Ang, Ien: Divákem Dallasu

Ang, Ien
Divákem Dallasu

recenze film

České publikum se dočkalo překladu dnes už klasického díla kulturálních studií, které vychází z analýzy divácké obliby slavného seriálu. Leccos z toho, o čem kniha pojednává, nám dnes připadá jako samozřejmost, ale přesto (a třeba v případě studentů právě proto) stále stojí za přečtení.

Klasická kniha, která rehabilitovala sledování seriálů
Ien Angová
: Divákem Dallasu: Soap opera a melodramatická imaginace. Přel. Lucie Kořínková, Akropolis, Praha, 2018, 192 s.

„Víš, proč se na to ráda koukám? Myslím, že je to proto, že ty problémy a pletichy, ty velké i malé radosti a starosti se objevují i v našich životech. Jen si jich člověk nevšimne a taky nejsme tak bohatí jako oni. I v reálném životě znám tak hrozného člověka, jako je J. R., ale je to jenom obyčejný stavař. Z toho důvodu v tom vidím mnoho aspektů různých fází života, svého vlastního života. Ano, to, co se tu objevuje a v čem se jeden pozná, jsou opravdu hlavně běžné každodenní problémy. A je pak tak báječné, že oni je vyřeší lépe, než člověk vyřešil své vlastní problémy.“ To je jedna z mnoha odpovědí, kterou dostala tehdy začínající badatelka Ien Angová (nar. 1954), když si ve společenském časopise pro ženy podala inzerát dotazující se, v čem podle diváků spočívá přitažlivost seriálu Dallas. Autorka je mimochodem světoběžnice: narodila se čínským rodičům v indonéském městě Surabaya, ale její rodina později žila v Nizozemí. Roku 1991 se Angová přestěhovala do Austrálie, kde byla ředitelkou Institutu pro kulturální výzkum na University of Western Sydney.

I na základě zmíněných hlasů napsala diplomovou práci a roku 1982 vydala knihu, jež nese v původním originálu název Het geval Dallas, ve světě je však známá spíše pod anglickým titulem Watching Dallas: Soap Opera and the Melodramatic Imagination (Methuen, 1985). Nedávno vyšla i česky pod názvem Divákem Dallasu: Soap opera a melodramatická imaginace. Obecně je dílo pokládáno za klasiku, například podle Chrise Barkera a jeho Slovníku kulturálních studií (Portál, 2006) se kniha stala základním kamenem paradigmatu „aktivního diváka“.

Autorka stručně shrnuje zápletku seriálu, který na počátku osmdesátých let uchvátil televizní diváky. „Osudy příslušníků rodiny Ewingů vstupovaly týden co týden do obývacích pokojů nejprve v USA, ale brzy i v mnoha dalších zemích po celém světě (u nás až po r. 1989). Miliony diváků tak s napětím sledovaly další vývoj v dramatických vztazích bohaté rodiny texaských ropných magnátů a rančerů ze Southforku a postavy záludného J. R. či třeba jeho nešťastné ženy Sue Ellen, jež utápí svůj žal v alkoholu, se načas staly důležitou součástí sdílené kulturní encyklopedie.“ Podle autorky se ze seriálu stal „moderní mýtus“. A to nejen v Americe či západní Evropě: kmen Tuaregů prý kvůli čekání na závěr jedné ze sérií o deset dnů přesunul pravidelné stěhování na Sahaře. Někteří inzerátoví respondenti se dokonce přiznávali, že jsou na seriálu závislí a jsou jím fascinováni, takže se na něj „musejí“ dívat, i když ho vlastně nesnášejí. Někteří mu dokonce doma věnovali celou nástěnku. Pokud se někdo nemohl dívat, byla pro něj o nejnovějším dílu vypracována podrobná písemná zpráva, která byla na nástěnce vyvěšena (i „s bohatým ilustračním materiálem“). Přístup těchto diváků byl přitom také inovativní a kreativní, takže hrdinům například upravovali jména, čímž mu sami přidávali na osobitosti, nebo jej sledovali v rámci zcizujícího, parodického módu.

I když diváky často „bily do očí“ konkrétní životní okolnosti, v nichž jsou postavy zobrazeny, zvláště jejich velké bohatství, zápletky považovali především za symbolické reprezentace obecnějších lidských zkušeností: všelidských hádek, pletich, problémů, trápení i štěstí. Přičemž toho posledního spíše méně, protože jedna z odpovědí zněla: „Já osobně si Dallas užívám a slzím, kdykoliv se tam stane něco tragického (takže skoro u každého dílu).“ V tomto smyslu seriál podle autorky vede diváky/divačky „k tragicky strukturovanému pocitu“. Zdá se, že v tom mnozí příznivci Dallasu poznávají sami sebe, a právě proto seriál vnímají jako „reálný“ i „realistický“. Neboli, respondenti připisovali Dallasu především emocionální významy. V tomto smyslu lze realismus Dallasu nazvat jako „emocionální“. Případně jako „niterný realismus“ kombinovaný s vnějším „nerealismem“. V seriálu se podle autorky konstruuje pravdivá psychologická skutečnost, „a nezávisí na tom, zda se seriál (iluzorně) shoduje s vnějškově vnímatelnou (sociální) skutečností“.

Autorka ale podrobněji nevysvětlila, co to blíže znamená a jak to souvisí s dějinami estetiky, kde některým obdobím, třeba devatenáctému století, dominovalo právě pojetí „vnitřní nápodoby“, tedy že umění nenapodobuje vnější skutečnost, ale ideje. (Respektive že „odkrývá vnitřní podstatu věcí“). V době, kdy teoretikové popkulturu spíše zatracovali, bylo ale záslužné přiznat takovým dílům jakoukoli hlubší hodnotu. Podobně jako ji u nás už desítky let před Angovou hledal Karel Čapek, když psal v Marsyasu o tom, že prosté dívky Fany a Marie, čtoucí ve svých pruhovaných peřinách romány pro služky, „navazují na tisíciletou tradici Velkého Hrdinského Eposu“.

Autorka ovšem Dallas rozebírá i z dalších hledisek: jeho oblibu vysvětluje také tím, že v něm jsou zakomponována témata z jiných žánrů, třeba westernu. Analyzuje roli některých ženských hrdinek, které jsou sice velmi odlišné, ale spojuje je „podřadné postavení ženy ve všeobjímající patriarchální struktuře“. Přičemž v tomto smyslu někteří zdejší interpreti, jako Petra Filkuková, vykládají i celou knihu: „Přestože se hrdinky seriálu pohybují v prostředí v mnohém odlišném od zkušenosti divaček, potýkají se se stejnými problémy vyplývajícími ze života v patriarchální společnosti.“ Dále Angová píše i o potenciálním politickém poselství Dallasu, ale velmi zdrženlivě: to, jestli si z něj diváci něco odnesou i pro hledání řešení ve svých reálných vztazích nebo hledání realizací politických ideálů, záleží na každém jednotlivém divákovi a divačce. Podle autorky neexistují žádné ustálené standardy, „jak změřit pokrokovost fantazijních představ“.

Socioložka médií Irena Reifová knihu opatřila doslovem, v němž mimo jiné právem upozornila, že vnímání seriálů se od dob, kdy kniha vyšla, změnilo. Dnes už se snad nikdo nestydí přiznat, že strávil celý víkend sledováním Her o trůny, naopak gramotnost v oblasti kvalitních seriálů je „ceněnou formou metropolitní inteligence“. A seriózně se jimi zabývají i vědci ze zcela jiných oborů, než jsou mediální či kulturní studia, jak ukazuje třeba kniha Svět jako hra o trůny: Geopolitika v televizních seriálech aneb triumf strachu (Argo, Praha, 2018).

Jeden vtipný bonmot říká, že s odstupem desítek let se budou hypotézy současných vědců zdát buďto jako triviality, nebo jako nesmysly. Kniha Divákem Dallasu je jistě tím prvním případem, protože leccos z toho, o čem pojednává, nám dnes připadá jako samozřejmost. Což ale nesnižuje její zásluhy; takový už je prostě osud klasických děl.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 330x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce