modrýma falešnýma očima, trochu opilý.“

Viděl se se svými ruskými příbuznými, kteří se v 30. letech vrátili z Ameriky do sovětské Moskvy. Setkání to bylo dojemné, probírali rodinné historie, vzpomínali, v jednom albu Ginsberg narazil na fotografii sebe sama coby malého chlapce.

Bohužel se mu nepodařilo setkat se s Josifem Brodským, který měl tehdy problémy s úřady, takže o něm nikdo – ze strachu – nechtěl mluvit, „neznali ho“. Totéž platilo pro básníka a matematika Alexandra Jesenina-Volpina, syna slavného básníka. Ten byl též coby vězněný disident na černé listině, a tak Ginsberg opět narážel na zeď mlčení či zapírání. „Je to blázen,“ říkali mu. Když se mu ale podařilo jej vystopovat, zjistil, že je ze všech sovětských básníků nejnormálnější a také nejodvážnější. A když se s ním přišel Jesenin-Volpin na nádraží, kam Ginsberga doprovodil i Jevtušenko, rozloučit, neodpustil si Ginsberg malý žert: „Pane Jevtušenko, seznamte se – pan Jesenin-Volpin.“ A nasedl do vlaku a odfrčel do Varšavy.

Měsíc strávený v Polsku byl v podstatě dovolená, Ginsberg se choval především jako turista, chodil do kaváren, na jazz, navštívil Osvětim, Poznaň, k žádným velkým střetům zde nedocházelo – jistě i díky daleko uvolněnější atmosféře, což se projevilo i v jeho zápiscích. Píše ale také o averzi Poláků vůči Rusku, o varšavském povstání a Rudé armádě, čekající na druhém břehu Visly, až nacisté všechen odboj povraždí…

Po návratu do Prahy 30. dubna jej čekalo pozvání účastnit se studentského majálesu a známé události – vše popisuje v dopise Nicanoru Parrovi, psaném ale ex post z Londýna. Píše o tom, jak šel s Karlem Kosíkem („sukničkář“) v prvomájovém průvodu, zmiňuje se o názoru přátel, že na Kubě ho tajná policie použila jako záminku proti kulturní instituci Casa de las Americas. A totéž byl nejspíš i důvod jeho vyhoštění z ČSSR do Londýna. V letadle pak napsal svoji známou báseň Král majáles.

Kniha je uzavřena popisem hektického londýnského pobytu, setkání s The Beatles, s Bobem Dylanem a dalšími, již je to ale jiné kafe. Bezpečné… Celý svazek Deníků zpoza železné opony je důležitá položka v ginsbergovském kánonu, cenné svědectví, ovšem jednu závažnou výtku si nemůžeme odpustit: editor trestuhodně opomenul ověření českých, ruských a polských jmen a lokalit, narážíme tak například na toto tajemné jméno: McKievicch… Vedle toho postrádáme poznámkový aparát s přiblížením zmiňovaných osobností, pro Ginsbergovy knihy, na jejichž ediční podobě se podílel, to totiž byla samozřejmost. Tyto údaje v knize sice nacházíme, ovšem spíše náhodně, nejspíš pouze u těch jmen, která Ginsberg nezkomolil. Čtenář neznalý reálií se tak nedozví, kdo byl, například, onen McKievicch, ale také Boulata A. (Bulat Okudžava), Hayck (Jiří Hájek) nebo Novony (Antonín Novotný)… Škoda – jak již bylo řečeno, Ginbergovy zápisky zpoza železné opony jsou četba nadmíru zajímavá.

 

© Josef Rauvolf

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 448x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce