Garfield, Simon: Ten můj font

Garfield, Simon
Ten můj font

recenze kultura

Kapitoly z dějin typografie a zároveň přehledná příručka k rozlišení písem a fontů, k tomu základy typografických pravidel. A spousta, spousta historek spojených s písmenky, jejich návrháři, aktivními uživateli i pouhými konzumenty. Kniha Ten můj font od britského novináře Simona Garfielda je doslova nevyčerpatelná studnice informací.

Vymrštěný jazyk ještěrky
Simon Garfield
: Ten můj font: Stručné dějiny typografie v esejích. Přel. Tomáš Jajtner, Kateřina Bártová, Tereza Filipová a Hana Ditrichová, vydal Filip Tomáš – Akropolis, 2018, 296 s.

Začíná se sice od Gutenberga, tedy před polovinou 15. století, letmo jsou zmíněny třeba i dřívější metody tisku v Číně a Koreji, ale velká část tohoto velmi poutavého vyprávění o písmu se odehrává i v současnosti. Při popisu desítek druhů fontů (z těch sta tisíc, které jsou v typografii k dispozici) tak poznáme zákulisí jejich použití v reklamě a marketingu, na cedulích, silničních ukazatelích, vývěskách a plakátech, na obalech zboží a samo sebou i v tiskových sestavách počítače, na obrazovce mobilu či v knižní sazbě včetně komiksových bublin. Projdeme si nejen výčet fontů nejlepších – nejvíce používaných nebo nejlépe viditelných, ale zastavíme se též u nejhoršího písma na světě. A dostane se nám i pár rad jako z psychologické poradny, abychom nezapomněli, že se podle fontu dá poznat, jaký jsme typ člověka. Ostatně to, jak jsme se písmo naučili popisovat, prozrazuje, že je vnímáme antropomorfně: celému písmu se (pod vlivem angličtiny) říká „tělo“, tah vystupující z písmene je „vous“, rovná část písmene „rameno“, celý tvar písmene má „tvář“.

Příručku Ten můj font sepsal britský novinář a autor dvou desítek publikací na nejrůznější témata – od aut přes válečné deníky, hudbu či mapy až po wrestling – Simon Garfield (1960). Pokud jsme se o typografii dosud zajímali jen málo, pak se od Garfielda postupně dozvíme i mnoho jak prvořadých, tak podružných detailů. Třeba že je (tištěné) písmo různě staré a podle vlasti svých návrhářů nebo místa prvního užití má pestré geografické kořeny. Nebo že mu nejsou cizí pirátské aféry, že zažívá módní vlny a někdy se řídí též genderovými stereotypy.

K pravidlům typografie a radám, jak a jaké písmo používat, se sice dostaneme až v 18. kapitole, jež kromě základního desatera doporučení vrší další a další příběhy o tom, kdy se překročit zavedené pořádky vyplatilo, a kdy ne, nicméně mnohem dříve se dočteme třeba o tom, že bouřit se proti pravidlům se může, ale nemusí vyplatit. Tak třeba základní poučka praví, že zatímco knižní grafika stojí na užití patkového písma, pro texty na webových stránkách je vhodnější sáhnout po bezpatkovém: proto když se firma IKEA rozhodla sjednotit marketingovou komunikaci na papíře i na internetu a omezit se na tučnou Verdanu, dalo se to považovat málem za revoluci.

Byl jednou jeden font
V Garfieldově podání vybrané sady písem ožívají v „osobních“ příbězích – ať svých, nebo svých tvůrců, případně v příhodách s nimi volněji spojených. Vyprávění se však neřídí chronologií – proto ten výmluvný podtitul Stručné dějiny typografie v esejích. Spíš než „úvod do dějin typografie“ totiž text v souhrnu připomíná sbírku povídek s písmeny v hlavních rolích.

Knihu tak trochu nečekaně neotvírá portrét Gutenbergův, ale povídání o peripetiích počítačových písmových sad. Zatímco první počítače měly ve výbavě možnost jediného typu písma, Steve Jobs v roce 1984 s uvedením prvního Macintoshe nabídl také poměrně širokou nabídku různých fontů. Další firmy nezůstaly pozadu, a tak se například takový Comic Sans (původně vyvíjený do komiksových bublin, kde měl správně znázorňovat s lehkou ironií podaná zvolání typu PRÁÁÁSK!!! a ÚÚÚÚ!!!) později objevil v doplňkové sadě Windows 95. Podobně je například historie nápisu „easyJet“ na letadlech nízkonákladových linek (v kapitole o čitelnosti a čtivosti písma) doplněna výkladem o celé peripetii brandingu dané společnosti, postaveného právě na použití nápisů vyvedených malým písmem.

Až v páté kapitole se autor přes připomínku jisté historické publikace o typografii šikovně přenese do historie, ba takřka prehistorie z hlediska písma, jen pár desetiletí po vynálezu knihtisku. Ten byl kolem roku 1500 údajně už tak rozšířený a zdaleka nesloužil jen k šíření náboženských knih, ale i spisů intelektuálních (filozofických či historických pojednání) a erotických, až se začaly objevovat pochyby, že „pro nadbytek knih lidé přestanou prahnout po vědění“. Tiskař William Caxton raději kupce svých výrobků – knih – rovnou nabádal, aby si ve výtisku opravovali nalezené chyby. A že jich nebylo málo: Caxton si pletl litery p / q stejně jako b / d nebo u / n, a to například i ve Slovníku francouzském a anglickém. Mnohem seriózněji působí příběh francouzského revolucionáře Clauda Garamonda: ten v Paříži 16. století koncipuje písmo, jež bude po dvě následující staletí patřit k nejoblíbenějším v celé Evropě. Font Garamond „prozrazuje silné kaligrafické kořeny, ale odlišuje se stoupajícím tahem části e, která začíná jako příčka písmene, načež se volně vznese k obloze jako vymrštěný jazyk ještěrky chytající mouchy“. Ještě delší výdrž na výsluní zájmu má font Baskerville: používá se už 250 let a objevil se i jako jedno z pěti volitelných písem v aplikaci iBooks pro první iPady v roce 2010.

Za nejlidovější a nejmilovanější font na světě je podle autora považován Johnston Sans, jinak písmo londýnského metra. Stejně napínavý je však třeba příběh trochu staršího secesního Guimardova písma, jakým se honosí pařížské metro (a jež až po skoro devadesáti letech začal nahrazovat nový font Parisine).

Jak písmena vyrobit
Čtenáře, který si jako dítě užíval s tiskátky s gumovými písmenky, možná překvapí informace, že první taková sada – tiskařská souprava Johna Bulla – se objevila v Británii už ve třicátých letech minulého století. A stejně může pamětníky potěšit připomínka štítkovače značky Dymo, uvedeného na trh roku 1958 v USA. Zřejmě už jen krok pak chyběl k Letrasetu, který Garfield označuje za takřka revoluční zařízení, protože „spustil první vlnu desktop publishingu před tím, než tento název vůbec existoval“ a zpřístupnil pestré tiskové techniky (několik desítek fontů) každému „samorostlému typografovi“. Tuto kapitolku o technických vymoženostech uzavírá už jen stručný popis psacího stroje Selectric firmy IBM, který v kancelářích zdatně vytlačil staré remingtonky a od něhož už je krůček k prvnímu počítači. Jinde v knize zase vyrazíme hlouběji do minulosti, například na návštěvu písmolijny, při níž nastudujeme popis mechanické sazby z 19. století, Linotype a Monotype, a skončíme u výčtu dodnes působících řemeslných tiskáren.

Sazbu spolkl...
Už motto („V Budapešti lékaři operovali sedmnáctiletého tiskařského učně Gyorgyie Szaba, který ve smutku nad ztrátou své milé vysázel její jméno a sazbu spolkl. Časopis Time, 28. prosince 1936“) předznamenává tón, v němž se publikace nese. Ale jen částečně. To, že tyto eseje z dějin typografie nejsou nijak suchopárné, vůbec neznamená, že by byly vlezle humorné, anebo povrchní a nespolehlivé. Autorovi se podařilo zvolit dostatečně odlehčený způsob, jak podat tu spoustu poměrně nahuštěných a místy i opravdu odborných údajů a informací.

Kapitoly věnované výkladu jsou prokládané celkem dvanácti kratšími „Přestávkami na font“, které představují vždy vybraný řez písma s celým jeho příběhem. Dozvíme se v nich, kdo a za jakých okolností je navrhl, kde se začalo užívat, jakých úspěchů dosáhlo, s jakými texty či předměty si je nejčastěji spojujeme.

Charakter užitečné příručky kniha získává také díky tomu, že obsahuje i jmenný rejstřík. Snad jen text poznámek pod čarou je vyveden tak malým a tak tenkým písmem, že se nečte snadno.

Slušivý kabát
Publikace je výborná po všech stránkách: poutavý text vysázený na pěkném papíře, pevná lepená a šitá vazba, obálka z papíru dostatečné gramáže, aby se jí neudělaly oslí rohy, ještě než knihu dočteme. Hlavně je však každý font, o němž se právě vypráví, při první aktuální zmínce o něm vysazen právě tím řezem: text tak nemůže být názornější. Obrazová příloha pak už hraje spíš roli pověstné třešničky.

Pro grafika, který dával sazbu knihy dohromady, to jistě musela být zcela nestandardní zakázka – a mimochodem i možnost ukázat, co dnešní počítačová sazba zvládne: na jediném řádku se tu občas vystřídá pestrá paleta fontů, aniž by text začal být nepřehledný anebo nečitelný. Stejně tak i překladatelé odvedli kus práce (jsou pod publikací uvedeni hned čtyři) a je jistě namístě zmínit (pochválit) i redaktora publikace Ladislava Nagye. Vedle množství informací ze světa typografie a počítačové grafiky obsahuje text totiž i vědomosti z mnoha dalších oborů, především historie, literatury a knižní grafiky, komiksu, filmu, ale i střípky firemního uvažování a výklad marketingových strategií slavných i méně známých nebo pozapomenutých značek.

Svým pojetím a zpracováním kniha určitě potěší toho, kdo se o typografii zajímá, ale pravděpodobně dokáže k dané problematice nalákat každého, kdo ji vezme do ruky. Dá se číst od začátku do konce jako souvislý text nebo z ní lze jen příležitostně vyzobávat jednotlivé kapitoly, případně se nabízí prolistovat si ji jako obrázkový magazín. Je sice jen černobílá, ale písmu to tak sluší ještě víc.

 

Na podobné téma: Eseje o typografii

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Kateřina Krištůfková, 10.07.2019 13:09
Garfield, Simon: Ten můj font
Publikace je výborná po všech stránkách - bohužel s výjimkou překladu. Už v první větě člověk zbystří nad "zástupy studentů Stanfordské univerzity" (správně je Stanfordova, neboť nese jméno Lelanda Stanforda Jr.) a chyb postupně přibývá (nadbytečná přivlastňovací zájmena: "... typografický zločin...... ji stál nejen její práci, ale téměř i příčetnost", anglická syntax: "IBM a Microsoft dělaly maximum, aby Apple napodobily", zmatení podmětů apod.). Někde text "jen" drhne, ale místy je na hraně srozumitelnosti (možná i za ní): "Velká písmena vypadají tak, že někoho nenávidíte nebo křičíte." … "Walkerová klikla ‚Odeslat‘ tuto instrukci." U knihy, která cílí na příznivce typografie a knižní kultury, je to opravdu velká škoda.
Vložil: JT, 24.04.2019 10:26
Garfield, Simon: Ten můj font
Typeface or font? A typeface is the design of the letterforms; a font is the delivery mechanism. In metal type, the design is embodied in the punches from which molds are made. A font consists of the cast metal printing types. In digital systems, the typeface is the visual design, while the font is... the software that allows you to install, access, and output the design. A single typeface might be available in several font formats. V češtině tedy: typeface = písmo (tedy to, o čem se bavíme, co vidíme = design písma), font = font (tedy to, co nevidíme, co je nyní software, dříve třeba kus kovu). Tak asi tak.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1084x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce