Davis, Joan S.: Je voda víc než H2O?

Davis, Joan S.
Je voda víc než H2O?

recenze přírodní vědy

Voda bezpochyby patří k nejúžasnějším chemickým sloučeninám ve vesmíru. Považuje se za jednu ze základních podmínek života, bývá ale též nositelkou smrti a destrukce. Pojí se s ní řada pověr a mýtů, není však vyloučeno, že na některých z nich je nějaké to zrnko pravdy. Zůstává pouze na ochotě a otevřenosti vědců, jestli tyto jevy budeme bez předsudků zkoumat, nebo ignorovat a připravovat se o možnost poznat svět vody v celé jeho šíři.

Jedna neobyčejná molekula
Joan S. Davisová
: Je voda víc než H2O?: Živel mezi mýtem a molekulou. Přel. Yveta Kožíšková, Malvern, 2019, 68 s.

Dva atomy vodíku, jeden atom kyslíku. Takové je složení druhé nejběžnější molekuly ve vesmíru, molekuly, která nám může na první pohled připadat poněkud fádní, nicméně opak je pravdou. Voda, jak se tato chemická sloučenina nazývá, není jen jedním z klíčových prvků umožňujících existenci pozemského života, ale též látkou s celou řadou pozoruhodných vlastností, o jejichž podstatě toho věda stále neví tolik, kolik bychom patrně očekávali. Přinejmenším to tvrdí Joan S. Davisová (1937–2016), která se v útlém svazku vycházejícím z její přednášky pro jednu švýcarskou nadaci pokusila zodpovědět zásadní otázku: Je voda víc než H2O?

České vydání knihy, o něž se postaralo nakladatelství Malvern (z druhého vydání německého originálu Ist Wasser mehr als H2O? Das Lebenselement zwischen Mythos und Molekül, jež vyšlo v roce 1999 [první 1995], přeložila Yveta Kožíšková) je doplněno předmluvou Františka Kožíška, který text stručně uvádí do obecných souvislostí a přináší základní biografická data o americké autorce, pro většinu českých čtenářů patrně neznámé. Joan Davisová vystudovala biochemii a environmentální chemii, žila a pracovala od svých zhruba třiceti let ve Švýcarsku, kde se věnovala zejména hydrochemii a dlouhodobě se zabývala též problematikou ochrany životního prostředí či otázkami udržitelnosti. Recenzovaný spisek je svým způsobem její výpovědí o oboru, kterému zasvětila celý život a na nějž postupně začala nahlížet z lehce jiné perspektivy, než je oficiální vědecký pohled.

Nepoddajná voda
Ryze racionální a exaktní uchopování vody jakožto obyčejné chemické sloučeniny může být podle Davisové na škodu, poněvadž se kvůli němu nedostává pozornosti celé řadě zajímavých, leč vědecky obtížně uchopitelných fenoménů spjatých s touto látkou, pročež se jaksi „vytrácí [její] ‚podstata‘“. Dodává, že „dnešní velmi nízké ocenění vody je v příkrém kontrastu s hlubokou úctou, které se voda těšila v antice“. Vždyť voda byla vždy spolu s ohněm, vzduchem a zemí jedním ze čtyř elementů. Téma neschopnosti vědy zkoumat vodu v celém rozsahu problematiky se vine knihou jako červená nit a autorka na jednotlivých příkladech ukazuje, proč bychom se neměli na tuto chemickou látku dívat pouze skrze redukovaný pohled evokovaný vzorcem H2O.

Davisovou fascinuje proměnlivost, nepoddajnost a dynamická povaha vody a v řadě kratičkých kapitolek probírá jednotlivé vlastnosti vody, kvůli nimž ji považuje za neobyčejnou a fascinující. Voda podle ní není netečnou látkou a citlivě reaguje na okolní prostředí. Jako důkaz této vnímavosti a ovlivnitelnosti například uvádí, že na určité tóny voda reaguje tvorbou povrchových struktur a obrazců (připomínají známé Chladniho obrazce), jejichž podstata není zcela jasná. Za mnohem známější příklad vodních struktur (nyní již v pevném skupenství) ovšem považuje sněhové vločky, jež jsou natolik jedinečné, že nikdy zřejmě neexistovaly dvě, které by byly zcela shodné. Podle Davisové je nutné si uvědomit, že „voda – v různých svých podobách – reaguje na velmi citlivé vlivy, [což] komplikuje vědecký výzkum, neboť u vody nelze vždy docílit reprodukovatelnost výsledků pokusů.“ Mezi takové vlivy podle ní patří například „měsíční fáze, planetární konstelace, aktivita slunečních skvrn, magnetická a elektromagnetická pole“. Periodicky se měnící sluneční aktivita údajně ovlivňuje chemické vlastnosti vody a není vyloučeno, že právě (primárně) prostřednictvím tohoto působení sluneční aktivita ovlivňuje řadu živých systémů.

Od vědy k mýtu
Mezi mimořádné vlastnosti vody patří rovněž fakt, že v pevném skupenství (tedy coby led) zvyšuje svůj objem, takže má nižší hustotu než v kapalném stavu. Tato vlastnost je rozhodující pro přežívání mnoha organismů, neboť vodní plochy díky ní nezamrzají odspodu, nýbrž shora (v opačném případě by to pro vodní život mělo nedozírné následky). Pro život jsou však důležité i další „anomální“ atributy vody, jako třeba její vysoká měrná tepelná kapacita či vysoké body tání a varu. Za mnoho neobvyklých rysů (neobvyklých s ohledem na strukturu molekuly) mohou takzvané vodíkové můstky spojující molekuly vody, což sice autorka dodává, ale poněkud nedůrazně.

Od fyzikálních vlastností Davisová volně přechází k různým historickým zajímavostem (důmyslné zachytávání kondenzované ranní rosy v oblastech s nedostatkem vody) i současným problémům hospodaření s vodou, které vznikly v důsledku nerozumných úprav krajiny a jež teprve nyní začínáme napravovat. Určitý prostor autorka věnovala i dávným příběhům spojeným s vodou či mýtům o jejích léčivých vlastnostech. Ty se podle ní nedají vždy vysvětlit přítomností látek rozpuštěných ve vodě, nicméně věda mnohdy stále neví, co za léčivými účinky stojí. Davisová naznačuje, že mohou mít něco společného s „pamětí“ vody, jejíž existence podle ní souvisí s běžně přijímanou skutečností, že voda vytváří jakési dočasné shluky molekul. Za doklady paměti vody pak považuje úspěchy homeopatie i měřitelné změny ovlivněné magnetickým polem. Jestli voda skutečně dokáže nějakým způsobem uchovávat „informaci“, měli bychom z toho vyvozovat patřičné důsledky, neboť se tak výrazně mění (rozšiřuje) rozdíl mezi čistou a vyčištěnou vodou. Technicky vyčištěná voda si totiž vzhledem k své „paměti“ s sebou nese „špinavou“ minulost, čímž může negativně ovlivňovat naše zdraví.

Aktuální kritika?
Ačkoli anotace uvádí, že kniha je „jemnou výzvou vůči vědecké obci, zabývající se výzkumem vody, aby hledala nové paradigma vody, které uspokojivým způsobem zahrne i řadu vodních anomálií, pro které dnes nemáme vysvětlení, a proto stojí na okraji zájmu, a ochuzují tak naše celkové poznání vody o nové dimenze“, samotný text vyznívá naléhavěji. Vůči vědě, která nechce zkoumat ani přijímat nic, čemu nerozumí, se opakovaně vyjadřuje nemálo kritickým tónem. To je na jednu stranu pochopitelné: změnu paradigmatu často provází bouře. Na tu druhou autorčina argumentace připomíná (kupříkladu) výroky viktoriánských vědců, kteří takto kdysi před akademickou obcí obhajovali svou náklonnost ke spiritualismu. Ezoterickým stylem či nostalgickým vzpomínáním na zbožšťování vody ranými civilizacemi kniha nahrává na smeč kritikům a třeba členové Českého klubu skeptiků (Sisyfos), kteří se k některým z probíraných otázek opakovaně vyjadřovali, by jejím čtením patrně riskovali přinejmenším nějaký ten vřed. Potíž asi částečně spočívá i v tom, že originální text vznikl před více než dvaceti lety a uvedené informace (včetně několika citovaných publikací) už ztratily na aktuálnosti, byť mohou stále inspirovat. Věda navíc řadu tehdy snad ignorovaných fenoménů poctivě zkoumá. Příkladem může být série publikací na téma vlivu magnetického pole na vlastnosti vody. I přes určité nedostatky ale kniha Joan Davisové čtenáře neodbytně nutí, aby o vodě začal přemýšlet trochu jinak a žasl nad její jedinečností.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 801x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce