Šuláková, Marie; Klapková, Nikol: BIO je naše cesta

Šuláková, Marie; Klapková, Nikol
BIO je naše cesta

recenze přírodní vědy

Marie Šuláková má jako novinářka bohaté zkušenosti s publicistikou zaměřenou na zemědělství a regionální výrobky. Tentokrát byla oslovena, aby přinesla zprávu o farmách v České republice, které se věnují biopotravinám. Spolu s fotografkou Nikol Klapkovou nahlédly pod pokličku chodu rodinných firem a formou rozhovorů přiblížily každodenní starosti i radosti lidí, kteří se snaží vyrábět a prodávat kvalitní produkty a nezatěžovat životní prostředí.

Cesta za lidmi oddanými přírodě a poctivé práci
Marie Šuláková
, Nikol Klapková: BIO je naše cesta: Příběhy z putování po našich ekologických farmách. Nakladatelství Kazda, Brno, 2018, 208 s.

V Česku existuje na 4500 biofarem, z nichž autorky představily patnáct, se snahou ukázat šíři bioprodukce u nás. Poznáme tak životní příběhy farmářů, věnujících se chovu koní, masného i mléčného skotu, ovcí, ale i těch, kteří pěstují a zpracovávají zeleninu, vinnou révu, jedlé houby, levanduli nebo dovážejí kakaové boby v biokvalitě a vyrábějí kvalitní čokoládu. Proč se rozhodli pro cestu ekologického zemědělství? Jak žijí a čemu musejí při své práci čelit? Přináší jim jejich snaha radost a pocit naplnění? Splnil se jim sen, nebo by šli dnes jinou cestou a dělali věci jinak? Všechny tyto otázky spolu souvisejí, a jak na ně postupně dostáváme odpověď, vyvstává před námi rozmanitá mozaika lidských osudů, které spojuje vytrvalost, poctivost v práci, skromnost a zodpovědnost ke krajině.

Bio není módní trend
Záměrem publikace nebylo psát o jídle s příběhem nebo propagovat označení bio jako něco, co je trendy, rádoby zdravé, módní a snobské. Ekologické zemědělství je tu popsáno ve svém skutečném významu, kterým je rozumné hospodaření v souladu s přírodou, ochrana vodních a půdních zdrojů, podpora biodiverzity, etické zacházení se zvířaty. Všechny ty kroky vedou k rozkvětu krajiny, zachování jejích kvalit pro budoucí generace a produkci skvělého jídla, jež prospívá všem. V povědomí naší společnosti je bohužel stále vnímáno jako předražený nesmysl, opírající se pouze o chválu účelové reklamy.

Přitom „bio“ je přirozený směr, podporuje skutečné hodnoty. Ve vyspělých zemích Evropské unie narůstá biovýroba meziročně o 15–20 % a úřady ji mimo jiné podporují tím, že biopotraviny upřednostňují ve veřejném stravování, na úřadech, ve školách, dokonce i v armádě. I když jsme v těchto parametrech pozadu a čeká nás ještě dlouhá cesta, v rámci zemí střední a východní Evropy si stojíme velmi dobře. A to navzdory podmínkám – většina zemědělců zmiňuje stupňující se složité a mnohdy nesmyslné legislativní požadavky, které není snadné splnit a které jsou takovou zátěží, že odradí méně vytrvalé zájemce. Byrokratické předpisy často postrádají reálný smysl a už jen na základě drobné formální chyby mohou být malému rodinnému podniku pozastaveny dotace, což je pro něj likvidační. A zatím zemi plení velké konvenční subjekty, které se zaměřují na velkoplošné pěstování řepky, kukuřice či pšenice s krátkozrakým používáním nebezpečných pesticidů a glyfosátů.

Pestrý vzorek biovýrobců
V současnosti se dá z české bioprodukce sehnat de facto všechno. Mnohé výrobny jsou vzdáleny velkým sídlům a putování za nimi vede po kamenitých horských cestách. Umístění v krásné přírodě otevírá sedlákům další možnost, jak ekologické zemědělství lidem ukázat a jak si přivydělat – farmy se stávají výletním i dovolenkovým cílem rodin s dětmi, oázami klidu a relaxace pro stresem umořené lidi z měst. Najdeme je hlavně v Karlovarském kraji, Bílých Karpatech, v Jeseníkách, na Šumavě nebo Vysočině. Ať už na počátku snu o biozemědělství bylo pouhé nadšení a hluboké ekologické přesvědčení, nebo naopak racionální propočet, že s pomocí státních dotací by to mohlo být dobré smysluplné živobytí, výsledek je tentýž. Hospodaření na principu uzavřeného koloběhu, kdy jeden prvek navazuje na druhý, řetězec, kde je vše provázáno se vším.

V rozhovorech poznáme zblízka mléčnou farmu Amalthea, kde už rodičům velí jejich dcera Barbora, voňavou čokoládovnu v Troubelicích, rodinné zahradnictví pana Josefa Košaře v Lukově. Manželé Šelongovi mají na Novojičínsku ekofarmu zaměřenou na pěstování zeleniny a přibližují způsob prodeje bedýnek přes tzv. kápézetky. Z vyprávění Markéty Toběrné z Ekofarmy Šťastná koza se dozvíte mnoho o chovu zvířat, kniha představuje rodinu „koňáků“ z Horské farmy Hucul i Karla Kalného, majitele Ekofarmy Mitrovský dvůr, zaměřené na masné plemeno krav. Prostor dostali manželé Kadeřávkovi, kteří na své ekofarmě ve Žďárských vrších chovají ovce, i Miroslav Křivánek, vlastnící ekofarmu v Branné v Jeseníkách. Jako vysokoškolský pedagog na brněnské Mendelově univerzitě nabízí na budoucnost ekozemědělství také odbornější pohled. Zajímavý je příběh mikulovského vinařství Marcinčák i Svobodného statku na soutoku, který nedaleko Terezína vybudoval Jaroslav Lenhart. Principy biodynamického zemědělství vysvětluje agronomka z farmy Bemagro Malonty na Českokrumlovsku, poznáte život na rodinné mléčné farmě ve Struhách i jak Václavíkovi zpracovávají jedlé houby v Dolanech.

Kniha Marie Šulákové je radostné a navýsost užitečné čtení. Mezi řádky nelze nepochopit, že BIO, to není jen „jejich“ cesta, že je to cesta opravdu naše. Že je v našem nejvyšším zájmu, abychom mohli, jak říká pan Drlík z Levandulového statku v Bezděkově, hrábnout do země a vědět, že je půda živá.

 

© Zuzana Šmejkalová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 410x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce