Fombelle, Thimotée de: Neverland

Fombelle, Thimotée de
Neverland

recenze beletrie zahraniční

Francouzský spisovatel Timothée de Fombelle není pro francouzské ani české čtenáře žádným nováčkem. Románem Neverland se však poprvé obrátil nikoli k dětem, ale k dospělému publiku. Poetický, často velmi dojímavý text připomíná, že si v sobě všichni neseme aspoň část svého dětského světa. Někdo samozřejmě méně, někdo více.

Neverland aneb tak trochu jiná Země Nezemě
Timothée de Fombelle
: Neverland. L’Iconoclaste, Paris, 2017, 128 s.

Thimothée de Fombelle se dosud vyhříval na výsluní dětské literatury, během své literární kariéry si vybudoval mezi autory pro děti a mládež neochvějnou pozici. Nyní se však rozhodl zkusit štěstí v silně konkurenčním prostředí beletrie pro dospělé. Ve svém – z tohoto pohledu debutovém – románu se pokouší nalézt cestu zpět do dětství, do jakési Země Nezemě, zkrátka Neverlandu. Byl to pro de Fombella krok správným směrem, nebo by měl raději zůstat u tvorby pro děti?

Napořád dítětem
Přestože publikuje už od devadesátých let minulého století, jeho první fantastický román pro děti spatřil světlo světa až v roce 2006. Jednalo se o první díl dodnes velmi oblíbené knižní série Tobie Lolness (č. Tobiáš Lolness, 2007). Autorovi přinesl mezinárodní úspěch, a to jak u čtenářů, tak u kritiky, která řadu ověnčila celkem asi dvaceti literárními cenami za dětskou literaturu včetně prestižní Ceny Hanse Christiana Andersena. V roce 2010 publikovalo nakladatelství Gallimard další de Fombellovu úspěšnou sérii s názvem Vango (česky titul vyšel v jednom svazku v roce 2013). Poté vydal de Fombelle ještě několik dětských románů, například Céleste, ma planète, Victoria Rêve nebo Le Livre de Perle (č. Dva životy pana Perla, 2015). Pod českými překlady je zatím vždy podepsána Drahoslava Janderová a všechny vyšly v nakladatelství Baobab, které si, jak vidno, autora všimlo poměrně záhy a jeho kariéru pečlivě sleduje.

Timothée de Fombelle je považován za jednoho z nejtalentovanějších současných tvůrců dětské literatury. I proto byl jeho částečně autobiografický debut na poli literatury pro dospělé významnou událostí.

Neverland: země, která není
Už samotný název románu vyvolává různorodé představy. Co je vlastně Neverland? Země, která není? Fiktivní svět dětské fantazie? Či snad skrytá pocta autorovi děl o Petru Panovi, v nichž se Země Nezemě objevuje? Pravdivé je snad každé vysvětlení. Autor nechává čtenáři volnost nejen při interpretaci názvu, ale i celého příběhu. A o to přece jde – každý z nás si v sobě uchovává kousek dítěte a někdejšího světa fantazie. Naše vzpomínky na téměř zapomenutou říši zašlého dětství se ale v mnohém liší a v každém vzbuzují různé pocity. Stejně jako tato kniha, která si klade za cíl sfouknout tlustou vrstvu prachu z truhly dětských vzpomínek a pomoci nám připomenout to, na co jsme možná dávno zapomněli.

„Jednoho zimního rána jsem se vydal ulovit dětství. Nikomu jsem o tom neřekl. Rozhodl jsem se ho polapit celé a ještě živé.“ Autor a vypravěč příběhu v jedné osobě se jednoho dne vydává na dobrodružnou cestu s nejistým výsledkem. Cíl mise: objevit ztracenou říši dětství. Jako pohádkový hrdina se na cestu připravuje náležitým způsobem, kreslí si mapy, píše deníky, chystá si nářadí, které by mohl potřebovat, a aby bylo dobrodružství kompletní, výpravu absolvuje na koni (ve skutečnosti však samozřejmě jede autem). V rámci své cesty se navrací do domu svých prarodičů, v němž trávil s rodinou každé prázdniny a kde také kdysi došlo k tomu, že ho dětství opustilo a už se nevrátilo. V domě už dlouho nikdo nežije. O to více prostoru pro fantazii má autor k dispozici. Dnem i nocí se prohrabává krabicemi plnými fotografií, předmětů i vzpomínek. Jejich prostřednictvím se vrací k jednotlivým momentům svého dětství, přičemž zásadní roli zde hraje smyslové vnímání – autor sám připouští, že si už přesně nepamatuje, jak se co stalo, ale velmi dobře si vybavuje jednotlivé vůně, obrazy a pocity. Vůni rána, ranní chlad, pach dřevěné postele, dětské hry. Tímto cestováním v čase se autor pokouší nalézt cestu ke svému vnitřnímu dítěti. „Potom jsem si jednou ráno klekl do písku naplaveného řekami. Prosíval jsem jej pomalu, den za dnem. Ale to, co zůstane v sítu, mě nezajímá. Zajímá mě to, co sítem projde, co unikne, písek jemnější než dým. To je totiž dětství.“

Nejasná hranice mezi fantazií a realitou
Problematická může být už samotná struktura románu, který tvoří dva protipóly: imaginární dobrodružná poloha, v níž se de Fombelle mění téměř v Indiana Jonese, vybaveného mapami a různými „udělátky“; a druhá, realistická osobní zpověď, plná smutku i radosti.

Téma románu je sice velmi osobní, avšak současně natolik univerzální a aktuální v každém věku, že se s ním jistě každý čtenář dokáže ztotožnit. Přestože jsou na začátku obě vrstvy vyprávění jasně rozlišeny, autor jako by v průběhu vyprávění sám ztrácel přehled o tom, co je realita a co fikce, a čtenář tak v některých případech stojí před dilematem: jedná se ještě o skutečnost, nebo je to jen další výplod de Fombellovy fantazie?

De Fombelle velmi rád přeskakuje z jednoho tématu na druhé. Čtenář tak sotva stačí držet krok s jednotlivými událostmi, které autor popisuje. Román tím však dostává svižný rytmus, který dobře koresponduje s motivem návratu do divokého a nespoutaného dětství. V případě poslední kapitoly to už ale může být spíše na škodu. Autor zde objevuje dítě, jehož totožnost neznáme, hovoří s ním a nakonec vidí sám sebe, jak s dítětem odchází. V souvislosti s předchozími událostmi by se nabízelo vysvětlení, že oním dítětem je sám autor, avšak následující „roztrojení“ osobnosti je lehce matoucí. Závěr románu tak bohužel vyznívá spíše do ztracena a ve čtenáři zanechá více otázek než odpovědí.

Příliš poetická zpověď?
De Fombelle označuje svůj debut pro dospělé za poezii v próze. Na první pohled patrný rytmus jednotlivých slov a vět jako by skutečně čtenáře nesl po rozbouřených vlnách dospělého života. Snaha o poetický styl je zcela zjevná, možná až příliš násilná. Autor se doslova vyžívá v abstraktních popisech, které ve čtenáři zanechávají pouze vágní představy. Nevyhýbá se ani vytváření vlastního lexika, jehož význam není vždy na první pohled patrný. K snadnému porozumění nepřispívají ani komplikovaně vystavěná souvětí, nezřídka tvořící celý odstavec. Na první pohled se zdá, že se autor do svého vyprávění a fantazie ponořil tak hluboce, že na čtenáře úplně zapomněl. Poměrně malý rozsah díla je však v tomto případě spíše ku prospěchu. Román totiž neztrácí na lehkosti a neuzemní čtenáře tíhou vyvolaných vzpomínek a emocí.

Líbivý útok na emoce
Jedno se de Fombellovi nedá upřít: emoce rozhodně vyvolat umí. Při četbě Neverlandu se bude čtenář nejspíš smát, a bude i plakat. Nejedná se však o prvoplánovou hru na city, ale o dobře promyšlenou strategii. Kapitolu po kapitole odhaluje autor jednotlivá zákoutí dětské duše, a pokud čtenáře neobměkčí vzpomínky na hru na indiány, pak dojemné vyprávění o prarodičích jistě ano. De Fombelle umí být vtipný a dojímavý zároveň, a co se týče citů, nebojí se jít až na dřeň. Román v sobě snoubí prvky dobrodružného stylu Julese Verna, fantazii J. M. Barrieho, autora slavného Petera Pana, a něžnou atmosféru Malého prince.

Přestože je to dílo v mnoha ohledech komplikované, jedná se o příjemnou četbu, která i přesto, že vyžaduje nutnou dávku soustředěnosti, stojí za to. Ačkoliv Neverland v roce vydání nefiguroval v nominacích na žádnou literární cenu, de Fombellův vstup do světa literatury pro dospělé není žádný propadák.

 

© Eliška Turčanová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 579x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce