Escobar, Melba: Dům krásy

Escobar, Melba
Dům krásy

recenze beletrie zahraniční

Na mikrokosmu jednoho domu krásy – několikapatrové budovy, v níž si bohatá klientela dopřává kosmetické služby všeho druhu – se autorka pokouší vykreslit více než jen zájem o šminky, rtěnky a nejnovější módní trendy. Román kolumbijské spisovatelky Melby Escobarové čtenáře zavádí do současné Bogoty. Má nakročeno k tomu, aby se stal světovým bestsellerem.

Krása ze všech úhlů
Melba Escobarová
: Dům krásy. Přel. Anna Škrabánková, Host, 2018, 280 s.

Melba Escobarová se v současné době živí psaním románů a novinových článků. Narodila se v Cali, ale v sedmi letech se s rodinou přestěhovala do hlavního města Bogoty. Bogota je tak pro ni domovem, paradoxně se v ní však také cítí cize, což se odráží i v její tvorbě.

Reportážní román
Na bogotské Universidad de los Andes vystudovala Escobarová literaturu a v závěrečné práci se zaměřila na „literární žurnalismus“, známý také jako new journalism (pojmenoval jej tak v roce 1973 americký novinář a spisovatel Tom Wolfe), přičemž v českém kontextu se pro něj používá i termín „reportážní román“. Postupy tohoto subžánru – tedy snahu skloubit literaturu s novinářským přístupem a vyprávět příběh zpravidla založený na skutečné události, můžou čeští čtenáři znát mimo jiné z románu Trumana Capoteho Chladnokrevně (1965, česky poprvé v Odeonu r. 1968, nejnovější vydání je z r. 2010, kdy Knižní klub použil starší překlad Miroslava Jindry), ale i argentinského spisovatele Rodolfa Walshe Operace Masakr (1957, česky 1976, Naše Vojsko v překladu Jiřího Kunce). Melba Escobarová se k tomuto subžánru, stejně jako k využití žánrových postupů kroniky nebo svědectví, hlásí ve své zatím poslední knize La mujer que hablaba sola (2019, Žena, která mluvila sama), v níž se roznětkou pro vyprávění starší ženy stal teroristický útok na obchodní centrum Andino v Bogotě před dvěma lety. Nicméně otisk žurnalismu na čtenáře čeká i v Domu krásy. Užití tohoto přístupu přidává knize hned několik poloh – od snahy o pravdivý obraz současné Bogoty až po ozvláštnění příběhu nevšedním použitím vypravěče, který si se čtenářem pohrává jako kočka s myší.

Krása jako past
Příběh románu pojednává o mladé kosmetičce Karen, která se přistěhuje do Bogoty z přímořské Kartageny, aby si vydělala dostatek peněz, a mohl se tak za ní přemístit i čtyřletý syn Emiliano. Získá práci v prestižním salonu krásy situovaném ve čtvrti Zona Rosa, kde se jejími zákaznicemi stává různorodá směsice žen z kolumbijské „lepší“ vrstvy: psychoanalytička, kongresmanova manželka, dcera realitní makléřky nebo televizní hlasatelka VIP zpráv. Avšak v násilném hlavním městě se rychle ukáže, že přísloví „s poctivostí nejdál dojdeš“ v tomto světě neplatí. Po smrti jedné z klientek vyplouvají na povrch mnohé z nešvarů současné kolumbijské společnosti: netečnost policie, milionářské projížďky, podsvětí organizovaného zločinu napojeného na politické špičky nebo mnohdy nespravedlivé nahlížení na lidské bytosti s ohledem na jejich původ či pohlaví.

Mulatka Karen je neobyčejně krásná. Zpočátku ani netuší, jaký rozruch její přítomnost způsobuje a co vše může vyvolávat v ostatních postavách. Je tak netušeně zajímavá, že se o ní jedna z jejích klientek, psychoanalytička Claire, rozhodne napsat knihu. Knihu s názvem Dům krásy. Mezi těmito dvěma postavami je patrné jisté zrcadlení. Paralely jsou nasnadě: Claire pomáhá svým klientům při psychoterapeutických sezeních, stejně tak dokáže své zákaznice chápavě vyslechnout i Karen, zároveň přitom pečuje nejen o jejich mysl, ale i tělo. Obě jsou výjimečně krásné. A obě také dobře znají Kartagenu, avšak každá jinak. Karen vychovávala jen o šestnáct let starší matka, dospívá obklopena zvuky karibských rytmů a je plně sžitá se svým okolím. Oproti tomu Claire, dcera francouzského přistěhovalce, vyrůstala v jakési sociální bublině kolumbijské elity a dětství trávila buď v apartmánu na severu Bogoty, Starém Městě v Kartageně, nebo v Paříži. Tento rozměr dává autorce možnost srovnávat tato dvě města, stejně jako tyto dvě ženy. Je mezi nimi ještě i jiný rozdíl než v postavení, stylu oblékání a mluvě? V překvapivém závěru se odhalí mnohé.

Autorka se však nezastavuje pouze u ženských postav. Objevuje se i tajemný taxikář Wílmer, autor knih o osobnostním růstu Eduardo Ramelli, jehož knihy Karen ovlivnily, když nečekaně otěhotněla, nebo žravý kongresman Aníbal Diazgranados, který si bere vše, nač jen pomyslí. Mužské postavy se stávají důležitými hybateli příběhu a autorka na jejich chování ukazuje stále přetrvávající machismus, kdy „hodnotu žen určuje velikost jejich zadku, zaoblenost jejich ňader a útlost pasu“ (s. 9). Příběh lze tedy číst i jako feministickou kritiku, ale to by bylo dost zjednodušené: Dům krásy nabízí víc.

Neobvyklý vypravěč
Melba Escobarová používá v románu zvláštního vypravěče, přesněji vypravěčky. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o střídání narace v první osobě, která přibližuje životy Claire, její kamarádky Lucíi nebo Karen. Avšak v textu nejednou překvapí, že se Claire chová jako vševědoucí vypravěčka: zná nejen myšlenkové pochody ostatních postav, ale také se zázračnou věšteckou schopností anticipuje děj. Děje se tak díky tomu, že román, i když tak zpočátku nepůsobí, je Claiřinou a Lucíinou retrospektivou.

Zachycení Karenina příběhu je s reportážní důsledností předáváno tak, aby čtenář podlehl dojmu, že se nachází v aktuálním tady a teď, přičemž zároveň umožňuje skoky ve vyprávění, systematicky operuje s prázdnými místy, vysvětluje ve flashbacích minulost jednotlivých postav, domýšlí si, jak se všechno nejspíše seběhlo, a někdy i upozorní na to, že se jedná o fikci. Tato fascinující technika se odkrývá postupně a je velmi zneklidňující. Navíc je doplněna přesnými časovými údaji v novinářském stylu, kdy je v textu přesně uváděna hodina a den příslušné události. Jde tedy svým způsobem o literární žurnalismus naruby – vyfabulovaná událost je pojata žurnalisticky, a zanechává tak pocit, že čteme příběh založený na skutečnosti. Do textu se přenášejí i momentky z běžného každodenního života v Bogotě, malé rituály, které Bogotu a její obyvatele „vybarvují“, jako například místní zvyk, že na sedadlo v autobuse si člověk dle etikety sedne až za pár vteřin, tedy v momentě, kdy „vyprchá teplo cizího těla“, jinak je považován za nevychovance.

Styl vyprávění je klidný, vyrovnaný, pomalý, málem až pohádkový. Čtenáře téměř ukolébá, pak ale s o to větší razancí udeří násilnými scénami: ve zlomovém bodě románu se celý příběh převrátí. Poutavě vyznívá i použití druhé osoby jednotného a množného čísla, kdy rozdíl mezi tykáním a vykáním ukazuje na blízkost či odtažitost postav, které jsou schopny mezi těmito polohami svévolně přecházet během jednoho rozhovoru, tedy pokud rovnou nepřejdou do angličtiny, aby bylo jasno, kdo má navrch. I v jazykové rovině se tak autorka zanořuje do velkého tématu, které trápí některé z jejích postav – společenské rozčlenění do sociálních tříd.

Zkurvená šeď tohohle města (s. 246)
Velká část románu se věnuje nenásilnému popisu podob současné Bogoty, která je mnohokrát postavena do kontrastu s idealizovanou představou Kareniny rodné Kartageny: „Karen zaujalo, že v Bogotě se lidé sbíhají na ulici, jen když dojde k nějakému úmrtí, nehodě nebo přepadení. Jinak jsou všichni pořád zavření doma. Na pobřeží si lidé vynášejí na ulici plastové židličky, vytahují přehrávače a pouštějí si hudbu. Připíjejí si se sousedy dobře chlazeným pivem Costenita nebo Aguila a večery tráví poslechem vallenata nebo bachaty.“ (s. 93). Karen jako „cizinka“ postupně odhaluje, jak „věci v Bogotě chodí“, a zkoumá Bogoťany pohledem zvenčí: mléčný chleba je přesládlý jako Bogoťané, kabely elektrického vedení jsou jako vyvržená střeva mrtvých zvířat, v autobusech štípou blechy… Jednotlivé části města i jeho obyvatel jsou pak blíže představeny v dlouhé jízdě autobusem, pomalé cestě ad infernum: honosné domy slouží už jen jako sídla nadací, protože tu není bezpečno, střídají je night cluby, „ulice hříchu“, domy s rozbitými okny, v nichž se vynořují drogoví dealeři, chudáci, travestité, zestárlé prostitutky, tlusté a nemocné ženy, ženy těhotné nebo malé holčičky. Ale ukazuje se i Bogota poetická, „s výjimečnou krásou světla“, kdy za svítání z okolních hor sestupuje cihlová červeň. Možná jen záleží, v jaké části města člověk žije.

Román noir
Melba Escobarová údajně pro tento román našla inspiraci během návštěv jednoho domu krásy, kde ji to, co viděla a slyšela, vždy naštvalo a zdeptalo. Když se snažila vykreslit kolumbijskou smetánku a „docházela jí šťáva“, uvědomila si, že je třeba některou z postav zabít, aby se mohla posunout dál. A tak se stalo, že román bývá někdy označován nálepkou „noir“, jindy jako „thriller“ nebo dílo navazující na tzv. sikareskní román, tedy román o zabijácích. Takovým hodnocením je třeba dát za pravdu. Dům krásy některá z pravidel „černého románu“ naplňuje: je v něm viditelný sociální rozměr objevující se v tendencích soudobé latinskoamerické detektivky, vystupuje v něm detektiv s trochu směšným pracovním jménem Kojak, které dostal podle slavné televizní série, a policie je kritizována pro svou neschopnost, protože lejstry zavalení strážci pořádku mají na každou žádost, byť se jedná o vraždu, pouze pět minut času. Také protagonistka Karen může být nahlížena jako „pícara“ (v analogii pikareskního a sikareskního románu), protože se díky ní (a zločinu) můžeme setkat s paletou kolumbijské, velmi výrazně stratifikované společnosti, v níž místo, kde člověk bydlí, determinuje i jeho sociální postavení (jak je tomu u známého rozdělení Bogoty i jiných velkých měst na šest „vrstev“, tzv. „estratos“).

Melba Escobarová však román noir využila spíše jako východisko. Hravě prolíná dvě sféry – posedlost krásou a dokonalým zevnějškem s propastí, kterou v kolumbijském hlavním městě vyvolávají sociální rozdíly. Ve feministicky laděných pasážích volá po přezkoumání pohledu na ženy a nebojí se ani experimentovat s formou vyprávění. Místy se sice z úst postav objeví poněkud otřepané komentáře, jako například: „Chlapi si dělají to, co chtějí, zatímco my ženské děláme to, co musíme.“ (s. 82), ale autorka z nich umí vytěžit víc, dále je rozvádí. Prázdnota, která se schovává za berličkami luxusu a svrchovanosti, se stírá až překvapivě drsně na místech, kde by to čtenář nečekal. Uvidí se v budoucnu, zdali tento román vyvolá i televizní a filmová zpracování jako například Rosario Tijeras (1999) Jorge Franca Ramose o nájemné vražedkyni Rosario nebo Sin tetas no hay paraíso (2005) Gustava Bolívara o mladičké Catalině, která se stane prostitutkou pro kolumbijskou mafii, aby si vydělala na větší poprsí.

Spád, zvraty a dramatičnost tomuto románu rozhodně nechybí. A k metě stát se světovým bestsellerem už má jen kousek: překládá se či byl přeložen již do čtrnácti světových jazyků.

 

© Markéta Šimková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Markéta Šimková, 13.05.2019 08:45
Escobar, Melba: Dům krásy
Ano, je to tak. Měla jsem na to v recenzi upozornit.
Vložil: fk, 12.05.2019 21:31
Escobar, Melba: Dům krásy
Ano, opravdu to tak v knize je (viz https://www.hostbrno.cz/dum-krasy-1/).
Vložil: Anežka Charvátová, 12.05.2019 18:27
Escobar, Melba: Dům krásy
Proč píšete Kartagena s K? To je tak v knize? Co je to za nápad, to už se může rovnou psát Kartachena.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.