Próza Ambice v poušti francouzského spisovatele egyptského původu Alberta Cosseryho (1913–2008) vyšla jako jeho předposlední dílo v roce 1984 a jedná se o jeho nejpolitičtější román. V českém překladu se představuje jako čtvrtá autorova kniha, z toho třetí v nakladatelství Rubato. Stejně jako v případě Hrdých žebráků (1955, česky 2016) se překladu ujala Eva Balcarová.

Cosseryho tvorba je specifická zaměřením na popis života chudých lidí, přičemž chudoba v jeho podání umožňuje život mnohdy přínosnější, než by se mohlo zdát. Cossery je totiž znám mimo jiné jako propagátor tzv. „filozofie lenosti“ – lenost je pro něj způsobem meditace, k níž i prostý život může dávat prostor. Cosseryho takřka až glorifikace chudoby a lenosti je výrazná v Ambicích v poušti, tentokrát (na rozdíl od jeho ostatních děl) ovšem ve spojení s výrazným politickým akcentem v podobě důrazného odmítnutí kapitalismu a kritiky imperialistických mocností.

Extradiegetický vypravěč postupně sleduje příběh čtyř postav: chudého hudebníka Hišáše, stejně chudého podvodníčka Šáta, Samantara, jenž se bohatství sám vzdal, a Bin Kádima, který je jako ministerský předseda z uvedené čtveřice sice nejbohatší, ale v malém bezejmenném emirátu, do něhož je děj zasazen, je skoro tak chudý jako všichni ostatní. Ačkoliv se vyprávění střídavě soustřeďuje na tyto čtyři postavy, za protagonistu lze považovat právě Samantara, Bin Kádimova bratrance, pocházejícího sice z vysokých společenských vrstev, ale opovrhujícího jakoukoliv formou movitého bohatství, a žijícího tak v chudobě dobrovolně. Jediné, co si Samantar dopřává, je láska dospívajících dívek a kritika čehokoliv (obecně kapitalistického), co by mohlo narušit klid a mír v jeho milované zemi.

A právě tento klid a mír v hlavním městě Dofě narušují bombové útoky neznámého revolučního hnutí. Situace je navíc velmi podezřelá, protože se jedná o útoky nesystematické a mnohdy diletantské. Ve velmi chudé zemi je ke všemu zřejmé, že ani revoluce nemůže místnímu obyvatelstvu nikterak pomoci – není tu žádné bohatství, jež by se dalo mezi lid rozdělit. Jediné nebezpečí plynoucí z jednání této skupiny je, že by mohlo dojít k intervenci zahraničních vojsk, což by malý emirát a jeho obyvatele připravilo o jedinou hodnotu, kterou ve své chudobě disponují: o svobodu. Samantar si uvědomuje, že na rozdíl od ostatních emirátů, bohatých na ropu, se v jeho zemi žádné černé zlato nevyskytuje, proto se tu také nerozvinul kapitalismus. Z toho důvodu se rozhodne dočasně vzdát svého bohémského způsobu života a vypátrat, kdo za revolučním hnutím stojí, aby ho zastavil.

Přesto nelze mluvit o tom, že bychom měli co do činění se špionážní či detektivní prózou. Těžiště vyprávění leží spíše v popisování způsobu života lidí v chudé zemi, kde jsou všichni bohatí právě svou chudobou. Samantar sice pátrá po strůjcích útoků, ale činí tak způsobem sobě vlastním: rozmlouvá se svými přáteli, prochází se po Dofě a posedává na terasách kaváren. Různé stopy odhaluje spíše náhodou než důkladným vyšetřováním. Ostatně to, kdo za útoky stojí (a proč), není vlastně ani příliš velkým tajemstvím: čtenář si i důvody může poměrně rychle domyslet, ještě než mu autor údaje o záměru skupiny a jejím složení prozradí sám. V závěru knihy sice ještě dochází ke zvratu v rámci revolučních snah, ale tato událost zůstává spíše ve stínu jedné lidské tragédie.

U Ambicí v poušti je třeba vyzdvihnout nikoliv politický aspekt, tedy otevřenou kritiku jednání imperialistických mocností „zotročujících“ místní obyvatelstvo při honbě za ropou, ale spíše Cosseryho schopnost vytvořit kompaktní fikční svět a velmi dobře propracované postavy, které mají svůj vlastní příběh, věrohodně podané pocity, naděje i obavy. K výrazným stránkám románu se řadí nejen popis samotného města a jeho ruchu, za zmínku stojí rovněž ztvárnění zálivu či staré zkušební ropné těžební věže, která se stala pomníkem kapitalistických snah a nyní funguje pouze jako dějiště dětských her. Dofa je sice chudé město v chudém emirátu, ale v autorově podání se jedná o vskutku bohatý svět plný života – pokud nás ovšem děj právě nezavede do opuštěných městských čtvrtí vyznačujících se západním luxusem, vystavěných ropnými společnostmi pro své zaměstnance v době, kdy věřily v přítomnost nerostných surovin v zemi. Oproti například povídkám obsaženým ve sbírce Bohem zapomenutí lidé (v jedné z nich se ten nejchudší v zájmu dobrého spánku celé ulice vzdal svého jediného majetku, hliněného nočníku) zde však výrazně chybí humor.

Ačkoliv jsou Ambice v poušti Cosseryho nejpolitičtější próza a v době svého vydání (před válkou v Perském zálivu) působily velmi aktuálně, v současnosti z tohoto pohledu nepřináší pro čtenáře nic nového a převratného. Zájemce o politické čtivo tedy v tomto ohledu může kniha zklamat. Mnohem silnějším námětem jsou velmi lidsky a procítěně podané hluboké lidské příběhy a osudy těch, kdo nejsou bohatí tím, co hmotně vlastní, ale tím, že zůstávají svobodní v době, kdy ostatní lidé jsou „zotročování“ kapitalismem a imperialismem.