Rushdie, Salman: Zlatý dům

Rushdie, Salman
Zlatý dům

recenze beletrie zahraniční

Nejnovější kniha Salmana Rushdieho Zlatý dům byla mimo jiné označena za první velký román trumpovské éry, což vzbuzuje nemalá očekávání. Dá se již vysledovat existence něčeho jako „trumpovská literatura“? A jak se s osobností současného amerického prezidenta popasoval jeden z nejlepších spisovatelů poslední doby? Zlatý dům je v tomto ohledu spíše zklamání a příliš neoslní ani další aspekty knihy.

O identitě a nářku přehlasovaných
Salman Rushdie
: Zlatý dům. Přel. David Petrů, Paseka, Praha a Litomyšl, 2018, 336 s.

Ústřední postavou posledního románu Salmana Rushdieho Zlatý dům je mladý filmař René, který by rád natočil první celovečerní film. Námět se mu naskytne v podobě nových sousedů, tajuplné rodiny Goldenových, čítající otce Nera a jeho tři syny, geniálního autistu Péťu, hýřivého malíře Apua a nejmladšího Dionýsa, který na znamení nejasné genderové identity používá pouze zkratku svého jména - „D.“. Postupem času se René dobere toho, odkud se Goldenovi vzali, že nevystupují pod svými pravými jmény, kde leží zdroj jejich nesmírného bohatství i proč se vůbec přistěhovali do Ameriky. Román je plný dramatických událostí, dočkáme se několika vražd, nemanželského dítěte, pletich ruské zlatokopky, mafiánských čachrů… Převážnou většinu děje však čtenáři zprostředkovává René – namísto toho, abychom se ponořili do děje, vyslechneme si přednášku o tom, jak se všechno seběhlo (a navrch přednášku o filmech nebo o politice). Kniha působí tím pádem poněkud mdle.

Rushdieho rukopis se vyznačuje hustotou intertextových odkazů a platí to i v případě Zlatého domu. Zatímco Děti půlnoci nebo Maurův poslední vzdech byly strhující autorské mýty, Zlatý dům je přeplněn narážkami na novodobou mytologii filmovou – ať jde čistě o jména legendárních hvězd, odkazy na konkrétní díla, filmové metody, nebo typy postav. Rushdie se vlastně pokouší o jakýsi román-film, zapojuje i příslušné formální postupy, ale pokud si čtenář, tak jako Ladislav Nagy, neuvědomí, že některé scény jsou vlastně skvělé filmové obrazy, výsledek vyzní nepříliš zdařile. Filmové médium pracuje především v módu mimesis, ale Rushdie do knihy formální filmové postupy převádí spíše diegeticky: některým scénám dává podobu scénáře, což není nijak čtenářsky zajímavé, nebo například přímo popisuje, co dělá kamera: „Budeš o tom přemýšlet? Zeptám se, když objektiv kamery míjí na můj obličej.“ Stručně řečeno, o žádný oslnivý experiment se nejedná.

Další množinu představují reference k antické kultuře. Pečlivě budovanou aurou a zvolenými jmény se rodina Goldenových stylizuje do movitých římských patricijů. Jména Nerových dvou starších synů odkazují ke dvěma antickým autorům – Petroniovi, který žil na dvoře císaře Nerona a (možná) napsal Satirikon, a Luciu Apuleiovi, autorovi Zlatého osla. Druhý text, v němž se hlavní hrdina promění v osla, je vzorovým příkladem nadneseného „zlatého příběhu“, kterýžto koncept nám připomíná i jedno z mott románu, a Satirikon do určité míry nese v podobném duchu. Vyprávění Zlatého domu je oproti tomu dosti civilní. Není ani tak v uvedeném smyslu „zlaté“ jako spíš překombinované – v románu je množství rozličných postav i více či méně dramatických dějů, ale silný příběh, který by všechno propojil, chybí.

Nejlépe tak v románu funguje třetí intertextový proud – triviální literatura. V tomto případě se Rushdiemu nejlépe daří posunout se dál od pouhých narážek a pracovat s žánrovými konvencemi. Když vypravěč vypočítává příčiny pádu rodiny Goldenových, působí to jako zápletka senzačního románu: „sourozenecká hádka, jedna nečekaná proměna, odhodlaná mladá kráska, která vstoupila do života starého Goldena, vražda (vlastně několik vražd)“. Jako z šestákové detektivky je také postava inspektora Mastána, který Nerovi připomene, že jen tak neunikne svému někdejšímu působení v bombajském podsvětí.

Batmanovsko-trumpovský vítěz prezidentských voleb Joker a jeho protivnice Batwoman jsou sice poměrně jednoduché konstrukty, ale surreálnost politického vývoje v USA ilustrují lépe než teskné líčení zmařených nadějí amerických liberálů, jímž Rushdie nikterak nešetří a místy se uchyluje až k extrémnímu patosu: „a najednou jsem si sám, se všemi podobnými přehlasovanými, připadal jako spoutaný těžkými řetězy a obklopený děsivým žárem, celý Západ v plamenech, Řím v jednom ohni a barbaři nikoli před branami, ale uvnitř“.

Politická rovina knihy nabádá ke srovnání s Dětmi půlnoci, v nichž se „velké“ a „malé“ dějiny prolínají daleko zajímavějším způsobem. Zatímco ve Zlatém domě Nero zkrátka finančně podporuje Jokerovu kampaň a René se svou přítelkyní Suchitrou zase pracují pro Batwoman, hlavní hrdina Dětí půlnoci přichází na svět ve stejném momentu jako nezávislá Indie, čímž se oba rozměry dějin vyzdvihují do říše mýtu.

Zlatému domu sice chybí silný jednotící příběh, ale výrazný jednotící prvek v něm nalezneme. Tentokrát se jedná o téma kulturně-politické, téma identity a proměny. Román působivě obsáhne proměny z antické literatury, proměnu člověka, který prchá před zákonem, změnu pohlaví či právo každého Američana na „reinvention“, na to přetvořit sebe sama a začít nějak jinak / někde jinde od začátku. Nerův nejmladší syn D. trpí v tomto ohledu permanentní nejistotou, nemůže se stoprocentně přiklonit ani k jednomu genderu. A pro Rushdieho není ani newyorská bublina dost liberální, odhaluje v ní establishment nového typu. Kritizuje, když se Dionýsa někdo snaží nálepkovat, byť by šlo o nálepku „žena s penisem“.

Nelze se zbavit dojmu, že od Rushdieho by čtenář čekal víc. Příčina nesourodosti románu tkví hlavně v analogii mezi Nerem Goldenem a Jokerem, potažmo Donaldem Trumpem. Určitě mají mnoho společného – oba jsou to megalomanští boháči opilí mocí, věnují se stavebnictví a nejsou jim cizí nekalé obchodní praktiky. Od někdejšího „pradláka“ špinavých peněz indických mafiánů k americkému prezidentskému kandidátovi však vede přece jenom až moc dlouhá cesta. Joker je navíc v knize dosti upozaděn, dozvídáme se o něm jenom z doslechu, z médií. Proto lze jen těžko přijmout Nerův pád jako předzvěst pádu Jokerova. Nejvíce ovšem zamrzí již zmíněná neskrývaná ublíženost protitrumpovského tábora a trochu násilný částečný happy end.

 

© Johana Horálková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 744x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce