Hůlová, Petra: Můj příští román bude o vodě

Hůlová, Petra
Můj příští román bude o vodě

sloupek beletrie česká

„Tvůj příští román ať je o vodě,“ řekl mi o Velikonocích kamarád Martin, s kterým se znám od základní školy. „Děláš aktuální témata a na vodě se to celý bude lámat,“ dodal poté, co jsem mu řekla, že můj příští román, co vyjde teď v květnu, je o střídavé péči.

Můj příští román bude o vodě

Je noc a stojíme spolu před farou, kterou si Martin koupil před deseti lety od církve, když je katolíci rozprodávali. Než řekl to o vodě, poznamenal: „Soused si udělal studnu a v tý naší klesla voda.“ „Ale to se tě měl předtím zeptat, ne?“ zapochyboval Janek, architekt, co tam stál s námi. „No právě,“ hlesnul Martin, „já mu to podepsal.“ „A proč?“ diví se Janek. „Bylo mi blbý mu to odmítnout.“ „Takže tys mu to povolil a teď toho lituješ…“ „No jo, no…“

Než mě napadlo to s paradoxem kapitalismu, napadlo mě, že novým idolem žen bude survivalista. Týpek, který ví, kolik má mít pro případ krize doma pytlů rýže a vloček, co mít předem po ruce sbaleno, co dělat v případě výpadku elektřiny nebo jak se v zimě venku udržet v teple. A k tomu umí sám cokoli sešroubovat, zpevnit nebo vodotěsně uzavřít a skvělou postavu má ne proto, že by z krize středního věku trénoval na maraton nebo kvůli svalům tupě zvedal zátěž v posilovně, ale proto, že se prakticky připravuje na budoucnost. Survivalista je právník nulek nebo podnikatel devadesátek, prostě ten, co umí zabezpečit rodinu.

Pak Janek řekl: „Soused si měl tu studnu udělat jinde.“ Bez ohledu na to, že pár desítek metrů nejspíš nehraje roli, představme si, že žádné „jinde“ už neexistuje, protože každá nová studna ohrožuje něčí stávající. Dokud to jde, chce si každý urvat z obecných statků co nejvíc. Závod o co největší kus koláče se navíc zrychluje, když se ukazuje omezenost zdrojů. Tedy přesně ve chvíli, kdy by měl přestat. Co se týče studen, svou vlastní dnes chce kdekdo, a tak se závodí, dokud je o co. Podobný závod probíhá v ekonomice, kde jde o to, naprat do lidí co nejvíc zboží a služeb poté, co jste je přesvědčili, že je potřebují. To je onen růst, základ kapitalismu. Růst, který nezpochybňujeme ani přes jeho dobře známé a tragické dopady na životní prostředí. Na jedné straně seriózního týdeníku běžně čteme o globálním oteplování a rostoucím množství plastů v mořích a na další straně téhož média analýzu, jak podpořit růst HDP, či třeba rozhovor s šéfem letiště Václava Havla o jeho plánovaném rozšiřování, aby pojalo ještě více cestujících. Je to něco jako fotky vychrtlých modelek z nablýskané přehlídky vedle článku o zhoubnosti anorexie. Jen je to snad ještě horší a už dávno nejde o nedostatek informací.

Onen paradox kapitalismu, co mě napadl o Velikonocích před farou Martina, který má potíže se studnou, je taková slovní hříčka. Trochu jsme vzpomínali na sametovou revoluci a ten komunismus čtyřicet let předtím a taky na druhou světovou a v té souvislosti myslím na to, co to vlastně znamená „položit život za svobodu“. A že se tak dá popsat i přístup západní civilizace, kvůli kterému na naší planetě vymírají živočichové a rostliny. Že naše svoboda neomezeného konzumu nás bude stát život; doslova. Že ono padnout za svobodu není krásné, ale zrůdné a že se v procesu padání právě nacházíme, protože naši svobodu nejsme ochotni omezit. Část z nás věří, že nás zachrání technické vychytávky: úsporné žárovky, auta na vodu, nové způsoby ekologické výroby. Že se obklopíme těmito věcmi a budeme vesele pokračovat v růstu. A pokud ne? Podle všeho jsme za naši svobodu opravdu ochotni padnout, protože o regulaci byznysu byznys nechce nic slyšet. Díky neregulaci se ostatně jeho kapitáni dostali tak vysoko, takže to má svou logiku. Než jen sobě, větev raději podřežou nám všem. Stáhnou nás s sebou, za naši a vaši svobodu padneme všichni společně.

S Martinem před farou jsme si nakonec plácli, že příští kniha bude o vodě. O tom, když si zbabělost hraje na lásku. Když dobroděj, který sousedovi odsouhlasí vrt, je ve skutečnosti sobec toužící hlavně dobře vypadat. A o tom, jak z toho těží populismus, který celý roste z demaskování přetvářky. Nejlépe se mu totiž daří v prostředí prázdných gest. Takže jej přestaňme tepat a jeho příznivce dehonestovat a místo toho se rozhlédněme kolem, z čeho vyrůstá.

 

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Chvála zdi
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: V Lipsku
David Zábranský: Za_raný turisti
Juan Zamora: Agatha, služky a skrytá reklama

© Petra Hůlová
ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložil: mruk, 27.04.2019 15:07
Hůlová, Petra: Můj příští román bude o vodě
hodně hloupá představa o zvedaní činek
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 695x

Inzerce
Inzerce