Tallent, Gabriel: Absolutní miláček

Tallent, Gabriel
Absolutní miláček

recenze beletrie zahraniční

Debut Američana Gabriela Tallenta láká kromě jiného na velice svéhlavou protagonistku. Čtrnáctiletá Turtle žije v kopcích s ovdovělým otcem, jehož výchova spočívá převážně ve výcviku střelby pestrou škálou zbraní. Román toho však nabízí mnohem víc a zbraně zdaleka nejsou tím, co je na příběhu nejvíce znepokojivé.

Nomen omen a zvrhlá láska
Gabriel Tallent
: Absolutní miláček. Přel. Martin Pokorný, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2019, 448 s.

Debutový román Gabriela Tallenta (* 1987) se stal ve Spojených státech literární událostí, ne-li přímo senzací. Titul My Absolute Darling posbíral příznivé kritiky v předních periodikách. Deníky New York Times a Washington Post jej zařadily mezi nejvýznamnější knihy roku 2017 a záhy po vydání se román začal překládat do desítek světových jazyků. Do češtiny převedl titul Martin Pokorný a pod názvem Absolutní miláček jej nedávno vydalo nakladatelství Euromedia Group – Odeon.

Protagonistkou románu je čtrnáctiletá Turtle (vlastním jménem Julia), která žije v kopcích na severu Kalifornie se svým ovdovělým otcem Martinem. Jeho výchova spočívá v tom, že svou dceru podrobuje drsnému a obtížnému fyzickému výcviku. Při jedné z lekcí musí Turtle například dělat shyby, zatímco Martin jí mezi nohama drží napřažený nůž. Prim však hraje výcvik ve střelbě pestrou škálou zbraní.

Do toho Martin připravuje dceru na katastrofu, ke které podle něj lidstvo rychle spěje. A konečně ji občas v noci navštíví v jejím pokoji, aby se s ní vyspal, respektive aby ji znásilnil. Tyto znepokojivé noční návštěvy nesouvisejí pouze se sexuálním uspokojením, jak by se z často velmi surových popisů mohlo zdát. Turtle a Martina spojuje láska, která dalece překračuje cit, jaký je obvyklý mezi dcerou a otcem. Tato skutečnost nám však není nijak přímočaře naservírována. Je spíše vetkaná mezi řádky či do repetitivních a zdánlivě plochých dialogů, jež spolu postavy vedou, a do popisů jejich každodenních úkonů. Prazvláštní vztah mezi otcem a dcerou se nám tak nakonec otevírá ve více interpretacích a stěží jej po dočtení knihy označíme pouze za nechutný. Zatímco Martin dělá všechno pro to, aby měl svou dceru co možná nejvíce pod kontrolou, Julia se neustále potácí mezi silnou nenávistí a neméně vášnivou láskou. A čtenáři začne být brzy zřejmé, že taková konstelace je dlouhodobě neudržitelná.

Než však dojde k rozuzlení, musí Turtle projít složitou a sáhodlouhou cestou, během níž se z područí despotického Martina vymaňuje. Jednoho dne mu uteče a v lesích potká dva středoškoláky Jacoba a Bretta. Poté co jim pomůže přežít nepříznivou noc „v divočině“, se s chlapci spřátelí. A do Jacoba se také zanedlouho zamiluje. Prostřednictvím jeho a jeho rodiny poznává život v přepychu, který je na hony vzdálený všemu, co dosud zažívala: „‚Kde máte nářadí a tak?‘ ‚Nářadí?‘ ‚No přece – nářadí,‘ řekne Turtle. ‚Jo tak. U mámy v dílně nějaký je. Acetylenový hořáky a tak.‘ ‚A co teda děláte,‘ řekne Turtle, ‚když se něco rozbije?‘ Jacob se na ni s úsměvem podívá, jako by čekal, jak bude věta pokračovat. Pak řekne: ,Ty myslíš – chceš jako vědět, kterýho opraváře voláme? Můžu se táty zeptat.‘“ (s. 222–223) Jacobův život a city, které k němu Julia chová, se postupně stávají jakousi odraznou deskou, na níž se zrcadlí její postupná ztráta závislosti na otci.

Většina čtenářů patrně odhalí, k jakému finále Turtle a Martin směřují, už mnoho desítek stran před koncem románu. A přestože se rozhodně nedá říct, že by byl příběh v knize upozaděn, jeho snadná odvoditelnost žádné velké rozpaky nezpůsobí. Absolutní miláček totiž nabízí mnohem víc než jen chytlavou zápletku. Je to jednak sugestivní a bohatý jazyk, jenž se nejzřetelněji projevuje v obsáhlých popisech přírody: „Turtle se v zoufalství dere k hladině, vyrazí mezi našlehanými pahorky bílé vody a zhluboka se nadechne. Černá zeď ostrova Buckhorn strmí děsivě blízko, hned vedle ní, a lesklé modré mušle jsou rýhováním přimáčknuté ke skále jak porcelánové žiletky.“ (s. 236) Dále práce s vypravěčskou dynamikou – Tallent pozoruhodně kombinuje popisy opakujících se každodenních úkonů, jako je třeba příprava snídaně, s až akčními scénami. Významnou předností knihy je konečně to, že se snad o žádné z postav nedá prohlásit, že by byla nevěrohodná či plochá.

Má-li román nějaký nedostatek, pak je jím to, co v doslovu k českému vydání nastínil Pavel Kořínek: trochu křečovitá Tallentova snaha zakomponovat do románu velké postavy světové literatury. To se projeví třeba ve chvíli, kdy se Jacob s Brettem dohadují, zda nebude v chatě na mýtině, kde se chtějí schovat, „v houpacím křesle sedět chromej slepej albín“, který je přinutí předčítat Plačky nad Finneganem: „‚A proč Plačky nad Finneganem?‘ dožaduje se Jacob. ‚Proč ne Odyssea? Nebo rovnou Odysseu? Anebo třeba Bratry Karamazovy?‘“ (s. 67) A když se Martin zaštiťuje jmény významných filozofů, také to nepůsobí zrovna přesvědčivě a věrohodnost postavy to lehce podkopává. Rovněž se při četbě některých pasáží zdá, že příběh příliš dlouho přešlapuje na místě, a odstavce, v nichž Turtle či Martin čistí, rozkládají a zase skládají pistole, mohou být pro někoho přímo úmorné. To vše by však mělo být zmíněno v závorce, neboť Absolutní miláček patří vzhledem ke specifickému prostředí, svébytným postavám a místy zcela strhujícímu příběhu ke knihám, které budou čtenáři po většinu času takříkajíc hltat.

Autorovo příjmení je až křiklavé nomen omen, jelikož talent tento spisovatel skutečně má. A bude zajímavé sledovat, zda se ve svých dalších prózách bude držet výstředních postav, společenských vyděděnců, či zda napíše knihu zcela jinou. Jedno je však jisté – čtenáři budou jeho další díla dychtivě očekávat.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.